ECLI:CZ:US:2006:4.US.99.05
sp. zn. IV. ÚS 99/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Vavrincem Kopincem, advokátem se sídlem v Miřeticích, Dachov 86, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2002, č.j. 28 Ca 44/2000-48, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2004, č.j. 4 Ads 47/2003-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 22. 2. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího správního soudu, jimiž krajský soud v právní věci stěžovatele v postavení navrhovatele proti České správě sociálního zabezpečení v Praze, o odnětí plného invalidního důchodu, k opravnému prostředku stěžovatele do rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 2. 11. 1999, č. 730 713 3130, rozhodl, že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 2. 11. 1999, č. 730 713 3130, se potvrzuje a upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud následně svým rozsudkem ze dne 21. 12. 2004 zamítl kasační stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 26. 6. 2002 a stanovil právo účastníků na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
2. Stěžovatel se domníval, že napadenými rozsudky krajského, resp. Nejvyššího správního soudu, byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 30 odst. 1, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy jmenovitě právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, právo na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci a zásada rovnosti všech účastníků řízení.
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve vylíčil průběh řízení před Českou správou sociálního zabezpečení v Praze (dále jen "Česká správa sociálního zabezpečení"), krajským soudem, Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") a Nejvyšším správním soudem. V rámci argumentace, na jejímž základě prokazoval opodstatněnost své ústavní stížnosti, pak stěžovatel uvedl, že zásah do svých základních práv spatřuje především v nesprávném posouzení důvodnosti kasační stížnosti ze strany Nejvyššího správního soudu. Ten totiž ve svém rozhodnutí ze dne 21. 12. 2004 nikterak nezohlednil, že krajský soud při rozhodování v právní věci stěžovatele nerespektoval závazný právní názor vrchního soudu o nutnosti důkladného zjištění zdravotního stavu stěžovatele a také postupoval v rozporu s obecnými zásadami dokazování, když opomenul zabývat se znaleckým posudkem MUDr. H. V dalším stěžovatel připojil, že pokud podle hodnocení krajského soudu existoval rozpor mezi znaleckým posudkem MUDr. H. a ostatními ve věci obstaranými posudky znalců, pak bylo povinností krajského soudu doplnit dokazování ve vztahu ke znaleckému posudku MUDr. H., neboť je na obecných soudech, aby se snažily odstranit rozpory vzniklé mezi jednotlivými důkazními prostředky.
4. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 28 Ca 44/2000. Z tohoto zjistil, že rozhodnutím ze dne 2. 11. 1999, č. 730 713 3130, odňala Česká správa sociálního zabezpečení stěžovateli plný invalidní důchod, když toto své rozhodnutí odůvodnila především závěry posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Chrudimi (dále jen "Okresní správa sociálního zabezpečení"). Ke stěžovatelem podanému opravnému prostředku proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení vydal krajský soud dne 4. 10. 2000 rozsudek, jímž toto opravným prostředkem napadené rozhodnutí potvrdil, přičemž kromě posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení při svém rozhodování vycházel také z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "posudková komise"), který se zabýval zdravotním stavem stěžovatele. Rozsudek krajského soudu ze dne 4. 10. 2000 napadl stěžovatel odvoláním, na jehož základě vrchní soud zrušil odvoláním napadený rozsudek krajského soudu, když dospěl k závěru, že je nutno vyhovět žádosti stěžovatele, aby jeho zdravotní stav byl posouzen znalcem, k čemuž vrchní soud doporučil obstarání posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, v němž by měla být zodpovězena otázka celkového zdravotního stavu stěžovatele a charakteru jeho zdravotních obtíží. Krajský soud si pro opětovné posouzení právní věci stěžovatele vyžádal znalecký posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, nadto měl při tomto k dispozici znalecký posudek MUDr. H. předložený stěžovatelem. Krajský soud a Nejvyšší správní soud následně rozhodly v právní věci stěžovatele, jak již bylo uvedeno v předchozím. Při prostudování soudního spisu krajského soudu, sp. zn. 28 Ca 44/2000, učinil Ústavní soud mimo výše naznačená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud ve svém vyjádření nejprve odkázal na odůvodnění jím vydaného rozsudku ze dne 26. 6. 2002, kde zřetelně vymezil důvody vedoucí jej k rozhodnutí v neprospěch stěžovatele. Současně zdůraznil, že zdravotní stav stěžovatele nechal posoudit Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, jehož posudek se v kontextu s ostatními shromážděnými důkazy jevil nejucelenější, nejpřesvědčivější a nejodbornější, přičemž krajský soud neopomenul hodnotit tento důkaz ve vztahu k důkazu předkládanému stěžovatelem, tedy znaleckému posudku MUDr. H. Krajský soud tak uzavřel, že jeho rozhodnutí ze dne 26. 6. 2002 je v souladu s platnými právními předpisy i základními právy stěžovatele zaručenými mu Listinou. Nejvyšší správní soud v rámci svého vyjádření nejdříve shrnul dosavadní řízení v právní věci stěžovatele. Ve vztahu k napadanému rozsudku krajského soudu pak konstatoval, že krajský soud postupoval se zřetelem k závaznému právnímu názoru vrchního soudu a také doplnil, že Nejvyšší správní soud zcela sdílí názory krajského soudu jím vyslovené v odůvodnění rozsudku ze dne 26. 6. 2002 při hodnocení jednotlivých znaleckých posudků ve věci shromážděných. Nejvyšší správní soud tak navrhl, aby Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost zamítl. Česká správa sociálního zabezpečení se přípisem ze dne 10. 5. 2006 svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele vzdala.
6. Tato vyjádření byla zaslána stěžovateli na vědomí. Ten v rámci své repliky Ústavnímu soudu pouze oznámil, že k obdrženým vyjádřením účastníků zaujal zcela negativní stanovisko a nadále setrvává na svém původním návrhu.
II.
7. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího správního soudu z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Námitky stěžovatele z jeho ústavní stížnosti směřují především vůči procesu dokazování, jak jej provedl krajský soud. K tomuto ovšem považuje Ústavní soud za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. O takový případ však v projednávané věci nejde.
9. Předkládá-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti výhrady v tom směru, že krajský soud při rozhodování v jeho právní věci nerespektoval závazný právní názor vrchního soudu, resp. neprovedl důkladné zjištění zdravotního stavu stěžovatele, pak s tímto hodnocením stěžovatele se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Krajský soud postupoval plně dle instrukcí vrchního soudu z jeho usnesení ze dne 24. 1. 2001 (zejm. č.l. 28) a obstaral si znalecký posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, v jehož části 7.1. byl celkově posouzen zdravotní stav stěžovatele tak, aby jeho zdravotní postižení mohlo být jednoznačně zařaditelné pod posudková kritéria zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (č.l. 32-41, č.l. 40-41). Námitky stěžovatele z této oblasti jsou tak dle zjištění Ústavního soudu nedůvodné.
10. Na skutečnosti se nezakládá ani ta výtka stěžovatele vůči krajskému soudu, že ten opomněl zabývat se znaleckým posudkem MUDr. H. Jak plyne z odůvodnění rozsudku krajského soudu ze dne 26. 6. 2002, ten ve svém rozhodnutí nejdříve nastínil náhled Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví na znalecký posudek MUDr. H. (č.l. 50), k čemuž připojil vlastní hodnocení tohoto důkazního prostředku (č.l. 52). Nejedná se tedy o případ opomenutého důkazu, který by umožňoval ingerenci Ústavního soudu do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů.
11. Pokud stěžovatel napadá postup krajského soudu s tím, že ten se dostatečně nevypořádal se všemi provedenými důkazy, neodstranil rozpory vzniklé mezi jednotlivými důkazními prostředky a neúplně zjistil skutkový stav věci, vše s důsledky v oblasti základních práv a svobod stěžovatele, rovněž těmto námitkám stěžovatele nemůže Ústavní soud přisvědčit. Krajský soud se zabýval všemi ve věci shromážděnými důkazy, tedy znaleckým posudkem lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení, znaleckým posudkem posudkové komise, znaleckým posudkem MUDr. H. a znaleckým posudkem Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, když tyto důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti (č.l. 52). Krajský soud ve svém rozsudku ze dne 26. 6. 2002 současně jednoznačně vyložil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a o které důkazy opřel svá skutková zjištění, když v této souvislosti uzavřel, že: "Posudek znalce MUDr. H. se skutečně soustředil především na poruchu hybnosti vyplývající ze zjištěného onemocnění...Toto posouzení nesplňuje kriteria úplnosti, přesvědčivosti a logičnosti vyvozovaných posudkových závěrů, když z jiného úhlu pohledu vzhledem k medicínské problematice nemůže krajský soud tyto odborné důkazy posuzovat. Je zřejmé, že ve světle shora uvedených výhrad se pak jako nejpřesvědčivější a nejobjektivnější musí jevit posouzení provedené Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Tento znalec hodnotil veškerou dostupnou zdravotní dokumentaci, navrhovatele vyšetřil a nelze přehlédnout, že znalecký kolektiv byl navíc složen z lékařů znalých problematiky posudkového lékařství" (č.l. 52). Na takto popsaném postupu krajského soudu, kdy proces dokazování před krajským soudem nenese byť jen náznak vady způsobující neoprávněný zásah do práv stěžovatele garantovaných mu Úmluvou či Listinou, neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního a závěr krajského soudu o správnosti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 11. 1999, č. 730 713 3130, je potřeba vnímat jako výsledek nezávislého soudního rozhodování, jež z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí.
12. Pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že prohlašuje-li stěžovatel bez bližšího vymezení, že byl napadanými rozhodnutími zkrácen na svém právu na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci ve smyslu čl. 30 odst. 1 Listiny, pak zřejmě přehlíží, že dle ustanovení čl. 30 odst. 3 Listiny je k upřesnění obsahu tohoto základního práva povolán zákon. Orgány veřejné moci se při rozhodování v právní věci stěžovatele pohybovaly v zákonném rámci stanoveném zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, tedy ani porušení práva stěžovatele dle čl. 30 odst. 1 Listiny rozhodnutími krajského soudu a Nejvyššího správního soudu Ústavní soud nezjistil.
13. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči části výroku napadaného rozsudku krajského soudu, v němž ten určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, resp. vůči výroku II. napadaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, považuje Ústavní soud tuto rovněž za zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě těmito výroky či jejich částmi, což ostatně stěžovatel ani netvrdil. Ústavní soud proto také v této části ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
15. Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči části výroku napadaného rozsudku krajského soudu, v němž ten určil, že České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů jí zálohovaných ve výši 9.262 Kč, nutno stěžovatele považovat za osobu neoprávněnou, neboť citovaná část výroku není svou podstatou způsobilá zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv. Z tohoto důvodu Ústavní soud v této části ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu