ECLI:CZ:US:2006:4.US.80.06
sp. zn. IV. ÚS 80/06
Usnesení
IV. ÚS 80/06
Ústavní soud rozhodl dne 9. května 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, AK Urbánkova 3360, Praha 143 00, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 44 To 21/2006, a proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 12. 2005, č. j. 1 KZV 120/2005-344, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tím, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené článkem 90 Ústavy, právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní svobodu zaručené v článku 8 Listiny, zejména v odstavcích 1, 2, 3, 5, jakož i právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Taktéž měl být porušen článek 2 odst. 2 a článek 4 Listiny. Z důvodu naléhavosti věci stěžovatel prosí o přednostní projednání jeho ústavní stížnosti.
Z podané ústavní stížnosti, jakož i z přiložených listin, zjistil Ústavní soud následující. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 43 Nt 118/2005, z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), c) trestního řádu. Usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 12. 2005, č. j. KZV 120/2005-344, byl stěžovatel i nadále ponechán ve vazbě. V odůvodnění rozhodnutí bylo konstatováno, že stěžovatel byl již v minulosti trestně stíhán pro krádeže vloupáním do bytových prostor a je u něj dána obava, že by v případě propuštění na svobodu pokračoval v trestné činnosti, aby si tak opatřoval alespoň částečně finanční prostředky pro uspokojování svých materiálních potřeb. K vazebnímu důvodu podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu bylo zdůrazněno, že stěžovatel je ohrožen citelným nepodmíněným trestem odnětí svobody (5 -12 let). V odůvodnění usnesení se také uvádí, že ve věci proběhlo 13 domovních prohlídek a 14 prohlídek jiných prostor, popsání, roztřídění a rekognice zajištěných věcí, dále výslechy množství svědků a poškozených. Městský soud v Praze po osobním slyšení stěžovatele usnesením ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 44 To 21/2006, jeho stížnost proti výše uvedenému usnesení zamítl a podle ustanovení §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu nepřijal nabídku peněžité záruky ve výši 400.000,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí doplnil argumentaci o rozsáhlost trestné činnosti stěžovatele, kdy jeho jednání spočívající v násilném vnikání do bytů a rodinných domků, z nichž byly odcizovány věci (celkem 78 útoků), bylo kvalifikováno jako trestné činy krádeže, porušování domovní svobody, poškozování cizí věci, neoprávněného držení platební karty, nedovoleného ozbrojování, podvodu, padělání a pozměňování veřejné listiny, které stěžovatel realizoval sám nebo jako spolupachatel. Nadto byl stěžovatel dosud nepravomocně odsouzen dne 31. 3. 2005 za trestné činy krádeže k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Stěžovatelovy námitky poukazující na rodinné poměry a zdravotní stav soud odmítl s odkazem na lékařské zprávy z věznice a od ošetřující lékařky. Vzhledem k závažnosti trestné činnosti nebylo možno nahradit důvody vazby finanční zárukou v pouhé výši 400.000,- Kč.
Stěžovatel oběma napadeným rozhodnutím vytýká nedostatek odůvodnění vazebních důvodů. Artikulovaná důvodná obava z pokračování trestné činnosti neodpovídá ustanovení §67 písm. c) trestního řádu, kde se hovoří o opakování. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že hrozba vysokým trestem sama o sobě nemůže odůvodnit uvalení vazby podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, přičemž další podmínka - obava, že by stěžovatel uprchl nebo se skrýval - nebyla v rozhodnutích dostatečně rozvedena. V souvislosti se stěžovatelovým propuštěním na svobodu nehrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Kritéria uvedená v ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu vyžadují k rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě zpřísněné podmínky pro vyvození závěru, který odůvodňuje další držení vazebně stíhané osoby. Ohledně důvodu předstižné vazby má stěžovatel za to, že jeho zdravotní stav (nemožnost pohybu bez cizí pomoci) brání opakování trestné činnosti; důvodem vazby nemohlo být obecně pojaté nebezpečí z opakování trestné činnosti. Výrok usnesení Městského soudu v Praze týkající se nabídky peněžité záruky je neodůvodněný, protože bylo nabídnuto nikoli 400.000,- Kč, ale nejméně 400.00,- Kč.
Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Již ve svém nálezu Pl. ÚS 4/94 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, s. 57) Ústavní soud konstatoval, že obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody s cílem tímto nezbytným omezením osobní svobody obviněného znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení, jímž není jenom spravedlivé potrestání pachatele, ale rovněž fair proces; řádný proces je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu. Vzhledem k tomu, že uvalení vazby je citelným zásahem do osobní svobody a svými účinky se v podstatě blíží rozsudku (srov. nález I. ÚS 781/04, publikováno na www.usoud.cz), je soulad takového řízení s hlavou pátou Listiny zvláště důležitý. Především je nutno osobě, o jejíž zbavení osobní svobody jde, umožnit se vyjádřit se ke všem skutečnostem, které z řízení vzešly, reagovat na její návrhy a námitky a dále pak při vypracování rozhodnutí důsledně vycházet z ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu, které žádá, aby v odůvodnění, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, byly zejména uvedeny skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Stran odůvodnění rozhodnutí o vzetí do vazby pak nepostačuje povšechné odůvodnění bez specifikace konkrétních okolností, které zakládají důvodnou obavu, pro niž lze uvalit vazbu; taktéž nelze za dostatečné odůvodnění považovat pouhý odkaz na obsah spisu.
Ústavní soud se již ve své rozhodovací praxi zabýval podmínkami vzetí do tzv. útěkové vazby ve smyslu ustanovení §67 písm. a) trestního řádu a předložil ústavněkonformní interpretaci tohoto ustanovení. Dle §67 písm. a) trestního řádu smí obviněný být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Z jazykového a logického výkladu uvedeného zákonného ustanovení plyne, že jím zakotvený důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne, nebo v důvodné obavě, že se bude skrývat, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní alternativní výčet zahrnuje skutkové podstaty nemožnosti zjištění jeho totožnosti, neexistenci jeho stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu. Jinými slovy řečeno, každá z těchto skutkových podstat, jelikož jejich uspořádání je alternativní a nikoli kumulativní, je tím jednáním, příp. konkrétní skutečností, jež zakládá sama o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání. Výklad zákonné podmínky "hrozby" vysokým trestem Ústavní soud interpretuje ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému, a to na základě zjištění konkrétních skutečností, opodstatňujících důvodnost trestního stíhání. (srov. nález III. ÚS 566/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, č. 48, s. 3). Výše uvedené proto nelze v žádném případě interpretovat tak, že by samotný fakt trestního stíhání pro trestný čin ohrožující obviněného trestem odnětí svobody kolem osmi let dovoloval rozhodnout o uvalení vazby či o ponechání ve vazbě bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem doprovázejícím každý posuzovaný případ; sama hrozba trestu ve výši nejméně osmi let nemusí stačit k opodstatnění vazby a naopak i při neexistenci hrozby trestu ve výši kolem osmi let může být důvod útěkové vazby dán (srov. nález IV. ÚS 226/05 a usnesení IV. ÚS 607/05, publikováno na www.judikatura.cz).
Z odůvodnění obou napadených usnesení se podává, že stěžovatel je stíhán pro rozsáhlou trestnou činnost čítající 78 útoků, přičemž trestná činnost byla mj. kvalifikována jako trestný čin krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 písm. b) a odst. 4 trestního zákona, pro nějž přísluší uložení trestu odnětí svobody v rozsahu pěti až dvanácti let; zmíněna je také trestní minulost stěžovatele (dosud nepravomocný rozsudek, jímž byl stěžovatel odsouzen za trestné činy krádeže podle ustanovení §247 odst. 3 a 4 trestního zákona a další trestné činy k odnětí svobody v trvání sedm let se zařazením do věznice s ostrahou) a podíl dalších osob na trestné činnosti. Napadená rozhodnutí uvádějí konkrétní skutečnosti, o něž se opírá důvodná obava soudu, jsou tedy příkladně odůvodněna, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že Městský soud v Praze taktéž v souladu s judikaturou Ústavního soudu vyslechl stěžovatele k jeho stížnosti proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze a reagoval na námitku týkající se jeho zdravotního stavu.
Městský soud v Praze převzal nepřesně do výroku svého rozhodnutí obsah nabídky peněžité záruky, když nepřijal záruku ve výši 400.000,- Kč, zatímco stěžovatelova družka nabízela nejméně 400.000,- Kč. Nepřesnost výroku je chybou Městského soudu v Praze. Vezme-li však Ústavní soud v úvahu rozsáhlost a závažnost trestné činnosti, skutečnost, že důvody vazby předstižné i útěkové jsou náležitě odůvodněny, jakož i skutečnost, že na přijetí nabídky peněžní záruky soudem není nárok, dospívá k závěru, že ve světle těchto skutečností není pochybení soudu natolik závažné, aby způsobilo porušení ústavně zaručeného práva na osobní svobodu.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. května 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu