ECLI:CZ:US:2007:1.US.1543.07.1
sp. zn. I. ÚS 1543/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. S. a 2) P. S., zastoupených JUDr. Jindřichem Bellingem, advokátem se sídlem Praha 3, Husitská 70, proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2007, čj. 20 Cdo 3102/2005 - 154, Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2005, čj. 56 Co 298/2005 - 120, a Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2005, čj. 41 E 567/2002 - 102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelé požadují zrušení shora označených usnesení, podle kterých byl zamítnut návrh stěžovatelů na nařízení výkonu rozhodnutí (platebního rozkazu Okresního soudu v Kaliszi, Polská republika, ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. V Ng 2369/00). Stěžovatelé tato rozhodnutí touto ústavní stížností zpochybňují a dovozují porušení základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
K žádosti Ústavního soudu se stručně vyjádřili, jako účastníci řízení, Nejvyšší soud ČR, Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Olomouci, které v podstatě odkázaly na důvody svých rozhodnutí a ústavní stížnost považují za nedůvodnou.
Ve své replice stěžovatelé poukázali na čl. 1 odst. 1 Smlouvy mezi bývalou ČSSR a Polskou lidovou republikou, č. 42/1989 Sb., který zakotvuje zásadu stejného zacházení, takže jim měla být poskytnuta stejná míra právní ochrany jako občanům ČR.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel.
V daném případě je očividné, že k žádnému porušení základních práv nedošlo. Argumenty stěžovatelů míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal odlišný právní závěr než jaký učinily v této věci všechny obecné soudy, podle kterých nelze uznat a vykonat platební rozkaz Okresního soudu v Kaliszi, neboť Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních, uveřejněná pod č. 42/1989 Sb., se neaplikuje na obchodní věci. Soudy přitom vycházely ze zprávy ministerstva spravedlnosti, že "polské soudy neuznávaly a nevykonávaly rozhodnutí českých soudů ve věcech obchodních", což ve smyslu principu vzájemnosti ospravedlnilo též postup českých soudů neuznat a nevykonat rozhodnutí polského soudu ve věcech obchodních. S ohledem na to, že výklad práva obecnými soudy není příkladem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, ve smyslu judikatury Ústavního soudu, není vyslovení protiústavnosti jejich právního závěru, stěžovateli zpochybněného, namístě.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků, případně vedlejších účastníků řízení, k ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu