ECLI:CZ:US:2006:4.US.798.05
sp. zn. IV. ÚS 798/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2006 v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele BENEŠ, spol. s r. o., se sídlem v Trutnově, Jihoslovanská 37, zastoupeného JUDr. Josefem Koubíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Letců 1005, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2005, č. j. 26 Co 361/2005-294, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se coby oprávněná osoba včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení shora vymezeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Konstatoval, že soud porušil čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným rozhodnutím soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 5. 2005, č. j. 6 C 276/2000 - 275, ve výroku, jímž byla žalovanému Městu Trutnov uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 111.930,- Kč s přísl. Dále Krajský soud v Hradci Králové změnil rozhodnutí prvoinstančního soudu ve výrocích o nákladech řízení. Ve vztahu mezi účastníky řízení rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (ve změněném rozsudku byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení vůči žalovanému ve výši 131.603,- Kč); a pokud jde o náklady řízení před soudem krajským, je žalované Město Trutnov povinno zaplatit stěžovateli částku ve výši 10.645,- Kč. Co do nákladů státu rozhodl odvolací soud tak, že stěžovatel je povinen nahradit České republice její náklady ve výši 4.329,- Kč, žalovaný pak ve výši 3.839,- Kč (původní rozsudek určoval stěžovateli povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 735,- Kč a žalovanému částku 7.433,- Kč).
Po skutkové a právní stránce věci vyzněly závěry ústavní stížností napadeného rozhodnutí tak, že stěžovatel v postavení subdodavatele na základě smlouvy o dílo zhotovoval montáž střešní krytiny na objekt EUROBYT - T, přičemž součástí díla bylo dodání 20 ks střešních oken. Žalované Město Trutnov se bezdůvodně na stěžovateli obohatilo tím, že za tato střešní okna stěžovateli ničeho nezaplatilo. Na základě znaleckého posudku vyčíslil soud výši bezdůvodného obohacení na 111.930,- Kč, když se znalecký posudek zabýval tím, o kolik vzrostla cena díla po montáži každého ze střešních oken. Soud rozhodl o nákladech řízení ve smyslu §146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a v návaznosti na to dle §148 odst. 1 o. s. ř. o nákladech státu. Vyšel přitom z původního obsahu stěžovatelovy žaloby, ve které se domáhal po žalovaném zaplacení částky 235.744,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení se o 32 ks střešních oken; k výši původně žalované částky přitom dospěl stěžovatel tak, že počtem namontovaných střešních oken vynásobil jejich účetní hodnotu. Skutečnost, že stěžovatel až v závěru řízení před vynesením prvoinstančního rozsudku upustil od původního způsobu výpočtu bezdůvodného obohacení a omezil předmět řízení na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 123.123,- Kč (co do částky 11.193,- Kč byla žaloba zamítnuta), podřadil odvolací soud - na rozdíl od soudu okresního - ust. §146 odst. 2 o. s. ř. a konstatoval, že k částečnému zpětvzetí žaloby došlo z důvodů na straně stěžovatele, nikoli pro chování žalovaného. Proto o nákladech řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby rozhodl tak, že tyto náklady ponese sám stěžovatel, který se v konečném důsledku stal ve sporu úspěšným pouze v rozsahu 47 %, čemuž odpovídají i výpočty náhrady nákladů řízení v napadeném rozhodnutí.
Porušení svých ústavních práv stěžovatel spatřuje v tom, že jeho záležitost nebyla spravedlivě a zákonem předepsaným způsobem projednána. Dle stěžovatele měl Krajský soud v Hradci Králové o nákladech řízení rozhodnout v intencích §142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí soudu záviselo na znaleckém posudku, navíc stěžovatel dospěl k závěru, že měl ve věci větší úspěch než žalovaný, a tak i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mělo vyznít v jeho prospěch. Dále stěžovatel soudu vytkl, že nerespektoval ust. §1 o. s. ř. a nepostupoval tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků řízení a výchova k zachovávání zákonů, čestnému plnění povinností a úctě k právům jiných osob. Konečně stěžovatel uvedl, že soud porušil §137 odst. 3 o. s. ř., když mu na nákladech odvolacího řízení přiznal částku nižší o daň z přidané hodnoty, ačkoli soudu stěžovatelovo plátcovství DPH muselo být známo. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
Po prostudování ústavní stížnosti a souvisejících listin a po zvážení všech ústavněprávních aspektů posuzované věci Ústavní soud shledal, že jde o ústavní stížnost nedůvodnou.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody (§82 odst. 2 zák. o Ústavním soudu). Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004, sp. zn. III. ÚS 321/03).
V posuzovaném případu je v prvé řadě zapotřebí uvést, že ústavní stížnost trpí absencí prakticky jakékoli ústavně relevantní argumentace. Spíše obsahuje výčet odvolacích důvodů upravených občanským soudním řádem a staví Ústavní soud do role dalšího orgánu povolaného k rozhodování o opravných prostředcích. Tato činnost však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Kolize napadeného rozhodnutí, resp. řízení předcházejícího jeho vydání, s ústavním pořádkem je v ústavní stížnosti pouze vágně deklarována, žádné konkrétní porušení základních stěžovatelových práv však neobsahuje. Naopak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nevykazuje žádné pochybení takového charakteru a intenzity, aby bylo způsobilé přivodit jeho zrušení Ústavním soudem. Skutkový stav věci, s čímž se ostatně sám stěžovatel ztotožňuje, soud zjistil v dostatečném rozsahu a vyvodil z něj i logicky opodstatněné závěry. Totéž lze uvést i k závěrům soudu ohledně náhrady nákladů řízení, neboť soud ve svém rozhodnutí správně vystihl meritum věci a na tomto věcně správném podkladu rozhodl i o náhradě nákladů řízení, přičemž své rozhodnutí v dostatečné a zákonem požadované míře i odůvodnil.
Lze shrnout, že soud řádně provedené důkazy hodnotil přiléhavě a v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, jakož i právní normy aplikoval ústavně konformním způsobem. Jeho postup nelze označit za svévolný a napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání, proto neporušila základní práva stěžovatele, k jejichž ochraně je Ústavní soud povolán, jak stěžovatel tvrdil v ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu a ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2006
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu