ECLI:CZ:US:2006:4.US.78.06
sp. zn. IV. ÚS 78/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů R. Š. a S. Š., zastoupených JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 28, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2005, č. j. 20 Cdo 1929/2005-65, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2005, č. j. 19 Co 290/2004-26, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2003, č. j. 77 E 437/2003-7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 6. 2. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 5. 6. 2006, jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 1. 7. 2003, č. j. 77 E 437/2003-7, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky R. Š. Stěžovatelé rovněž požadovali, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 2. 2005, č. j. 19 Co 290/2004-26, jímž bylo rozhodnutí mětského soudu jako věcně správné potvrzeno, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2005, č. j. 20 Cdo 1929/2005-65, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné, neboť Nejvyšší soud shledal, že řešená otázka nemá po právní stránce zásadní význam a dovolací důvod dle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tak nebyl naplněn.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali, že byla porušena jejich ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky a čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, resp. ústavně zaručených práv jejich dítěte, mělo dojít tím, že na bankovním účtu byly v souvislosti s usnesením městského soudu o nařízení exekuce ze dne 1. 7. 2003, č. j. 77 E 437/2003-7, zablokovány a následně odepsány peněžní prostředky, které náležely nezaopatřenému dítěti. Konkrétně se jednalo o přídavek na dítě dle §17 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. Takový postup byl dle názoru stěžovatelů v rozporu s Úmluvou o ochraně práv dítěte. Stěžovatelé rovněž konstatovali, že řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo řadou procesních pochybení, jež ve svém důsledku znamenaly porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Zmiňovaná pochybení ovšem stěžovatelé dále nekonkretizovali a v závěru svého podání navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. V přípise ze dne 27. 6. 2006 S. Š. uvedl, že se v důsledku výkonu rozhodnutí jeho rodina ocitla v hmotné nouzi, neboť na veškeré životní potřeby celé rodiny zbylo pouze 2 240 Kč. Z účtu stěžovatelky R. Š. byl přitom odepsán přídavek na dítě, sociální příplatek, částečný invalidní důchod a doplatek do životního minima, nadto bylo z účtu čerpáno do debetu.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byly v projednávané věci splněny zákonné podmínky pro věcný přezkum napadených rozhodnutí. Shledal přitom, že stěžovatel S. Š. nebyl účastníkem řízení, z nějž napadená rozhodnutí vzešla, a proto není proti těmto rozhodnutím oprávněn podat ústavní stížnost [srov. dikci §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud byl tedy ve vztahu k tomuto stěžovateli nucen ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako stížnost podanou osobou zjevně neoprávněnou. Ke stejnému závěru pak Ústavní soud dospěl i ve vztahu k tvrzenému porušení práv nezletilého dítěte. Zákon o Ústavním soudu nepřipouští možnost podání ústavní stížnosti ve prospěch třetí osoby; je-li tedy v ústavní stížnosti namítáno porušení práv dítěte, bylo třeba, aby ústavní stížnost byla podána i jeho jménem, což se ovšem nestalo.
Ve zbytku byla ústavní stížnost podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu, nicméně jednalo se o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud nemohl přisvědčit námitkám stěžovatelky, že obecné soudy nebyly za daných okolností oprávněny nařídit výkon rozhodnutí. S námitkou, že na účet byly poukazovány výplaty invalidního důchodu, se obecné soudy řádně vypořádaly. Ve vztahu k námitce, že se na účtu nacházely i jiné finanční prostředky než ty, které náleží stěžovatelce, je možno nad rámec toho, co již uvedly obecné soudy, podotknout, že při nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného je postihována pohledávka, která vzniká majiteli účtu za bankou na základě smlouvy o běžném účtu, resp. smlouvy o vkladovém účtu. Pro účely výkonu rozhodnutí tedy plně postačovalo, že účet byl veden na jméno stěžovatelky R. Š., obecné soudy nebyly povinny zkoumat, čí finanční prostředky se na účtu nacházejí (v podrobnostech srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2001, pod poř. č. 4). Pokud jde o další dávky, jež měly být na předmětný účet poukazovány, toto nebylo v řízení před obecnými soudy namítáno a Ústavní soud se proto s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti nemohl těmito skutečnostmi zabývat. Rovněž námitka porušení práva na spravedlivý proces v řízení před soudem prvního stupně nemůže obstát. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla v řízení před městským soudem zastoupena opatrovníkem a že proti této skutečnosti, jakož i proti dalším úkonům soudu prvního stupně, brojila ve svém odvolání. Ústavní soud považoval za nadbytečné zabývat se otázkou, zda byl postup městského soudu při ustanovení opatrovníka odůvodněný, neboť stěžovatelka podala proti usnesení městského soudu ze dne 1. 7. 2003, č. j. 77 E 437/2003-7, včasné odvolání, v němž veškeré své námitky uplatnila, přičemž odvolací soud se s těmito námitkami ústavně konformním způsobem vypořádal.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2006
Vlasta Formánková předsedkyně senátu