ECLI:CZ:US:2006:4.US.785.05
sp. zn. IV. ÚS 785/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. R., zastoupené Mgr. Zdeňkou Klímovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Plzni, Sedláčkova 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1650/2005, a usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 11 Co 365/2004, a Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 12. 2002, sp. zn. 29 D 1501/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 13. 12. 2002, sp. zn. 29 D 1501/2001, rozhodl při dodatečném projednání dědictví po zemřelé G. P. o tom, že stěžovatelka je dědičkou 1/8 nemovitostí přesně ve výroku usnesení specifikovaných. Do samotného výroku však nebyl do aktiv dědictví pojat pozemek p.č. 1215/29 v k.ú. Plzeň (nyní p.č. 9306), a to z důvodu, že se jedná o pozemek podléhající restitučním zákonům a právo na jeho vydání nebylo včas a řádně uplatněno. Ke stěžovatelkou podanému odvolání Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 11 Co 365/2004, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Dovolání podané stěžovatelkou pak Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1650/2005, odmítl podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka vytýká, že u prvoinstančního a odvolacího soudu mělo být o skutečnosti, že není dědičkou shora označeného pozemku, rozhodnuto samostatným výrokem. Byla tak zbavena možnosti podat samostatný opravný prostředek, neboť pouze proti odůvodnění rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné. Uplatněnými opravnými prostředky proto musela napadnout samotné vyhovující výroky. Ke stěžovatelkou podanému dovolání Nejvyšší soud ČR zaujal stanovisko, že podmínky přípustnosti dovolání nejsou v dané věci splněny již proto, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a stěžovatelka návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu ani neučinila. Stěžovatelka k rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 11 Co 365/2004, proto namítá, že Krajský soud v Plzni rozhodoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a nikoliv podle znění účinného do 31. 12. 2000, a tím jí zbavil možnosti jednat před soudem tak, aby sama mohla vyslovit návrh na přípustnost dovolání, čímž bylo porušeno její základní právo zaručené jí v čl. 38 odst. 2 Listiny. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1650/2005, pak bylo dotčeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. S ohledem na uvedené zásahy do jejích ústavně zaručených základních práv stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Předtím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny obsahové a formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud se nejprve zabýval napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR a shledal ho ústavně souladným, korespondujícím příslušným ustanovením o.s.ř. Nejvyšší soud ČR při posuzování předmětného dovolání vycházel správně z o.s.ř. před jeho novelizací, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., a nikoliv z jeho platného znění, neboť v souzené věci jsou v tomto směru právně rozhodná přechodná a závěrečná ustanovení uvedená v části dvanácté hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl o.s.ř. s účinností od 1. 1. 2001 novelizován. Dle bodu 12 citované hlavy zákona se řízení ve věci dědictví po zůstaviteli, který zemřel přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, v prvním stupni řídí dosavadními předpisy. Dle bodu 15 se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Konečně podle bodu 17 se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2000 stanovil, že proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka ve vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř však v dané věci splněny nebyly, a to i proto, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí sám přípustnost dovolání nevyslovil a stěžovatelka, resp. její zástupce přítomný na odvolacím jednání dne 11. 1. 2005, návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu ani neučinila. K absenci shora uvedené zákonné podmínky, tj. podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odvolacím soudem, byl Nejvyšší soud ČR povinen při svém rozhodování přihlédnout. Konečně Nejvyšší soud ČR také neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo vadami vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., případně jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. Dovolání tedy Nejvyšší soud ČR odmítl pro jeho nepřípustnost.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil stanovisko, že usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (viz. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, č. 6, nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 14). Ústavní soud v této souvislosti s ohledem na uvedené konstatuje, že dovolací soud v napadeném rozhodnutí deklaroval nepřípustnost podaného dovolání, a to s poukazem na to, že před vydáním předmětného rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka coby účastník řízení návrh na připuštění dovolání nepodala. Na svém ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), dle něhož se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, tak zjevně nemohla být dotčena.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Za takový procesní prostředek je přitom nutno považovat pouze takový procesní postup vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 87/99, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 100). Z výše uvedeného pak nutno vyvodit, že dovolání v dané věci, za procesního stavu, který stěžovatelka učiněnými dispozičními procesními úkony navodila, jednoznačně přípustné nebylo, a tudíž posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Z této skutečnosti měla stěžovatelka vycházet, a pokud měla výhrady vůči rozhodnutí obecných soudů obou stupňů a chtěla dosáhnout v mezích ústavních kautel jejich případného přezkumu, měla podat v zákonné lhůtě 60 dnů od doručení usnesení odvolacího soudu ústavní stížnost, když dovolání, jak již bylo shora uvedeno, by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele pouze tehdy, pokud by bylo přípustným. V této souvislosti se sluší připomenout, že není možno odhlédnout ani od zásady "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), vyžadující od účastníků řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami budou o ochranu svého práva usilovat a kterak na jeho ochranu dbají. V tomto směru pak zřejmě měla stěžovatelka zvážit z důvodu procesní jistoty podání spolu s dovoláním současně i ústavní stížnosti.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu, nabylo usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 11 Co 365/2004, právní moci dne 4. března 2005. Pokud však stěžovatelka podala ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 8. prosince 2005, je zřejmé, že tak zákonnou kogentní lhůtu 60 dnů k podání ústavní stížnosti nedodržela.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v části brojící proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1650/2005, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, a v části směřující proti usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 11 Co 365/2004, a Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 12. 2002, sp. zn. 29 D 1501/2001, podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. 1. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu