ECLI:CZ:US:2007:1.US.1290.07.1
sp. zn. I. ÚS 1290/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se sídlem Praha 5, Kodymova 2526/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2007, čj. 1 Afs 111/2006 - 56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2007, čj. 1 Afs 111/2006 - 56, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí na Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 4. 2006, čj. 59 Ca 102/2005 - 28. Tímto rozsudkem byla zamítnuta jeho žaloba proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutím tohoto Finančního ředitelství.
V důvodech své ústavní stížnosti uvedl, že již v kasační stížnosti označil, jako nesprávný, právní závěr krajského soudu, podle kterého poskytování služeb, v souvislosti s pronájmem nemovitosti a vyrovnání nákladů za technické zhodnocení, se spoluvlastníkem nemovitosti, kterou měl stěžovatel v obchodním majetku, není podnikáním. Podle tvrzení stěžovatele se touto částí kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vůbec nezabýval a tím porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas s výkladem Nejvyššího správního soudu o pravomocech orgánu prvního stupně, protože tak rozšířil kompetence prvoinstančního orgánu nad rámec zákonem stanovených podmínek. Podle stěžovatele, odvolací orgán je ve správním řízení dostatečně definován v §50 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen daňový řád), podle kterého správce daně odvolacím orgánem být nemůže. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu zplnomocnit správce daně k výkonu pravomocí odvolacího orgánu, učinil by tak s odkazem na §50 daňového řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že tak byl zkrácen na svém vlastnickém právu podle čl. 11 Listiny.
Z označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 4. 2006, čj. 59 Ca 102/2005 - 28, byla zamítnuta. Nejvyšší správní soud vyložil procesní postup správce daně, který podle §49 odst. 1 daňového řádu posoudí obsah odvolání a pokud dospěje k závěru, že jsou podmínky pro úplné nebo částečné vyhovění odvolání, může tak sám učinit a rozhodnout. To však neznamená, že by rozhodoval stejný správní orgán v téže věci dvakrát, jak mylně stěžovatel dovozuje. Zákon zde přímo zakládá změnu funkční příslušnosti správního orgánu prvního stupně pro rozhodnutí o odvolání. Ten může nahradit činnost odvolacího orgánu, avšak pouze v zákonem stanovených mezích. Tato možnost autoremedurního rozhodnutí není výlučným institutem daňového řízení, ale je zažitým institutem i jiných procesních řádů. Jeho cílem je procesní ekonomie, tedy zrychlení průběhu řízení. Daňový řád však zakládá i oprávnění správce daně rozhodnout ve věci i tak, že odvolání vyhoví pouze částečně. Pro takový případ přiznává daňovému subjektu právo podat odvolání do té části rozhodnutí, v němž správce daně odvolacím námitkám nevyhověl. Důležité je, že takovéto rozhodnutí musí být odůvodněno a je proti němu připuštěno odvolání. Daňový subjekt je tak seznámen s důvody svých neúspěšných námitek a na základě toho se může proti němu odvolat. Dospěje-li správce daně k závěru, že podmínky pro autoremedurní rozhodnutí nenastaly, postoupí věc odvolacímu orgánu k rozhodnutí. Vlastní postup odvolacího orgánu je pak upraven v §50 daňového řádu. Pro přezkoumávání rozhodnutí platí, že vyjdou-li najevo skutečnosti odvolatelem sice neuplatněné, ale mající podstatný vliv na výrok rozhodnutí, lze k nim rovněž při rozhodování přihlédnout. Odvolací orgán při tom není vázán návrhem odvolatele, proto může za těchto podmínek změnit rozhodnutí i v jeho neprospěch. Poté co odvolací orgán obdrží odvolání, musí o něm rozhodnout a věc nelze vrátit zpět správci daně k rozhodnutí. Pokud v dané věci postoupil odvolací orgán věc k rozhodnutí zpět správci daně, nepostupoval správně. Podmínkou zrušení takového rozhodnutí je však především faktický dopad takového postupu do práv žalobce, tedy zejména možnost omezení jeho obrany.
Ve věci stěžovatele správce daně, poté co mu věc byla postoupena zpět, rozhodl znovu tak, že původní rozhodnutí změnil. Stěžovatel v kasační stížnosti netvrdil, že došlo ke zkrácení na jeho právech, ani neuvedl, v čem by mělo spočívat. Trval pouze na tom, že postup žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem byl nezákonný a tvrdil, že v jeho věci bylo o dani rozhodováno dvakrát. K tomu Nejvyšší správní soud opětovně zdůraznil, že daňový řád založil změnu funkční příslušnosti správce daně pro rozhodování o odvolání v případě, pokud mu hodlá zcela nebo zčásti vyhovět. Má-li mít správce daně v určité mezi postavení odvolacího orgánu, musí být pro svá rozhodnutí ve stejném rozsahu vybaven shodnými právy a povinnostmi, kterými disponuje odvolací orgán. Na odvolací řízení, probíhající před správcem daně a shodné řízení probíhající před odvolacím orgánem, tedy nelze nazírat odlišně. Uzavřel, že správce daně nerozhodoval o téže věci dvakrát. Pokud žalovaný krajský soud rozhodl o odvolání proti takovému rozhodnutí věcně a neoznačil je za nicotné, postupoval v souladu se zákonem.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení. Ten se podrobně vyjádřil k jednotlivým, stěžovatelem tvrzeným, porušením jeho základních práv. Zdůraznil, že důvodem kasační stížnosti nemohou být tvrzené, ale blíže nekonkretizované vady v právním úsudku krajského soudu. Vymezení rozsahu kasační stížnosti a specifikace jejích důvodů je na stěžovateli v důsledku dispoziční zásady. Konkretizaci namítaných nedostatků právního názoru nelze nahradit obecným tvrzením, že právní závěr krajského soudu je nesprávný. Z takového vyjádření nelze usoudit, z čeho stěžovatel nesprávnost namítaných názorů dovozuje. Nekonkrétními důvody byla postižena pouze část III. kasační stížnosti, kterou proto nepovažoval za samostatné námitky. Avšak kasační stížnost stěžovatele netrpěla, s ohledem na dostatečně konkrétní obsah námitek v části IV., nedostatkem nezbytných náležitostí, které by bylo nutno odstraňovat postupem podle §108 SŘS.
Nejvyšší správní soud vyjádřil souhlas s tvrzením stěžovatele, že opravnými prostředky, případně i žalobou ve správním soudnictví, je možno se bránit proti rozhodnutím, jejichž vydání předcházel nesprávný postup správních orgánů. Ovšem důvodem zrušení takového rozhodnutí je, že v důsledku nesprávného postupu správního orgánu byl subjekt zkrácen na svých právech. Nejvyšší správní soud i krajský soud se dostatečně zabývaly otázkou, zda porušením §50 daňového řádu byl stěžovatel zkrácen na svých právech takovým způsobem, že by to mohlo mít za následek nezákonnost správního rozhodnutí. Oba soudy dospěly k závěru, že k takovému zkrácení práv stěžovatele nedošlo. S podrobnějším odůvodněním odkázal Nejvyšší správní soud na odůvodnění svého rozsudku.
Svého práva podat k vyjádření repliku stěžovatel nevyužil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak už Ústavní soud mnohokrát konstatoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Prostor k jeho zásahu je dán pouze tehdy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ingerence ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě zásadních vad v daném hodnotícím procesu, což obvykle nastává, když soudní rozhodnutí v příslušném ohledu postrádá adekvátní odůvodnění a soudní rozhodování tak vykazuje znaky libovůle, nebo v případě, že hodnocení důkazů nese známky zjevného faktického omylu nebo je zatíženo evidentní logickou chybou. Ovšem žádné takové pochybení Ústavní soud ve zkoumané věci nezjistil.
Výtky stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, představují v podstatě jen polemiku s tím, jak Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti stěžovatele. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je přitom patrno, že se řádně, srozumitelně a v souladu s pravidly logiky vypořádal se všemi, stěžovatelem vznesenými, námitkami. V přezkoumávané věci tak nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v přezkoumávaném správním řízení před soudy obou stupňů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, tvrzených v jeho ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl první senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu