ECLI:CZ:US:2006:4.US.821.05
sp. zn. IV. ÚS 821/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Náměstí Přemysla Otakara II. 6, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 7. 2004, č. j. 3 T 178/2003-1552, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 2005, č. j. 4 To 972/2004-1816, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 10. 2005, č. j. 3 Tdo 973/2005-1944, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 23. 12. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když bodem 1 výroku napadaného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a to jako zvlášť nebezpečný recidivista, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání deseti let a šesti měsíců. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") následně výrokem IV. svého rozsudku ze dne 17. 2. 2005 odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně pro jeho nedůvodnost zamítl. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") pak usnesením ze dne 5. 10. 2005 odmítl dovolání stěžovatele jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
2. Stěžovatel se domníval, že obecné soudy vydáním napadených rozhodnutí porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3, odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Převážná většina námitek stěžovatele, které ten předložil ve své ústavní stížnosti, směřovala proti procesu dokazování, zejména hodnocení důkazů, jak jej uskutečnily okresní a krajský soud. Dále pak stěžovatel napadal obecnými soudy učiněnou právní kvalifikaci jeho jednání a v neposlední řadě rovněž nesouhlasil s postupem krajského soudu jako soudu odvolacího, neboť ten se dle přesvědčení stěžovatele dopustil překročení svých pravomocí, když provedením rozsáhlého dokazování v odvolacím řízení nahrazoval činnost soudu I. stupně, což však odporuje zákonným ustanovením trestního řádu.
4. Nejprve tak stěžovatel vytýkal obecným soudům nesprávné hodnocení důkazů, neboť zjištění soudů ve vztahu k jednání stěžovatele, kdy ten měl obžalovanému S. prodat nejméně 80 gramů pervitinu, resp. kdy měl obžalované J. prodat celkem 130 gramů pervitinu, postrádají oporu v provedeném dokazování. K těmto zjištěním, ať už se týkají samotného prodeje pervitinu či určení stěžovatelem prodávaného množství, dospěly obecné soudy v prvém případě prodeje S. při nedostatku jakéhokoliv odpovídajícího důkazu, v druhém případě prodeje J. pak interpretací výpovědi svědka S. z hlavního líčení konaného dne 1. 4. 2004, která je v příkrém rozporu se skutečným zněním této výpovědi, jak je zachyceno v protokolu z předmětného hlavního líčení.
5. Další pochybení, kterého se obecné soudy měly dopustit, spatřoval stěžovatel v užití vůči němu procesně neúčinné výpovědi spoluobžalované J. z přípravného řízení, která byla pořízena v době bezprostředně před zahájením trestního stíhání stěžovatele bez toho, aby o tomto úkonu byl vyrozuměn obhájce stěžovatele. Tuto procesní neúčinnost výpovědi pak dle mínění stěžovatele nebylo možno zhojit do procesně použitelné formy pouhým odkazem na její znění v rámci výpovědi spoluobžalované J. při hlavním líčení dne 31. 3. 2004, která navíc byla ovlivněna odepřením možnosti porady obžalované J. s jejím obhájcem během této výpovědi před soudem. Nadto obžalovaná J. při tomto hlavním líčení využila svého práva ve věci nevypovídat, tudíž o "zprocesnění" její výpovědi z přípravného řízení není možno v žádném směru uvažovat.
6. Stěžovatel rovněž shledával porušení jeho základních práv postupem nalézacího i odvolacího soudu ve skutečnosti, kdy tyto připustily u valné většiny svědků institut jejich utajení dle ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu, ačkoliv jednotliví svědci nebyli schopni nijak blíže zdůvodnit a soudu objasnit svou obavu z následků, které by jim mohly hrozit, upřesnit, z čeho tak usuzují a uvést konkrétní podklady svých tvrzení. Mělo tak být zřejmé, že v řízení před obecnými soudy nedošlo u některých svědků vypovídajících pod utajením k naplnění podmínek předpokládaných v §55 odst. 2 trestního řádu, přičemž jejich absenci nelze zhojit paušálním odkazem na charakter drogové činnosti, jak se obecné soudy pokoušely.
7. Do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu zasáhly podle jeho tvrzení obecné soudy také tím, že ačkoliv stěžovatel v průběhu odvolacího řízení učinil návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, navrhovaný důkaz odvolacím soudem proveden nebyl a o tomto současně odvolací soud ani nikterak nerozhodl, což plyne také z protokolu o veřejném zasedání o odvolání stěžovatele.
8. Stěžovatel poukazoval dále na postup odvolacího soudu, kdy ten provedl zásadní znalecké dokazování až právě v odvolacím řízení. Proti skutkovým zjištěním odrážejícím se ve třech znaleckých posudcích, které si odvolací soud obstaral, se tak již stěžovatel nemohl bránit cestou řádných opravných prostředků. Podle názoru stěžovatele tak provedením natolik rozsáhlého dokazování, jakým bezpochyby bylo zhotovení tří znaleckých posudků v rámci odvolacího řízení, došlo v posuzované věci ze strany odvolacího soudu k nahrazování činnosti soudu I. stupně, čímž odvolací soud ovšem překročil své pravomoci.
9. Nakonec se stěžovatel nemohl ztotožnit s kvalifikací jeho jednání jako trestného činu spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou dle ustanovení §41 odst. 1 trestního zákona, neboť v jeho případě nemohla být splněna materiální podmínka takovéto právní kvalifikace, a to vzhledem k množství jím údajně prodaného pervitinu a dalším okolnostem případu. Touto námitkou stěžovatele, kterou ten nastolil ve svém dovolání, se však Nejvyšší soud ČR nezabýval a nehodnotil ji, byť se zcela zřejmě jedná o hmotněprávní posouzení, ke kterému je dovolací soud zákonem povolán, takže také postupem dovolacího soudu došlo k porušení základních práv stěžovatele.
10. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 3 T 178/2003. Z tohoto zjistil, že dle bodu 1 výroku napadaného rozsudku okresního soudu stěžovatel v době, na místech a za okolností tam popsaných, prodal obviněné J. k další distribuci celkem 130 g drogové látky pervitin za částku nejméně 90.000 Kč, resp. v době, na místě a za okolností tam popsaných, prodal obviněnému S. k další distribuci nejméně 80 g drogové látky pervitin za nezjištěnou částku, čímž se dopustil spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona. Stěžovatel již byl v minulosti pro tento trestný čin pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 1999, sp. zn. 35 T 20/98, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 3 To 37/99, a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, když dne 13. 11. 2000 byl z výkonu tohoto trestu rozhodnutím Okresního soudu Plzeň - město podmíněně propuštěn stanovením zkušební doby na 5 let. Vzhledem k této skutečnosti tak okresní soud kvalifikoval jednání stěžovatele jako trestný čin spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou, za což jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců. Pod body 2 až 5 výroku napadaného rozsudku pak okresní soud rozhodoval o osobách ostatních spoluobviněných. Krajský soud výrokem I. napadaného rozsudku ze dne 17. 2. 2005 k odvolání tří spoluobžalovaných odvoláním napadený rozsudek okresního soudu částečně zrušil, přičemž výrokem II. svého rozsudku ze dne 17. 2. 2005 znovu rozhodl ve vztahu k těmto třem spoluobžalovaným. Výroky III. a IV. tohoto rozsudku pak krajský soud stanovil, že odvoláním napadený rozsudek okresního soudu zůstává v dalším nedotčen a současně zamítl odvolání stěžovatele, jednoho ze spoluobžalovaných a otce jednoho ze spoluobžalovaných jako nedůvodná. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 5. 10. 2005 odmítl dovolání stěžovatele a jednoho ze spoluobžalovaných, neboť obě dovolání byla dle závěru dovolacího soudu podána z jiných důvodů, než které jsou předpokládány v §265b trestního řádu. Při prostudování soudního spisu okresního soudu, sp. zn. 3 T 178/2003, učinil Ústavní soud mimo výše uvedená také řadu dalších zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud ve svém vyjádření plně odkázal na písemná odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů a argumentaci v nich rozvedenou, když prakticky shodné námitky byly stěžovatelem uplatněny právě v průběhu trestního řízení. Okresní soud tedy navrhl, aby Ústavní soud stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Krajský soud v rámci svého vyjádření pouze odkázal na odůvodnění jeho rozsudku ze dne 17. 2. 2005, č. j. 4 To 972/2004-1816. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že pokud stěžovatel dovolacímu soudu vytýká, že se nedostatečně zabýval námitkami týkajícími se hodnocení materiální stránky kvalifikace jednání stěžovatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty, činí tak stěžovatel pouze s ohledem na vlastní hodnocení okolností zakládajících zákonné znaky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 trestního zákona, které je však v rozporu se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Proto i v této části dovolání se stěžovatel zcela míjí s věcným naplněním deklarovaného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud ČR tak přednesl své stanovisko, že v řízení před ním ani jeho rozhodnutím nebyl porušen trestní řád či jiné v České republice účinné normy, zejména Listina a Ústava České republiky a nedošlo tedy k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Okresní státní zastupitelství v Českých Budějovicích jako vedlejší účastník reagovalo na výzvu Ústavního soudu svým stručným odkazem na argumenty krajského soudu obsažené v jeho rozsudku, č. j. 4 To 972/2004-1816, zejména v části pod bodem III. na str. 15 a násl. uvedeného rozsudku. Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích jako vedlejší účastník se k jemu předložené ústavní stížnosti věcně nikterak nevyjádřilo.
12. Tato vyjádření byla následně zaslána stěžovateli na vědomí. Ten v rámci své repliky zopakoval, že na své ústavní stížnosti trvá a na jejím obsahu ničeho nemění. Stěžovatel dále shrnul, že setrvává na všech jím vznesených námitkách ohledně porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, spočívajících zejména v nezákonném hodnocení důkazů obecnými soudy, v použití procesně nepoužitelné výpovědi spoluobžalované J. z přípravného řízení a v postupu soudu I. stupně při pokusu o její výpověď u hlavního líčení dne 31. 3. 2004, ve zneužití institutu utajených svědků dle §55 odst. 2 trestního řádu, v neprovedení stěžovatelem navržených důkazů včetně absence rozhodnutí o jeho důkazních návrzích a v nedodržení zásady dvoustupňového nalézacího řízení. V dalším pak stěžovatel odkázal na veškeré své argumenty obsažené v písemném vyhotovení projednávané ústavní stížnosti.
II.
13. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. K námitkám stěžovatele směřujícím vůči procesu dokazování před obecnými soudy, když ty se měly dopustit nezákonného hodnocení určitých důkazů, zejména výpovědi svědka S. z hlavního líčení konaného dne 1. 4. 2004, neboť měly provedené důkazy hodnotit vadně v tom smyslu, že na jejich základě dospěly obecné soudy k některým skutkovým zjištěním, která ovšem postrádala podklad v rámci provedeného dokazování, považuje Ústavní soud za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. O takový případ však v projednávané věci nejde. Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzený příkrý rozpor mezi skutečnostmi, které svědek S. uvedl při hlavním líčení konaném dne 1. 4. 2004 a z těchto plynoucími závěry učiněnými okresním soudem, resp. nezjistil, že by okresní soud k těmto skutečnostem vůbec nepřihlížel. Interpretace výpovědi ze dne 1. 4. 2004, kdy svědek S. nejprve v podstatných bodech vypovídal za pomoci předsedy senátu shodně jako v přípravném řízení na č.l. 800-803 (č.l. 1362) a poté reagoval na jemu pokládané dotazy, jak ji provedl okresní soud, podle přesvědčení Ústavního soudu nevykazuje stěžovatelem vytýkané vady. Existují-li určité odchylky ve výpovědích svědka S. z přípravného řízení (č.l. 800 a násl.) a z hlavního líčení konaného dne 1. 4. 2004 (č.l. 1362 a násl.), ze kterých stěžovatel dovozuje pochybení okresního soudu ve výše nastíněném směru, jedná se skutečně o nesrovnalosti v relativně detailních údajích, jak již konstatoval krajský soud ve svém rozsudku ze dne 17. 2. 2005 (č.l. 1850), které nejsou způsobilé zpochybnit zákonnost či dokonce ústavnost postupu okresního soudu. Stejně tak nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že obecné soudy dospěly ke svým zjištěním, ať už se týkají samotného prodeje pervitinu stěžovatelem obžalovanému S. či určení stěžovatelem prodávaného množství této osobě, při nedostatku jakéhokoliv odpovídajícího důkazu. Toto jednání stěžovatele je prokazováno jeho výpovědí (č.l. 1351) a výpovědí obžalovaného S. (č.l. 1354), přičemž s věrohodností těchto výpovědí v té části, že se mělo jednat o prodej látky piracetam a nikoliv pervitin, se obecné soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vypořádaly (zejména č.l. 1580 a násl., č.l. 1845 a násl.). Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud nezjistil taková pochybení obecných soudů, kterých se měly dopustit při hodnocení důkazů, jež by způsobovala zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
15. Pokud stěžovatel napadá postup obecných soudů s tím, že tyto zahrnuly mezi důkazní materiál, na jehož základě poté činily svá rozhodnutí, procesně nepoužitelnou výpověď spoluobviněné J., která byla získána bezprostředně před zahájením trestního stíhání stěžovatele bez toho, aby o tomto úkonu byl vyrozuměn obhájce stěžovatele, je třeba k tomuto dodat, že nelze opomíjet výpověď obžalované J. z hlavního líčení konaného dne 31. 3. 2004. Při tomto spoluobžalovaná J. spontánně, po zákonném poučení výslovně odkázala na svoji výpověď z přípravného řízení s dodatkem, že je ochotna odpovídat na dotazy přítomných procesních stran a soudu (č.l. 1348). Jednoznačně tak vyjádřila své stanovisko, že ona tvrdí totéž, co uváděla v přípravném řízení a u hlavního líčení toto pouze nechce opakovat. Spoluobžalovaná J. tak svoji výpověď z přípravného řízení "zprocesnila" svým výslovným odkazem při hlavním líčení konaném dne 31. 3. 2004. Totožný názor ostatně již Ústavní soud vyslovil ve svém usnesení ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 231/05 (dosud nepublikováno), když projednával ústavní stížnost spoluobžalovaného B. Stejně tak ani postupem okresního soudu ve vztahu k obžalované J., který je zaznamenán na č.l. 1348, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, jak ten vyvozuje ve své ústavní stížnosti.
16. Vytýká-li stěžovatel nalézacímu a odvolacímu soudu využití institutu utajených svědků dle §55 odst. 2 trestního řádu u valné většiny svědků vypovídajících v trestní věci stěžovatele a ostatních spoluobžalovaných, aniž by však v jednotlivých případech došlo k naplnění podmínek stanovených citovaným ustanovením trestního řádu, odkazuje jej Ústavní soud především na napadaná rozhodnutí okresního a krajského soudu (č.l. 1566 a násl., č.l. 1830 a násl.), kde se obecné soudy k těmto námitkám stěžovatele a ostatních spoluobžalovaných obsáhle vyjadřují. Se závěry a stanovisky tam uvedenými se Ústavní soud plně ztotožňuje. Ve své judikatuře, která na mnoze vychází z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, publikovaný pod č. 46 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, str. 57; dostupný na www.judikatura.cz), Ústavní soud vyjádřil své přesvědčení, že za rozhodující kritérium ústavnosti institutu výpovědi svědka pod utajením nutno pokládat jednak dodržení zásady subsidiarity, podle které výslech svědka pod utajením má své místo jen tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak, jednak nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází. V posuzované trestní věci byly oba tyto principy šetřeny. Ze spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že důvody vedoucí k utajení svědků byly evidentní, resp. že při jejich výsleších v hlavních líčeních bylo obhájcům stěžovatele a ostatních spoluobžalovaných umožněno klást utajeným svědkům dotazy. Jakkoliv tedy bylo postavení obhajoby ztíženo užitím institutu utajených svědků obecnými soudy, stupeň omezení z tohoto plynoucí obecné soudy minimalizovaly na nejnižší možnou míru nezbytnou při provádění důkazu svědky pod utajením. Nakonec k oprávněnosti užití institutu utajených svědků v dané trestní věci a tedy k podpoře argumentace přednesené obecnými soudy v jejich rozhodnutích poukazuje Ústavní soud na svůj nález ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 499/04 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 499/04, dosud nepublikován; dostupný na www.judikatura.cz), ve kterém mimo jiné posuzoval oprávněnost užití institutu utajených svědků v trestním řízení, kdy stíhaná trestná činnost může mít na základě konkrétních poznatků souvislost s organizovaným zločinem.
17. Rovněž další námitka stěžovatele, jež se týká porušení jeho práva na spravedlivý proces ze strany odvolacího soudu tím, že ten nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, není důvodná, neboť obecné soudy zásadně nejsou povinny provést veškeré navržené důkazy. Ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu ukládá orgánům činným v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Soudy I. a II. stupně dospěly k závěru, že skutkový stav v trestní věci stěžovatele a ostatních spoluobžalovaných byl náležitým způsobem zjištěn, a pokud odvolací soud odmítl provedení stěžovatelem navrženého důkazu, pak v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a srozumitelně vyložil, z jakého důvodu nepovažoval jeho provedení za opodstatněné (č.l. 1843). Na jejich závěrech nehodlá Ústavní soud ničeho měnit, neboť není jeho úkolem přehodnocovat skutková zjištění nalézacího a odvolacího soudu, pokud jsou racionálně a přesvědčivě odůvodněna. Nejedná se tedy o případ opomenutého důkazu, který by umožňoval ingerenci Ústavního soudu do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů. Stěžovateli lze přisvědčit pouze v tom, že odvolací soud v průběhu samotného veřejného zasedání nikterak nerozhodl o stěžovatelově návrhu na doplnění dokazování, jak je zřejmé z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2005 (zejména č.l. 1805). Toto pochybení odvolacího soudu ovšem postrádá ústavněprávní rozměr a není tak v žádném směru způsobilé zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
18. Má-li stěžovatel za to, že při trestním stíhání jeho osoby nebyla dodržena zásada dvoustupňového nalézacího řízení, neboť odvolací soud nahrazoval činnost soudu I. stupně provedením zásadního znaleckého dokazování až v rámci odvolacího řízení a proti skutkovým zjištěním odrážejícím se v těchto znaleckých posudcích se tak již stěžovatel nemohl bránit cestou řádných opravných prostředků, ani tuto námitku nepovažuje Ústavní soud za opodstatněnou. Odvolací řízení není pouhým řízením přezkumným, ovládaným ryzí zásadou kasační či omezeným kasačním principem s prvky apelace, ale je z nikoli nepodstatné části též řízením nalézacím, byť uplatňovaným v omezeném rozsahu. Dokazování před odvolacím soudem v pojetí stávající právní úpravy v tomto omezeném rozsahu je pak plnohodnotnou činností odvolacího soudu. Pokud tedy odvolací soud doplnil dokazování provedené před soudem I. stupně o stěžovatelem vytýkané tři znalecké posudky, nejedná se zde o překročení zákonem stanovených pravomocí odvolacím soudem. Ten totiž provedením důkazů těmito znaleckými posudky, resp. provedením veškerých důkazů v rámci odvolacího řízení, nenahrazoval činnost soudu I. stupně a zároveň nečinil rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování. Toto lze konstatovat s přihlédnutím k rozsahu dokazování před odvolacím soudem, jež byl nepoměrně užší ve srovnání s rozsahem dokazování před soudem I. stupně, nadto odvolacím soudem obstarané znalecké posudky se vyjadřovaly k otázce, se kterou se již soud I. stupně ve svém rozsudku vypořádal, odvolací soud pouze naznal vhodnost vyjasnit tuto otázku dostatečně podrobně a přesně. Odvolací soud tedy svým postupem, jež plně koresponduje převažujícímu principu apelačnímu s prvky kasace ovládajícím odvolací řízení v České republice, nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele, čehož se ten ve své ústavní stížnosti dovolával.
19. Nakonec nelze dle názoru Ústavního soudu vytýkat postupu Nejvyššího soudu ČR pochybení spočívající v neoprávněném odmítnutí posouzení dovolacích námitek stěžovatele, ke kterému je dovolací soud zákonem povolán. Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání stěžovatele jako podané z jiného důvodu, než které jsou uvedeny v §265b trestního řádu, proto jej podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Na tomto nenalezl Ústavní soud ničeho, co by vypovídalo o porušení stěžovatelova práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak právní kvalifikace jednání stěžovatele jako trestného činu spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou učiněná obecnými soudy, které ústavně konformním způsobem interpretovaly ustanovení §41 odst. 1 trestního zákona, je podle zjištění Ústavního soudu přiléhavá.
20. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.
21. Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči bodu 2 až 5 výroku napadaného rozsudku okresního soudu, vůči celému výroku I., II. a části výroku IV. dotýkající se D. B. a M. B. napadaného rozsudku krajského soudu a vůči části výroku napadaného usnesení Nejvyššího soudu ČR dotýkající se J. S., nutno stěžovatele považovat za osobu neoprávněnou. Citované výroky či jejich části totiž nejsou svou podstatou způsobilé zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv, neboť těmito bylo rozhodováno o osobách ostatních spoluobžalovaných dané trestní věci. Z tohoto důvodu Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. 6. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu