ECLI:CZ:US:2007:1.US.1458.07.1
sp. zn. I. ÚS 1458/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Pragner, s. r. o., se sídlem Praha 4, Pod Lesem 2147/23, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 5. 10. 2005, čj. 29 Nc 508/2005 -9, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2006, čj. 10 Co 1548/2005 - 20, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2007, čj. 20 Cdo 3245/2006 - 38, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 5. 10. 2005, čj. 29 Nc 508/2005 - 9, kterým byl jeho návrh na nařízení exekuce zamítnut. Navrhl rovněž zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2006, čj. 10 Co 1548/2005 - 20, jímž bylo usnesení okresního soudu potvrzeno, a zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2007, čj. 20 Cdo 3245/2006 - 38, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto.
Současně navrhl i zrušení §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadenými rozhodnutími soudů byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech, zejména na právu na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a byla jimi porušena zásada rovnosti v právech, zakotvená v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Došlo tak k jeho protiprávní diskriminaci ve srovnání s ostatními subjekty, nacházejícími se ve stejné nebo srovnatelné situaci jako stěžovatel, vzhledem k současné nejednotnosti rozhodovací praxe soudů v otázce výkladu ustanovení §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. V tom stěžovatel odkázal na své dovolání a jeho doplnění.
Postupem obecných soudů došlo rovněž k porušení zásad uvedených v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na nálezy Ústavního soudu, sp. zn I. ÚS 50/03 a sp. zn. Pl. ÚS 21/96, které se zabývaly přehnaným formalismem.
Z usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 5. 10. 2005, čj. 29 Nc 508/2005 - 9, Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele na nařízení exekuce byl zamítnut, protože stěžovatel, přes písemnou výzvu okresního soudu, nepředložil originál nebo úředně ověřenou kopii listiny, prokazující převod nebo přechod práva z exekučního titulu podle §36 odst. 3 a odst. 4 exekučního řádu. Poukázal na exekuční řád, který v ustanovení §36 odst. 4 stanoví formu listin, které musí oprávněný doložit, aby prokázal tvrzený přechod povinností nebo přechod či převod práva, pokud nenastal ze zákona. Je-li tento převod či přechod dokládán soukromou listinou, judikatura dovodila, že ke splnění požadavku §36 odst. 4 exekučního řádu postačí, pokud jsou podpisy jednajících osob na listině úředně ověřeny. Zdůraznil, že nezpochybňuje platnost předmětných smluv, ani netvrdí, že pokud podpisy postupitele a postupníka nejsou ověřeny, smlouva je neplatná, ale upozornil, že pro účely exekučního řízení není soukromá listina způsobilá prokázat přechod práva nebo povinnosti, pokud podpisy účastníků nebyly zákonem předepsaným způsobem ověřeny. Vzhledem k tomu, že předmětné smlouvy neobsahují ověřené podpisy účastníků, nedošlo k prokázání převodu práva na oprávněného.
Ze shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě bylo zjištěno, že usnesení okresního soudu bylo potvrzeno. Odvolací soud poukázal na ustanovení §36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. a konstatoval, že okresní soud rozhodl správně. Podle citovaného ustanovení exekučního řádu může soud exekuci nařídit jen v případě, že se nařízení domáhá ten, jemuž svědčí právo, vyplývající z exekučního titulu, případně ten, na něhož prokazatelně právo přiznané exekučním titulem přešlo. Převod práva musí být prokázán kvalifikovaným způsobem, předepsaným v §36 odst. 4 exekučního řádu. Vzhledem k tomu, že při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce nelze zásadně provádět dokazování, lze přechod nebo převod práva, pokud nevyplývá z právního předpisu, prokázat jen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem. Smlouva o postoupení pohledávek má povahu soukromé listiny, proto sama o sobě nemůže prokázat převod či přechod práva pro účely posouzení procesní legitimace oprávněného k podání návrhu na nařízení exekuce. Podle ustálené soudní praxe ve věcech výkonu rozhodnutí - obsah ustanovení §36 odst. 4 exekučního řádu zcela koresponduje s ustanovením §256 odst. 2 OSŘ - je-li převod práva dokládán soukromou listinou, ke splnění požadavku obsaženého v obou citovaných ustanoveních postačí, pokud jsou podpisy jednajících osob na listině úředně ověřeny. Nepředloží-li oprávněný zákonem požadovanou kvalifikovanou listinu, nezbývá než návrh na nařízení exekuce zamítnout.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že dovolání v předmětné věci není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) ve spojení s §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 OSŘ. Jeho přípustnost nelze vyvozovat ani z §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Otázku, kterou dovolatel nabídl k přezkumu, tj. zda kvalifikovaný průkaz převodu práva ve prospěch jiného, než kdo je v exekučním titulu označen jako oprávněný, představuje notářsky ověřená shoda kopie smlouvy o postoupení pohledávky s originálem, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou (usnesení sp. zn. 2 Cdon 721/97, usnesení sp. zn. 20 Cdo 1772/98 aj.). Odlišná rozhodnutí soudů prvních stupňů v jiných případech, na které stěžovatel v dovolání odkázal, nejsou způsobilá založit zásadní právní význam pro projednávanou věc. O rozpor s hmotným právem nemůže jít proto, že napadené rozhodnutí vychází z ustanovení práva procesního.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel tvrdí, že v jeho případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces, což spatřuje v podstatě v tom, že obecné soudy postupovaly v souladu s exekučním řádem a tím se dopustily přepjatého formalismu.
O takový případ se v dané věci nejedná. Účelem exekučního řádu je zabránit omylům či zneužití práva na exekuci, proto stanoví pevná pravidla, za nichž je možno návrh na exekuci podat. Jedním z těchto pravidel je i §36 odst. 4, který požaduje u soukromých listin ověření podpisů účastníků. Jedná se o ustanovení na ochranu všech účastníků exekučního řízení, především pak toho účastníka, vůči němuž je exekuce vedena. Ústavní soud nepovažuje uvedené ustanovení, ani rozhodnutí na jeho základě vydaná, za protiústavní. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry obecných soudů a potažmo i obsahem ustanovení §36 odst. 4 exekučního řádu totiž automaticky neznamená jejich protiústavnost a není důvodem k úspěšné ústavní stížnosti. V řízení před obecnými soudy obou stupňů tedy nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.
Podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle názoru stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
Stěžovatel podal návrh na zrušení ustanovení §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád. Z ustanovení §74 vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Z toho důvodu je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu