ECLI:CZ:US:2006:4.US.97.06
sp. zn. IV. ÚS 97/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. G., právně zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, směřující proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2005, sp. zn. 6 To 449/2005, a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. srpna 2005, sp. zn. 37 T 151/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Shora napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 byl stěžovateli přeměněn nevykonaný trest obecně prospěšných prací, uložený mu ve výměře 400 hodin trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. listopadu 2002, č.j. 37 T 151/2002-46, pravomocným dne 7. ledna 2003, jehož výkon byl nařízen usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. prosince 2003, č.j. 37 T 151/2002-60, pravomocným dne 30. prosince 2003, v nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 200 dnů. Shora popsaným usnesením Městského soudu v Praze byla stížnost stěžovatele proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 zamítnuta, neboť byla podána opožděně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvého stupně o přeměně trestu podal dne 1. září 2005, když jeho obhájci bylo rozhodnutí doručeno 31. srpna 20005. Uvedenou stížnost následně doplňoval průběžnými upřesňujícími údaji o vykonaném trestu obecně prospěšných prací. Ten začal vykonávat dne 29. srpna 2005 a v celém rozsahu jej dokončil 22. října 2005. K těmto informacím však ani jeden ze soudů nepřihlédl. Městský soud v Praze vydal napadené rozhodnutí teprve 25. října 2005, tedy až po vykonání trestu obecně prospěšných prací. Jediné zohlednění popsaných skutečností spočívalo ve sdělení, že trest odnětí svobody nebude nařizován.
Dále ve svém podání uvedl, že stížnostní soud shledal jeho podání jako učiněné po lhůtě, neboť z protokolu o ústním jednání před soudem prvého stupně ze dne 23. srpna 2005 zjistil, že stěžovatel si po vyhlášení napadeného usnesení ponechal lhůtu k vyjádření. Podání posoudil jako opožděné proto, že stížnost byla k poštovní přepravě podána teprve dne 1. srpna 2005. S takovým výkladem stěžovatel nesouhlasí, protože trestní řád v ustanovení §137 odst. 1 uvádí, že usnesení je třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, a toto oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, komu je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Zákon tedy, podle názoru stěžovatele, poskytuje dvě možnosti, přičemž pokud bylo vyhlášeno dotčené usnesení přítomnému stěžovateli, nebylo nutno jej doručovat jeho obhájci, případně pokud byl doručen jeho opis obhájci, měla by být lhůta počítána od doručení a nikoliv od vyhlášení. Pokud tedy neexistuje jednoznačný výklad, měl by být aplikován takový přístup, který by byl vůči stěžovateli shovívavější.
Za nesprávný postup považuje stěžovatel rovněž později vydané oznámení Obvodního soudu pro Prahu 4, že výkon trestu odnětí svobody nebude realizován, neboť původní trest obecně prospěšných prací již byl vykonán. V takovém případě mělo být napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušeno a nahrazeno novým rozhodnutím.
V popsaných okolnostech shledal stěžovatel nerespektování svého práva na spravedlivý proces, a proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená usnesení zrušil.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i se spisem Obvodního soudu pro Prahu 4 vedeným pod sp. zn. 37 T 151/2002, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Stručně řečeno, stěžovatel napadl rozhodnutí, kterým mu byl přeměněn trest 400 hodin obecně prospěšných prací přeměněn na trest odnětí svobody v trvání 200 dnů. Důvodem přeměny trestu byla skutečnost, že stěžovatel nevykonával jemu uložený trest po dobu delší něž dva a půl roku. Avšak tento trest vykonal v plném rozsahu poté, co bylo vydáno napadené usnesení soudu prvého stupně. Zkrácení ve svých právech tak shledal ve skutečnosti, že usnesení o přeměně trestu nebylo zrušeno a nabylo právní moci.
Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Nezabývá se hmotněprávní stránkou věci, což je určeno obecným soudům. O to více zkoumá právní podstatu procesní stránky, aby bylo občanům zajištěno jejich právo na soudní ochranu, jak je uvedeno v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Ústavní soud zde nevystupuje jako třetí instance soudnictví, a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, či nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Takový přístup Ústavního soudu by přicházel v úvahu jen tehdy, zjistil-li by, že v řízení před soudy došlo k porušení ústavních procesních principů. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
V projednávaném případě nenastaly okolnosti, které by takový postup Ústavního soudu odůvodňovaly. Nelze totiž přisvědčit interpretaci, kterou provedl stěžovatel ve vztahu k ustanovení §137 odst. 1 trestního řádu, neboť při ní zcela opomenul ustanovení §136 odst. 1 trestního řádu, které upravuje případy, kdy není třeba písemné vyhotovení usnesení. V ostatních případech je písemné vyhotovení nezbytné. Pro použití opravných prostředků je účelem lhůt maximální šetření práv účastníků, aby s ohledem na závažnost trestně právních věcí nebyli vystaveni právní nejistotě po dobu delší, než nezbytně nutnou. Pokud tedy v případě stěžovatele lhůta započala vyhlášením usnesení u ústního jednání dne 23. srpna 2005, a marně uplynula v pondělí 28. srpna 2005, není možno odvozovat od doručení písemného opisu usnesení, ke kterému došlo teprve po ukončení této lhůty, že by lhůta byla znovuobnovení, případně začala běžet lhůta nová, jak ve svém podání stěžovatel dovodil.
Právo na spravedlivý proces zaručuje každému možnost přístupu k soudu k projednání jeho věci, avšak nezaručuje, a ani zaručit nemůže, úspěch v takovém řízení. Pro zajištění přístupu k soudu je třeba dodržet určitá zákonem předvídaná pravidla, ale není možno, při jejich nedodržení v důsledku vlastní interpretace procesních norem, v odmítnutí spatřovat zásah do základních práv a svobod zaručených příslušných ustanoveních Listiny.
Ústavní soud rovněž neshledal tvrzené zkrácení stěžovatel v tom, že soudy nezohlednily výkon původního trestu, když z dostupných informací je patrné, že teprve reálná hrozba výkonu trestu odnětí svobody vedla stěžovatele k vykonání trestu obecně prospěšných prací, a to v časovém rozsahu odpovídajícím pracovnímu poměru.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu