ECLI:CZ:US:2006:4.US.93.06
sp. zn. IV. ÚS 93/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Mgr. E. M., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Šedivým, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Tábor, Údolní 2997, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. listopadu 2005, č.j. 5 Afs 4/2005-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené na uplatňování státní moci jen v případech a v mezích, které stanoví zákon, podle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na svobodu a rovnost v důstojnosti a v právech podle čl. 1 Listiny a právo, aby povinnosti byly ukládány jen na základě zákona a jen při zachování základních práv a svobod podle čl. 4 odst. 1 Listiny.
Finanční úřad v Táboře svým rozhodnutím ze dne 16. února 2004, č.j. 22688/04/110916/2588, dodatečně stěžovateli vyměřil daň z příjmů fyzických osob za rok 1999 ve výši 2,640.000,- Kč. Stěžovatel tento platový výměr napadl odvoláním, které Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, rozhodnutím ze dne 6. září 2004, č.j. 3438/110/2004, zamítlo. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí správní žalobu. Žalobu Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl rozsudkem ze dne 27. října 2004, č.j. 10 Ca 176/2004-14. I toto rozhodnutí stěžovatel napadl a o jeho kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem napadeným v ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv ústavně právní argumentaci, brojil proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který měl, obdobně jako ostatní orgány veřejné moci, nesprávně interpretovat ustanovení §24 odst. 2 písm. o) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmu"). V důsledku nesprávného výkladu měla být kasační stížnost zamítnuta, a to přesto, že Nejvyšší správní soud souhlasil se stěžovatelem v otázce nespornosti skutkových otázek.
S ohledem uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí i s obsahem připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, vedeného pod sp. zn. 10 Ca 176/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ze spisu správního osudu je patrné, že podstatnou část argumentace předložené v ústavní stížnosti stěžovatel předložil již ve správní žalobě, resp. v kasační stížnosti.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud rovněž neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s jejich hodnocením neztotožňoval. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím vybočil z mezí stanovených procesními předpisy. Ústavní soud tedy neshledal zkrácení stěžovatele v jeho základních právech. Nejvyšší správní soud aplikoval svoji pravomoc v zákonných mezích a způsobem který zákon předvídá. Skutečnost, že Nejvyšší správní soud neshledal povinnost uloženou stěžovateli Finančním úřadem v Táboře jako nezákonnou, resp. fakt, že stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími orgánů veřejné moci není samu o sobě možno považovat za jeho zkrácení v základních právech které ve své ústavní stížnosti namítal.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu