ECLI:CZ:US:2007:1.US.1545.07.1
sp. zn. I. ÚS 1545/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Karlem Trojanem, advokátem v Praze 8, Na Žertvách 2230/42, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 39 Co 538/2006-90 ze dne 6. 12. 2006, ve znění opravného usnesení téhož soudu č.j. 39 Co 538/2006-96 ze dne 13. 2. 2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č.j. 12 C 309/2004-60 ze dne 16. 3. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 39 Co 538/2006-90 ze dne 6. 12. 2006, ve znění opravného usnesení téhož soudu č.j. 39 Co 538/2006-96 ze dne 13. 2. 2007, jímž byl ve výroku o věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 č.j. 12 C 309/2004-60 ze dne 16. 3. 2006, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 1.000.000,- Kč s příslušenstvím proti žalované (dceři) P. T. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy rozhodovaly v rozporu s hmotným právem, se zásadou ochrany dobré víry a dobrých mravů. Nepřihlédly v dostatečné míře k řadě skutečností, které řádně uplatňoval, a ani v průběhu řízení ani v odůvodnění napadených rozsudků se dostatečně nevypořádaly s jeho klíčovými tvrzeními.
Uvedená tvrzení dovozuje stěžovatel ze skutkového stavu věci, který popisuje následně. V průběhu roku 1999 poskytl žalované částku 2.247.700,- Kč na koupi pozemku a výstavbu rodinného domu od společnosti Central Group. Peníze od stěžovatele žalovaná složila na účet společnosti v hotovosti dne 24. 9. 1999 a dne 22. 9. byla z účtu stěžovatele převedena na účet společnosti ještě částka 216.000,- Kč. Po zaplacení sjednané ceny společnost Central Group převedla pozemek do vlastnictví žalované, s níž byla uzavřena smlouva a ta na něm vystavěla rodinný dům.
Stěžovatel dále tvrdí, že žalovaná tento dům prodala třetí osobě a on se o této skutečnosti dověděl až se zpožděním. Vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že použila poskytnuté prostředky v rozporu se zásadami, které mezi nimi byly dohodnuty, tedy k zajištění svých bytových potřeb. Žalovaná podle tvrzení stěžovatele reagovala slibem, že vrátí peníze později; vrátila však pouze 700.000,- Kč. Sporným zůstalo podle stěžovatele posouzení, z jakého titulu byla částka ve výši 2.247.700,- žalované poskytnuta. Tvrdil, že peníze byly poskytnuty jako půjčka, avšak sjednaná pouze v ústní formě; v rozporu s tím žalovaná uváděla, že se jednalo o dar, jehož účelem bylo zajištění její bytové potřeby. Stěžovatel vytýká soudům, že se řádně nezabývaly posouzením otázky, zda se jednalo o dar nebo půjčku. Dále jim vytýká, že se s celou věcí vypořádaly zjednodušeně; pokud se jedná o dar, pak prý není možné požadovat navrácení částky, pokud se jedná o půjčku, pak je právo na vrácení této částky již promlčeno, neboť žalovaná vznesla námitku promlčení. Stěžovatel si je vědom toho, že právo na vrácení půjčených peněz podléhá promlčení, domnívá se však, že obecné soudy jednak nesprávně zhodnotily délku promlčecí doby, jednak nepřihlédly k významným okolnostem, které prý činí námitku promlčení nepoužitelnou s ohledem na rozpor s dobrými mravy. Považuje za právně chybný zejména závěr soudů, že promlčecí doba počala běžet prakticky ihned po poskytnutí půjčky z důvodu neexistence jiného ujednání ve smlouvě o půjčce. Stěžovatel naproti tomu tvrdí, že relevantním úkonem, kterým požádal o vrácení části půjčených peněž, byla až žaloba podaná proti žalované. Proto navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
II.
Obvodní soud pro Prahu 8 ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že ve vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 8 nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k němu ve svém rozhodnutí nepřihlížel a ze stejného důvodu je ani nezasílal stěžovateli k možné replice.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 12 C 309/2004 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 8. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal zaplacení částky 1.000.000,- Kč s příslušenstvím proti žalované P. T. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem č.j. 12 C 309/2004-60 ze dne 16. 3. 2006 žalobu zamítl. Podrobně se zabýval posouzením věci se zřetelem k tvrzení stěžovatele, že se jednalo o půjčku. Vzhledem k námitce promlčení zkoumal důvodnost této námitky. Z provedeného dokazování vyplynulo, že při poskytování peněz žalobcem nebyla stanovena doba plnění; proto - podle §563 občanského zákoníku - je dlužník povinen dluh splnit prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Žalobce podle závěru soudu mohl své právo na vrácení půjčky vykonat den následující po dni, kdy půjčku poskytl, tedy 23. 9. 1999, resp. 25. 9. 1999. Soud na předmětnou věc aplikoval ustanovení §101 občanského zákoníku a dospěl k závěru, že tříletá promlčecí doba uplynula dne 23. 9. 2002, případně 25. 9. 2002. Žaloba však byla podána až 27. 11. 2004. Proto dospěl k závěru, že námitka žalované ohledně promlčení nároku je důvodná.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 39 Co 538/2006-90 ze dne 6. 12. 2006 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Ve věci bylo vydáno opravné usnesení č.j. 39 Co 538/2006-96 ze dne 13. 2. 2007, které se však netýkalo merita věci (oprava adresy právního zástupce stěžovatele). Stěžovatel v odvolání uplatňoval i námitku, že uplatnění promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy a že došlo k porušení principu ochrany dobré víry. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že ani stěžovatel sám si dostatečně neujasnil, zda se požadovaného plnění domáhá z titulu smlouvy o půjčce nebo z titulu vrácení daru. Konstatoval, že soud I. stupně v řízení postupoval správně, neboť nejen, že stěžovatele poučil ve smyslu §118a odst. 1 o.s.ř., ale poté, co shledal důvodnou námitku promlčení, již dále v dokazování případného nároku stěžovatele nepokračoval. Tento postup je v souladu s konstantní rozhodovací praxí soudů. Dále přezkoumal právní posouzení námitky promlčení a dospěl k závěru, že soud I. stupně v úvaze o počátku běhu promlčecí lhůty nepochybil a že jednal v souladu s ustálenou judikaturou. Posoudil však i námitku promlčení pro případ, že by šlo o vrácení peněz stěžovateli jako daru a dospěl odůvodněně ke stejnému závěru. Městský soud výrazně věnoval pozornost i posouzení otázky, zda námitka promlčení nebyla v rozporu s dobrými mravy, leč na straně žalované neshledal žádné jednání, které by se dobrým mravům příčilo.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud – se zřetelem k tomu - napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů. Tvrdí, že nedostatečně posoudily skutečnosti, které stěžovatel uplatnil, a že se s nimi v odůvodnění svých rozsudků dostatečně nevypořádaly. Dále namítal, že nepřihlédly k jeho námitce porušení ochrany dobré víry a dobrých mravů.
Ústavní soud námitkám stěžovatele nepřisvědčil. Ze soudního spisu i z rozhodnutí obecných soudů vyplynulo, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými hmotněprávními i procesními předpisy a posoudily věcné otázky v souladu s konstantní judikaturou jak obecných soudů, tak i Ústavní soudu. I když stěžovatel v souvislosti se stížnostní námitkou proti uplatněné námitce promlčení poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04, nedospěl Ústavní soud k závěru, že by obecné soudy zásady v tomto rozhodnutí vyslovené nerespektovaly. Stěžovatel poukázal na citovaný nález Ústavního soudu již ve svém odvolání a odvolací soud se touto námitkou věcně zabýval. V předmětné věci pak obecné soudy aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem. V jejich rozhodnutí nelze spatřovat ani svévoli, ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho dovodily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda senátu