ECLI:CZ:US:2006:4.US.84.05
sp. zn. IV. ÚS 84/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti AMBROŽ AUTO, s.r.o., se sídlem Strojírenská 2212, Žďár nad Sázavou, zastoupené JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem Advokátní kanceláře v Jihlavě, Telečská 7, proti výroku pod bodem I., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 28 Co 415/2000, a proti výroku pod bodem I. rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 7. 4. 2000, č. j. 9 C 230/99-32, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, M. F. (vedlejší účastník) se jako podnikatelka žalobou u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou domáhala po původnímu účastníkovi (v roce 2002 zemřelém podnikateli P. A., jehož procesním nástupcem je stěžovatelka) vrácení zálohy kupní ceny ve výši 45.000,- Kč s příslušenstvím, kterou složila v návaznosti na uzavření kupní smlouvy na dodání osobního automobilu Renault Scénic TR-16. Po složení předmětné zálohy vedlejší účastnice telefonicky sdělila zaměstnanci předchůdce stěžovatelky, že navrhuje zrušení kupní smlouvy, které on akceptoval s tím, aby předložila stanovisko písemně a se souhlasem s prodejem vozidla jinému zájemci, což ona učinila dopisem ze dne 7. 12. 1998. Předchůdce stěžovatelky i přesto vyzval vedlejší účastnici k odběru vozidla dopisem ze dne 8. 12. 1998. V návaznosti na tvrzení vedlejší účastnice o zrušení kupní smlouvy v jejím žalobním návrhu na zaplacení zálohové částky s příslušenstvím uložil po provedeném dokazování Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 7. 4. 2000, č. j. 9 C 230/99-32, stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici předmětnou částku a nahradit náklady řízení. K odvolání podanému stěžovatelkou Krajský soud v Brně rozhodnutím ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 28 Co 415/2000, rozsudek soudu I. stupně v jeho základním výroku potvrdil.
Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka vytýká dotčení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), neboť podle jejího názoru vedlejší účastnice ofertu k uzavření dohody o ukončení kupní smlouvy ve smyslu požadovaném platnou právní úpravou nedoručila a ke vzájemné shodě vůlí jednajících účastníků nedošlo. Namítá v této souvislosti, že odvolací soud v odůvodnění dovodil akceptování vůle vedlejší účastnice předchůdcem stěžovatelky "s jistými výhradami", což je podle názoru stěžovatelky závěr zcela neslučitelný s ustanovením §44 odst. 2 o.z. Vzhledem ke všem okolnostem neproběhlo podle stěžovatelky spravedlivé řízení, když soudy účinně neposoudily důkazní prostředky a argumenty a námitky účastníků. Nezabývaly se všemi okolnostmi, které vyplynuly z provedeného dokazování a jsou relevantní pro právní vyhodnocení věci, což stěžovatelka dokládá rekapitulací jednotlivých provedených důkazů a na podporu svých názorů odkazuje na judikaturu Ústavního soudu. S ohledem na tvrzený zásah do jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces navrhuje, aby Ústavní soud v navrhovaných bodech výroky napadených rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 9 C 230/99, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou a Krajského soudu v Brně.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou ve svém vyjádření sděluje, že trvá na odůvodnění svého rozsudku ze dne 7. 4. 2000 a námitky stěžovatelky ponechává na posouzení Ústavního soudu.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvádí, že s obsahem ústavní stížnosti zásadně nesouhlasí a považuje ji za zcela nedůvodnou. Stěžovatelka se obsáhlým způsobem snaží zpochybnit právní závěry obou soudů, když vytrhuje jednotlivosti z kontextu celého případu a účelově je přizpůsobuje svým tvrzením. Krajský soud v Brně, stejně jako předtím Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou, shodně uzavřel, že mezi účastníky došlo k dohodě o zrušení kupní smlouvy na prodej předmětného automobilu, tento závěr je v jeho rozsudku řádně odůvodněn a proto se dle názoru krajského soudu nemůže jednat o stěžovatelkou tvrzené extrémní odchýlení od skutkových zjištění ve věci. Poukazuje dále na zásadu volného hodnocení důkazů soudem dle ustanovení §132 o.s.ř. a v jednotlivostech plně odkazuje na obsah odůvodnění jeho rozsudku ze dne 1. 12. 2004. V závěru vyjádření krajský soud navrhuje, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznesla v rámci své obhajoby již v řízení před soudem I. stupně (č.l. 15, 25-26, 29-30), v písemném odůvodnění odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 26. 5. 2000 a 16. 11. 2004 (č.l. 36, 87-88) a v průběhu jednání před odvolacím soudem (č.l. 96-97, 102-106). Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že oba obecné soudy se zmíněnými námitkami stěžovatelky zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatelka tyto námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Po zvážení námitek stěžovatelky ve vztahu k napadeným rozhodnutím obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatelky spočívající v jejím nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů pokud jde o shodu vůlí jednajících účastníků stran uzavření dohody o zrušení kupní smlouvy. K této shodě podle stěžovatelky nikdy nedošlo a obecné soudy proto nesprávně dovodily uzavření takové dohody, kdy i odvolací soud zmiňuje akceptování vůle vedlejšího účastníka předchůdcem stěžovatelky s "jistými výhradami". K těmto námitkám stěžovatelky považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout svoji dosavadní judikaturu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, publ. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, č. 5, a další nálezy), ve které opakovaně vyložil, že mu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkum zákonnosti rozhodnutí obecných soudů, stejně jako na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud obecné soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, kdy pokud obecné soudy respektují kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval. Ve svém nálezu, sp. zn. III. ÚS 84/94 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), pak Ústavní soud vymezil rámec, v němž obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování v případě, kdy jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, což činí takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy ČR. Ústavní soud se tak může hodnocením důkazů obecnými soudy zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v postupu obecných soudů, tj. že jejich závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že obecné soudy porušily procesní principy obsažené v ústavním pořádku. Naznačené vybočení z ústavních postulátů však v dané věci Ústavním soudem zjištěno nebylo a stěžovatelkou předestřená skutková polemika, jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv.
Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud shledává, že v posuzované věci bylo nalézacím soudem provedeno obsažné dokazování, z něhož oba obecné soudy vycházely při hodnocení důkazů. Pokud obecné soudy jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnocení důkazů provedené obecnými soudy přehodnocovat. Tuto zásadu je třeba v posuzované věci vztáhnout i na stěžovatelkou uplatněné námitky týkající se hodnocení důkazů obecnými soudy. Stěžovatelka se k dané věci opakovaně vyjadřovala, jak plyne i ze shora uvedeného odkazu na listy spisu, a Ústavní soud se proto neztotožňuje s jejím tvrzením, že jí byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před obecnými soudy a právně i skutkově reagovat.
Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti nezjistil žádné nové argumenty, kterými by se již podrobně obecné soudy v řízení před nimi prováděném nezabývaly. Oba obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě vyjádřily ke všem námitkám stěžovatelky a odvolací soud zhodnotil i závěry provedené soudem nalézacím vztahující se k těmto námitkám. Oba obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je projevem nezávislého soudního rozhodování, do něhož není Ústavní soud oprávněn zasahovat.
Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelkou namítaného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručujících mu právo na spravedlivý proces.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. 1. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu