ECLI:CZ:US:2007:1.US.109.06
sp. zn. I. ÚS 109/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Urbánkova 3360, proti odsuzujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 10 Tmo 21/2005, týkajícímu se uložení trestního opatření, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 13. 6. 2005, čj. 52 Tm 2/2005 - 638, ve výroku I., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností M. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") v odsuzující části, týkající se uložení trestního opatření za provinění znásilnění podle ustanovení 241 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ") a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále též "soud prvního stupně"), ve výroku I. o vině proviněním znásilnění, podle ustanovení §241 odst. 1, 3 písm. b) TrZ, pro porušení čl. 1, čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Označeným rozsudkem odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel uznán vinným proviněním znásilnění podle ustanovení §241 odst. 1, 3 písm. b) TrZ (výrok I.), proviněním pohlavního zneužívání podle ustanovení §242 odst. 1 TrZ a proviněním vydírání podle ustanovení §235 odst. 1 TrZ (výroky II. a III.), vše ve spojení s ustanovením §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů. Za to mu bylo uloženo úhrnné trestní opatření v trvání čtyř let a šesti měsíců. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině II. a III. a v celém výroku o trestním opatření. Podle ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ") nově rozhodl tak, že odsoudil stěžovatele za provinění znásilnění podle ustanovení §241 odst. 1, 3 písm. b) TrZ k trestnímu opatření odnětí svobody nepodmíněně v trvání dvou let, se zařazením do zvláštní věznice pro mládež. Zrušenou část rozsudku vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Provinění znásilnění se stěžovatel dopustil tím, že dne 16. 12. 2004 poškozenou nezl. Martinu (jedná se o pseudonym)(dále jen "poškozená"), která nevyhověla jeho žádosti, aby s ním měla pohlavní styk, za výhrůžek, že ji zmlátí, povalil na zem. Zde si na ni klekl a za použití násilí, popsaného ve výroku rozsudku, za účelem překonání či zamezení vážně míněného odporu poškozené došlo k tzv. jinému obdobnému pohlavnímu styku. Stěžovatel si takto počínal, ačkoliv věděl, že poškozené nebylo patnáct let.
Stěžovatel je přesvědčen, že odsouzení pro provinění znásilnění nemělo oporu v provedeném dokazování. Skutek se nestal, neboť ze strany poškozené nezl. Martiny (jedná se o pseudonym) šlo o dobrovolné jednání a žádné násilí proti ní nepoužil. Poukázal na výpovědi svědka L. K. a N. B. a na SMS zprávy, z nichž žádné výhrůžky nevyplývají. Výpověď poškozené hodnotil jako nevěrohodnou, neboť i mechanismus, kterým na ní mělo být vykonáváno osahávání a "násilí", neodpovídá skutečnosti. Kromě nevěrohodné výpovědi poškozené nestály proti stěžovateli žádné důkazy, které by dokládaly spáchání skutku. Uložené trestní opatření považoval za nepřiměřeně přísné, uložené v rozporu se zákonem a ústavními předpisy, neboť jsou mu známy případy, kdy dospělému pachateli brutálního znásilnění byl soudem uložen trest ve výměře tři roky. V tomto případě, podle popisu skutku, k souloži ani nedošlo a stěžovatel byl patnáctiletým dítětem. Proto trestní opatření ve výměře dvou let nepodmíněně je absolutně nepřiměřené a v rozporu s účelem, který je zákonem sledován.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřil odvolací soud, který, s ohledem na obsah ústavní stížnosti, v níž jsou uplatněny prakticky shodné námitky vznesené již v rámci odvolání, plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
Ústavní soud neopíral své rozhodnutí o citované vyjádření odvolacího soudu, neboť nepřineslo žádné nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci. Z tohoto důvodu nebylo toto vyjádření zasláno stěžovateli k podání případné repliky.
Po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp. zn. 52 Tm 2/2005, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Ústavní soud je nucen znovu zdůraznit, že není přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Právě naopak, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud soudy postupují v souladu s hlavou pátou Listiny, Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Ze stížnosti ani ze spisu nevyplývá, že by stěžovatel byl zkrácen ve svých právech garantovaných pátou hlavou Listiny.
V daném případě ústavní stížnost vyjadřuje pouze stěžovatelův nesouhlas s rozhodnutím obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by případ posunovalo do roviny ústavněprávní. Tvrzení stěžovatele jsou pouhou polemikou se skutkovým a právním závěrem obecných soudů o jeho vině. Stěžovatel v podstatě opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy, a po Ústavním soudu tak požaduje, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly. Se všemi námitkami stěžovatele se přitom obecné soudy přesvědčivě vypořádaly, a to včetně jejich řádného odůvodnění. Na jejich závěrech nehodlá Ústavní soud nic měnit, jelikož není jeho úkolem přehodnocovat skutková a právní zjištění nalézacích soudů, pokud jsou racionálně a přesvědčivě zdůvodněna. Opětovně tedy Ústavní soud připomíná, že hodnotit obecnými soudy již zhodnocené důkazy může jen za předpokladu existence extrémního nesouladu mezi závěry obecného soudu a skutečnostmi, z nichž soud při hodnocení vycházel. Takovou diskrepanci v daném případě neshledal.
Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, soud prvního stupně provedl všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontoval a vyhodnotil. Velmi podrobně popsal úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Odvolací soud se s jeho postupem plně ztotožnil, přičemž neshledal důvod k doplnění dokazování. Pokud se týká svědka L. K., ten viděl poškozenou jen okamžik při nákupu a její stav nijak nepopisoval (č. l. 242 - 243 spisu). Nutno podotknout, že nákup proběhl před spácháním provinění, jak vyplývá z výpovědi stěžovatele (č. l. 103 spisu) a výpovědi poškozené (č. l. 270 spisu). Svědkyně N. B. viděla pouze prvotní SMS zprávu, kterou poslal stěžovatel poškozené. Navíc, samotná N. B. byla v trestní věci stěžovatele jednou z poškozených, kterým stěžovatel posílal výhružné SMS zprávy, jež se vyznačovaly shodnými výrazy, výhrůžkami a shodnou interpretací, a z tohoto důvodu měla být dokonce i nějaký čas pod ochranou policie. Obsah výhružných SMS zpráv potvrdili i učitelé základní školy.
Nepřípadnou je rovněž námitka stěžovatele, že z provinění byl usvědčován jen výpovědí poškozené. Vzhledem k charakteru provinění je více než zřejmé, že jednání stěžovatele byla přítomna pouze poškozená. Nicméně její výpověď nestála osamoceně, ale byla podporována dalšími, ve věci provedenými důkazy (výpovědí matky poškozené, z níž byly zjištěny stejné skutečnosti uváděné poškozenou, která se matce s jednáním stěžovatele svěřila ihned po činu; lékařskou zprávou z gynekologické prohlídky, z níž bylo zjištěno poranění poškozené; znaleckým posudkem z odvětví psychologie, z něhož nevyplývá nic, co by svědčilo o nevěrohodnosti poškozené), které tvoří ničím nepřerušený logický řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného skutku a z jeho spáchání usvědčily stěžovatele.
Dále se Ústavní soud zabýval tvrzením stěžovatele, že trestní opatření, uložené mu odsuzujícím výrokem shora označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 10 Tmo 21/2005, je nepřiměřené a v rozporu s účelem, který je zákonem sledován. Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp. zn. 52 Tm 2/2005, Ústavní soud zjistil, že shora označený rozsudek odvolacího soudu byl v odsuzujícím výroku, kterým bylo stěžovateli uloženo trestní opatření odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně, zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2006, sp. zn. 1 Tmo 15/2006, a stěžovateli bylo uloženo souhrnné trestní opatření odnětí svobody nepodmíněně v trvání dvou let a deseti měsíců (č. l. 834 spisu).
V kontextu shora popsané skutečnosti je zřejmé, že ústavní stížností napadený rozsudek odvolacího soudu, a to v odsuzujícím výroku, kterým bylo stěžovateli uloženo trestní opatření odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně, již právně neexistuje. Z tohoto důvodu nemůže být předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu, neboť byl v dané části nahrazen novým rozhodnutím (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2006, sp. zn. 1 Tmo 15/2006), které stěžovatel ústavní stížností nenapadl. Ústavní stížnost, směřující proti neexistujícímu rozhodnutí, resp. neexistujícímu odsuzujícímu výroku, je nepřípustná, protože chybí základní podmínka pro její podání ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto byla ústavní stížnost, v části, týkající se odsuzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, odmítnuta jako nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy nerespektovaly ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem, stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanovní zákon (trestní řád, trestní zákon a zákon o soudnictví ve věcech mládeže), jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, stěžovateli bylo zaručeno jeho právo na obhajobu (po celou dobu trestního řízení byl zastoupen advokátem) a nebylo mu bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a jsou řádně odůvodněna. Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Pokud stěžovatel namítal zásah do práva, obsaženého v čl. 2 odst. 2 Listiny, je třeba uvést, že jde o ustanovení, vymezující, v návaznosti na čl. 1 Listiny, rámec vztahu jednotlivce a státu, nikoliv však jednotlivá práva. Pro úplnost je vhodné doplnit, že čl. 90 Ústavy ČR, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu