ECLI:CZ:US:2007:1.US.105.07.2
sp. zn. I. ÚS 105/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek společnosti CVF Investments Limited se sídlem 27 Pindarou Street, Alpha Business Centre, 2nd flo 1060 Nicosia, Kypr, a společnosti K T, Inc. se sídlem 2711 Centerville Road, Suite 400 City of Wilmington, County of Newcastle, Delaware, a společnosti CVF Investments LLC se sídlem 29 Commonwealth Avenue, Suite 1005 Boston, MA 02116, zastoupených Mgr. Ondřejem Peterkou, advokátem, se sídlem Na Příkopě 15/583, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 7. 2006 (ve znění opravného usnesení ze dne 4. 8. 2006), sp. zn. 1 KZV 38/2005, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 44 To 623/2006, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, Ing. E. Š., právně zastoupené advokátem JUDr. Petrem Adamíkem, Pod Pekárnami 245/10, Praha 9 a Ing. V. H., právně zastoupeného advokátkou Mgr. Michaelou Wenzlovou, Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2 jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 1. 2007, stěžovatelky napadly usnesení Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 24. 7. 2006 (ve znění opravného usnesení ze dne 4. 8. 2006), sp. zn. 1 KZV 38/2005 (dále jen "usnesení státního zastupitelství"), kterým byly ve smyslu §79c odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zajištěny v něm vymezené zaknihované cenné papíry na jejich majetkových účtech a majetkových účtech dalších společností a podle §79c odst. 3 bylo stanoveno, že s nimi nelze vykonávat hlasovací práva. Rovněž napadly usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 44 To 623/2006 (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým byly zamítnuty stížnosti proti usnesení státního zastupitelství.
Stěžovatelky nejprve rekapitulovaly historii případu. Stručně shrnuto, jejich akcie měly dle orgánů činných v trestním řízení hrát roli při trestnému činu vydírání podle §235 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 téhož zákona spočívajícím v uplatnění pohrůžek, že pokud nedojde k jejich odkoupení za nabídnutou cenu, budou podány vykonstruované žaloby, které povedou k zablokování nemovitosti - obchodního domu Kotva - na katastru nemovitostí. Podle stěžovatelek však ve skutečnosti bylo státní zastupitelství uměle vytvořenými důkazy vlákáno do pozice, aby svým rozhodnutím zasáhlo ve prospěch jednoho z účastníků obchodního sporu a byla schválena fůze společnosti K-T-V invest a.s. se společností ČESKÁ INVESTIČNÍ A SPRÁVCOVSKÁ a.s., čímž si nad majetkem společnosti K-T-V invest a.s. udržely kontrolu osoby napojené na kyperskou společnost FORMINSTER ENTERPRISES LIMITED (dále jen "společnost Forminster"), jejíž právo hlasovat na valné hromadě bylo sice rovněž omezeno, avšak fůze byla schválena hlasy britské společnosti ARDMORE RISK MANAGEMENT LIMITED, která dosud vykovávala hlasovací práva ve shodně se společností Forminster (Společnost Forminster ovšem naopak tvrdí, že to byla právě ona, proti jejíž vůli ke schválení fůze došlo. - pozn. ÚS.).
Pokud jde o samotná napadená rozhodnutí, stěžovatelky v prvé řadě namítají, že žádaly o nahlédnutí do spisu, čemuž bylo vyhověno, avšak pouze pokud jde o omezený okruh dokumentů. Městský soud pak ve svém usnesení označil za klíčové dokumenty jiné, totiž zápis o vysvětlení podaném R. H. a M. B. (Jedná se o představitele společnosti Kotva a.s., kteří měli být vydíráni - pozn. ÚS.) a přepisy odposlechů telefonních hovorů, které jim zpřístupněny nebyly a nemohly se k nim proto vyjádřit. Zde poukázaly na judikát Evropského soud pro lidská práva P. G. a J. H. proti Spojenému království ze dne 25. 9. 2001. V nemožnosti vyjádřit se k důkazům, které byly pro rozhodnutí určující, spatřují i nepřípustnou překvapivost rozhodnutí a odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 654/03 a I. ÚS 122/05 (veškeré nálezy Ústavního soudu viz http://www.usoud.cz). Uvádějí rovněž, že judikatura obecných soudů zastává názor, že orgán rozhodující o stížnosti ji nemůže zamítnout, pokud nejsou dány důvody, o které rozhodnutí opřel orgán, jenž jej vydal (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 107/2000 in http://www.nsoud.cz).
Za druhé mají za to, že městský soud se dostatečně nevypořádal s jejich argumenty a důkazy vyvracejícími naplnění §79c odst. 3 trestního řádu, totiž že zákaz hlasovacích práv je odůvodněn povahou a okolnostmi trestného činu. V této souvislosti odkazují na problematiku ignorování námitek a důkazních návrhů účastníků, jak ji reflektovaly nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 74/06, I. ÚS 50/03, či I. ÚS 437/03. Omezení hlasovacích práv z akcií považují za neadekvátní, neboť není schopno zabránit negativním důsledkům údajné trestné činnosti. Žaloby je možno podávat i nadále, na druhou stranu stěžovatelům je zakázán výkon hlasovacích práv, což je aktivita z hlediska trestního práva indiferentní.
Stěžovatelky se domnívají, že došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu zakotvených v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Státní zastupitelství zejména rekapitulovalo skutkové okolnosti případu. Kromě skutečností již shrnutých stěžovatelkami dodalo, že v průběhu trestního řízení byly shromážděny důkazy, že obvinění se připravují právě prostřednictvím akcií ovládnout na valné hromadě společnost Kotva a.s. K omezení práva nahlížet do vyšetřovacího spisu uvedlo, že zástupci stěžovatelek Mgr. Peterkovi bylo jak policejním orgánem tak městským soudem umožněno nahlédnout do té části spisu, kde se nacházely důkazy související s postupem podle §79c odst. 1 trestního řádu.
Městský soud pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Obviněný Ing. V. H. v prvé řadě zdůraznil, že popírá, že by se dopustil předmětného vydírání. Dále vyslovil souhlas s tím, že došlo k porušení základních práv a svobod tak, jak to uvádějí stěžovatelky. V usnesení státního zastupitelství nejsou důvody k zajištění předmětných akcií formulovány a městský soud odkazuje na důkazy, se kterými nebyl seznámen. Ústavní stížnosti proto navrhuje vyhovět.
Obviněná Ing. E. Š. rovněž nepovažuje své trestní stíhání za důvodné, s argumentací stěžovatelek se ztotožňuje a napadená rozhodnutí navrhuje zrušit.
Dne 23. 4. 2007 byl Ústavnímu soudu doručen přípis stěžovatelek, ve kterém sdělují, že si v rámci nahlédnutí do spisu pořídily kopii těchto vyjádření a do 14 dnů k nim zašlou repliku. Ústavní soud ji obdržel dne 29. 6. 2007. Stěžovatelky v ní upozornily, že městský soud vůbec neposuzoval a tudíž nepotvrdil argumentaci státního zastupitelství ohledně údajně připravovaného ovládnutí společnosti Kotva na valné hromadě jako důvodu pro vydání napadených rozhodnutí. Dále vylíčily vlastní verzi skutkových okolností případu ve vztahu k důvodnosti trestního stíhání. Na ústavní stížnosti trvají.
III.
Ústavní soud, po prostudování spisového materiálu zaslaného státním zastupitelstvím a po uvážení vznesených námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, Praha, C. H. Beck, 1996, str. 243 a násl.) vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ústavní soud proto, jak již mnohokrát vyslovil ve své rozhodovací praxi, ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zhola nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. Většina judikatury, na kterou stěžovatelky v ústavní stížnosti odkazují (včetně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva P.G. and J.H. v. the United Kingdom - Application no. 44787/98), se týká věcí pravomocně skončených a již proto na projednávanou věc nedopadá.
V řadě druhé lze uvést, že akcie zajišťované podle §79c trestního řádu představují majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se ovšem o zajištění pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. V případě stěžovatelky tudíž nelze mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (srovnej Handyside v. the United Kingdom - Application no. 5493/72 - §62). Na druhou stranu skutečnost, že se jedná pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a následující trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění majetku je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení. Kromě toho, i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Ve smyslu §79a odst. 4 trestního řádu je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištění peněžních prostředků a zaknihovaných cenných papírů; za podmínek podle §79a odst. 3 trestního řádu toto rozhodnutí může učinit orgán činný v trestním řízení i bez podnětu.
Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky a zaknihovaných cenných papírů je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí těchto prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s peněžními prostředky na účtu u banky a se zaknihovanými cennými papíry tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
V případě zajištění cenných papírů z podpůrné aplikace §79a vyplývá, že ho lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že tyto prostředky jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení cenných papírů vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že cenné papíry mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, totiž může být dalším šetřením vyvrácen (srov. též např. Šámal a spol., Trestní řád, Komentář, I. díl, 4. vydání 2002, str. 477). Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
Ústavní soud nepovažuje za možné, aby se jakkoliv vyjadřoval k důvodnosti trestního stíhání a ke sporu stěžovatelek s jinými obchodními společnosti, nýbrž se vzhledem k uvedenému zaměřil na posouzení, zda napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, zda byla vydána příslušným orgánem a zda nejsou projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatelek dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k jejich zrušení přitom neshledal.
Pokud jde o námitku, že městský soud si pro své rozhodování vyžádal další materiály, nad rámec těch, které mělo k dispozici státní zastupitelství (což tedy znamená jiné, než které byly stěžovatelkám zpřístupněny), nelze souhlasit s jejich názorem, že se jedná o obdobný případ, jaký byl řešen Nejvyšším soudem pod. sp. zn. 4 Tz 107/2000. V případě 4 Tz 107/2000 se jednalo o situaci, kdy státní zástupkyně při přezkumu rozhodnutí policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty dospěla k závěru, že námitky stěžovatele proti jejímu uložení jsou, vzhledem k nepřípustnosti donucování obviněného k výpovědi, důvodné, nicméně "s ohledem na jeho jiná jednání v této věci, kdy dvakrát bez dostatečné omluvy neuposlechl příkazu vyšetřovatele, shledala podmínky pro uložení pořádkové pokuty za splněné." Ani z toho, že ony dodatečně vyžádané materiály městský soud označil za důležité, nelze dovozovat, že by snad své rozhodnutí postavil na zcela jinak vymezeném skutkovém základě, než státní zastupitelství. Nadto stěžovatelky mají k ochraně svých práv stále k dispozici procesní prostředky podle §79a odst. 4 trestního řádu. Pokud odůvodnění městského soudu považují za překvapivé, nic jim nebrání požádat o nahlédnutí do předmětných zápisů o podaném vysvětlení a přepisů telefonních odposlechů, a to nyní již s poukazem na jejich relevantnost pro rozhodnutí o zajištění akcií. Bude pak na příslušném orgánu, aby je zpřístupnil, nebo řádně odůvodnil, proč to ani za těchto okolností není možné, kdy nutno poznamenat, že požadavky na kontradiktornost procesu se plně uplatňují až ve fázi řízení před soudem. V následné žádosti o zrušení nebo omezení zajištění akcií budou moci získané dokumenty, případně alespoň argumentaci, se kterou jim byl přístup do nich zamezen, zohlednit. S ohledem na uvedené Ústavní soud nemá pravomoc o věci v této procesní fázi meritorně rozhodovat a nemůže do rozhodovacího procesu ani jakkoliv jinak vstupovat.
Co se týče námitek stěžovatelek proti dostatečnosti odůvodnění zákazu výkonu hlasovacích práv, Ústavní soud s jejich polemikou do určité míry souhlasí. Argumentace obsažená v napadených rozhodnutích je v této části poněkud zkratkovitá a nepříliš pregnantní. Ústavní soud má nicméně za to, že, byť předmětná odůvodnění se v tomto směru již nacházejí na samé hranici akceptovatelnosti, napadená rozhodnutí, čtená též ve spojení s usnesením o zahájení trestního stíhání, na které odkazují, nepředstavují případ neseznatelnosti rozhodovacích důvodů. Lze poznamenat, že by bylo velmi vhodné, aby se odůvodnění zákazu výkonu hlasovacích práv orgány činné v trestním řízení věnovaly pečlivěji alespoň při eventuálním rozhodování o prostředcích uplatněných stěžovatelkami dle §79a odst. 4 trestního řádu, nicméně v projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že slabina odůvodnění nedosáhla intenzity, která by představovala libovůli v rozhodování.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
Vojen Güttler,
předseda senátu