ECLI:CZ:US:2006:4.US.817.05
sp. zn. IV. ÚS 817/05
Usnesení
IV. ÚS 817/05
Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti V.P., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.11.2005, č.j. 26 Cdo 360/2005-85, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 3.11.2004, č.j. 30 Co 306/2004-72, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 3.11.2003, č.j. 17 C 37/2003-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22.12.2005 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Liberci uložil stěžovateli zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 4 047,- Kč. Stěžovatel podal odvolání ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, který rozsudek prvního stupně ohledně částky 3 045,- Kč potvrdil a ohledně částky 1 002,- Kč a výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR; ten dovolání odmítl jako nepřípustné s odkazem na ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., dle kterého dovolání není přípustné ve věcech, v nichž bylo napadeným výrokem rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 20 000,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že věc byla projednána bez jeho účasti a nebyly brány v úvahu dřívější rozsudky (v ústavní stížnosti blíže nespecifikované), které se týkaly stejného sporu. Dále uvádí, že město Jablonec nad Nisou na něj podalo neprávem žalobu. Stěžovatel dále žádá, aby mu v případě, že to uzná za nutné, přidělil Ústavní soud právníka.
Po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti nepřípustná a zčásti opožděná.
Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud odmítnutím stěžovatelova dovolání neučinil nic jiného, než že správně aplikoval relevantní ustanovení občanského soudního řádu, takže jeho postupu nelze nic vytknout. Je vyloučeno, aby Ústavní soud svým případným kasačním výrokem vztahujícím se k usnesení Nejvyššího soudu tomuto přikazoval, aby nerespektoval kogentní ustanovení občanského soudního řádu, neboť takový postup by byl protiústavní (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel napadá všechny výroky rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci. Ze spisového materiálu je však zřejmé, že ústavní stížnost je nepřípustná v části požadující zrušení výroku krajského soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 1002,- Kč a výroku o nákladech řízení, neboť stran těchto výroků nejde o rozhodnutí, jimiž by řízení bylo ukončeno.
V procesu, který probíhá, lze případné vady napravit v rámci soudního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem za pomoci řádných a mimořádných opravných prostředků (srov. např. III. ÚS 62/95, Sb. n. u. ÚS, Svazek č. 4, Nález č. 78, str. 243). Možnost zásahu Ústavního soudu je v souladu se zásadou subsidiarity [(§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] založena až v případě selhání a vyčerpání všech prostředků obrany, které stěžovateli právní řád poskytuje. Ústavní soud tak nemůže v daném případě do probíhajícího řízení zasahovat.
Pokud jde o výrok krajského soudu potvrzující výrok soudu prvního stupně, je třeba konstatovat, že ústavní stížnost bylo podána opožděně. Podání dovolání nemá vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti, je-li dovolání ex lege nepřípustné.
Již v nálezu vedeném pod sp. zn. III. ÚS 40/93 (Sb. n. u. ÚS, Svazek č. 1, Nález č. 6, str. č. 47) Ústavní soud uvedl, že "v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, které zákon k ochraně základních práv a svobod poskytuje. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání je třeba považovat za rozhodnutí, které pouze autoritativně konstatuje (deklaruje) neexistenci práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. V takovém případě lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu".
Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tímto posledním procesním prostředkem byl - co do potvrzujícího výroku - shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a lhůta k podání ústavní stížnosti počala stěžovateli běžet od doručení tohoto rozsudku.
Na stěžovatelův případ nelze aplikovat ani ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavnímu soudu, které stanoví počítání lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (dovolání), jehož přípustnost závisí na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje. Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud neměl prostor k úvaze, zda dovolání připustí, a proto zde tento postup nemůže být aplikován.
Z výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než stěžovatelovu ústavní stížnost jako zčásti opožděnou, zčásti nepřípustnou a zčásti zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Ústavní stížnost nebyla ani formálně bezvadná, neboť stěžovatel nebyl zastoupen advokátem. Ústavní soud však nežádal po stěžovateli odstranění této vady, neboť i kdyby byla tato vada odstraněna, nezměnilo by to nic na zjevné neopodstatněnosti, nepřípustnosti a opožděnosti ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. února 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu