ECLI:CZ:US:2007:1.US.16.05
sp. zn. I. ÚS 16/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) MUDr. T. P., 2) MUDr. M. P., a 3) M. J., zastoupených JUDr. Michalem Rezkem, advokátem se sídlem Brno, Tomáškova 19, PSČ: 615 00, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 2004, čj. 28 Cdo 578/2004 - 260, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2003, čj. 57 Co 361/2003 - 244, a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 6. 2003, čj. 11 C 108/2001 - 233, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud").
Stěžovatelé uvedli, že jejich otec, MUDr. S. P., požádal v roce 1992 o vydání v žalobě uvedených nemovitostí město Hradec nad Moravicí s odůvodněním, že se jedná o nemovitosti, které jeho rodiče převedli v roce 1960 na stát v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Po smrti MUDr. S. P. stěžovatelé, jako dědici, vstoupili do jeho procesních práv. Okresní soud jejich žalobu zamítl a krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelů pak bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto. Obecné soudy, podle stěžovatelů, neúplně zjistily skutkový stav, jednaly v rozporu se zákonem (§133 a §153 OSŘ), porušily jejich právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a nerespektovaly ani rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ze spisu okresního soudu v Opavě, sp. zn. 11 C 108/2001, bylo zjištěno, že právní předchůdce stěžovatelů, MUDr. S. P., podal dne 15. 1. 1992 u okresního soudu návrh na zahájení řízení o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V průběhu řízení (dne 28. 5. 1992) zemřel, takže v řízení bylo pokračováno s jeho dědici. Věc prošla dvakrát odvolacím a dovolacím řízením. Naposledy rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 11. 6. 2003, čj. 11 C 108/2001 - 223, kterým jejich žalobu zamítl v podstatě proto, že předmětné nemovitosti sice byly převedeny na stát smlouvou uzavřenou v tísni, ale nikoli za nápadně nevýhodných podmínek. Krajský soud, rozsudkem ze dne 9. 10. 2003, čj. 57 Co 361/2003 - 244, rozsudek okresního soudu potvrdil. Konstatoval, že pokud nebylo prokázáno, že byla učiněna konkrétní nabídka od osoby, která projevila skutečný zájem nemovitost koupit za vyšší cenu, než za kterou byla prodána tehdejšímu MNV v Hradci nad Moravicí, neumožňuje to učinit závěr o nápadné nevýhodnosti podmínek zmíněné smlouvy ze dne 23. 12. 1960. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 10. 2004, čj. 28 Cdo 578/2004 - 260, jako nepřípustné.
Vyjádření krajského i Nejvyššího soudu, která si Ústavní soud vyžádal v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přinesla jen odkazy na odůvodnění rozhodnutí uvedených soudů. Neobsahovala nic nového, Ústavní soud z nich nevycházel, nebyl tedy důvod zasílat je stěžovatelům k eventuální replice.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, nález č. 39, str. 281). S ohledem na uvedené posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelů, že obecné soudy zasáhly do jejich ústavně zaručených základních práv tím, že neúplně zjistily skutkový stav věci. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek okresního soudu ze dne 11. 6. 2003, čj. 11 C 108/2001 - 223, který podrobně a pečlivě rozebral vše, co považoval z provedeného důkazního řízení za prokázané a jakou relevanci jednotlivým důkazům přikládal. Důkladně se zabýval i stěžejní otázkou pro rozhodnutí ve věci samé - existencí nápadně nevýhodných podmínek. Z celého komplexu v řízení provedených důkazů pak dovodil, že nebylo prokázáno, že by v roce 1960 byli nějací konkrétní zájemci o koupi předmětných nemovitostí za vyšší cenu.
Ústavní soud sice v několika svých rozhodnutích konstatoval, že v restitučních sporech nelze celé důkazní břemeno přenášet výhradně na restituenta [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 234/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, nález č. 53, str. 7] a tento názor akceptovaly i obecné soudy [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1752/2000 in www.nsoud.cz]. Hlavní důkazní iniciativa však přesto ve sporném řízení stále na restituentech spočívá. Jako žalobci mají důkazní břemeno [srov. nález sp. zn. I. ÚS 458/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, nález č. 75, str. 549] a pokud v řízení nepředloží alespoň minimální důkazy, které by podporovaly jejich tvrzení, nemohou s úspěchem ve sporu počítat i přes výhodu, kterou jim restituční předpisy poskytují [viz k účelu restitučního zákonodárství a tomu odpovídající interpretaci, např. nález sp.zn. I. ÚS 440/01]. Jestliže obecné soudy nepovažovaly mj. dvojí výpověď svědka J. S. (první 28. 5. 1992 a druhou 29. 1. 2003) za dostačující důkaz pro rozhodnutí, že právní předchůdci stěžovatelů předmětné nemovitosti prodali za nápadně nevýhodných podmínek, nelze jejich interpretaci podústavních předpisů považovat za natolik extrémní, aby vybočovala z mezí ústavnosti a zasahovala tak do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Nelze ponechat bez povšimnutí skutečnost, že věcí se v řízení před obecnými soudy celkem třikrát zabýval jak odvolací, tak i dovolací soud.
Postupem a rozhodnutími obecných soudů v přezkoumávané věci nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1 nebo čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy, odmítl jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu