ECLI:CZ:US:2007:1.US.1641.07.2
sp. zn. I. ÚS 1641/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného Mgr. Dagmar Soukupovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Denisovo nábř. 6, proti postupu Policie ČR, Městského ředitelství Plzeň, ve věci vedené pod čj. MRPM -12/DI-TČ-PK-2006, a proti souhlasu Okresního státního zastupitelství Plzeň - město ze dne 22. 5. 2007, čj. 1 ZN 10167/2007 - 25, k překonání odporu podezřelého, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se L. Š. (dále jen "stěžovatel") domáhal vydání nálezu, jímž by Ústavní soud vyslovil, že Policie ČR, Městské ředitelství Plzeň, předvoláním stěžovatele k podání vysvětlení na dny 26. 4. 2007 a 21. 5. 2007 porušila čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 odst. 3 písm. a) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Vyfotografováním stěžovatele (dne 24. 5. 2007) za účelem fotorekognice porušila zákaz sebeobviňování, tj. čl. 37 odst. 1, čl. 40 odst. 4 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 odst. 3 písm. e), g) Paktu. Navrhl, aby Ústavní soud zrušil shora označený souhlas státního zastupitelství k překonání odporu podezřelého.
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem. Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po skončení věci samé, tj. proti meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím nebo postupům. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky, spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání, avšak jen za předpokladu, pokud by otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena (např. vzetí do vazby), a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé (nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04).
Není totiž možné přehlížet, že Ústavní soud, jako orgán veřejné moci a soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není univerzální odvolací instancí proti všemu a je povinen při své činnosti respektovat jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny). Vycházeje z tohoto obecného východiska, posuzoval v těchto intencích i nyní projednávanou ústavní stížnost, a to i z pohledu formálních (procesních) náležitostí, jejichž splnění je nezbytnou podmínkou, umožňující její věcné projednání a dospěl k závěru, že tato vykazuje vady mající za následek její odmítnutí. Jednou z podmínek věcného projednání ústavní stížnosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu, je podmínka plynoucí z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze postaveno meritorní rozhodnutí. Tento proces podléhá v jeho přípravné fázi průběžné kontrole státního zastupitelství a při rozhodování o meritu věci i soudnímu přezkumu. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze tudíž případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení a obecnými soudy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, č. 78), a to i z podnětu podezřelého/obviněného [např. žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce podle §157a trestního řádu (dále jen "TrŘ") a podnět k výkonu dohledu podle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů].
V projednávané věci je zřejmé, že stěžovatel zcela pominul zmíněný význam trestního řízení jako kontinuálního procesu a podal ústavní stížnost, aniž by využil procesního prostředku zakotveného v ustanovení §157a TrŘ a nechal přezkoumat postup policejního orgánu při předvolávání a fotografování dozorovým státním zástupcem a postup státního zastupitelství při udělení souhlasu k překonání odporu (§114 odst. 4 TrŘ) státním zástupcem bezprostředně vyššího státního zastupitelství v rámci podnětu k výkonu dohledu. Naopak, tuto činnost požaduje po Ústavním soudu, čímž ho staví do pozice univerzální odvolací instance, která mu ovšem nepřísluší. Pokud by Ústavní soud návrhu stěžovatele vyhověl, překročil by své pravomoci a výrazně by zasáhl do ústavně garantovaného principu dělby moci.
Výše uvedené závěry vedou k nezvratnému závěru, že stěžovatel má ve své dispozici jiný procesní prostředek k ochraně svých práv než je ústavní stížnost, a proto je nyní podaná ústavní stížnost nepřípustná.
Navíc, předvolání stěžovatele, ať už písemné nebo telefonické, nemůže být posuzováno ani jako rozhodnutí ani jako tzv. "jiný zásah" orgánu veřejné moci do základních práv stěžovatele. Jedná se o určitý administrativní postup, který není Ústavní soud oprávněn korigovat. Kdyby tak totiž učinil, zasahoval by nepřípustným způsobem do průběhu trestního řízení jako orgán činný v trestním řízení, což mu nepřísluší.
Ústavní soud obiter dictum k zákazu sebeobviňování doplňuje, že rekognice je úkonem, při němž je obviněný nucen toliko pasivně strpět poznávací proceduru. Pouhé strpění rekognice nelze označit za donucování k sebeobviňování či k sebeusvědčování. Poznávaná osoba (včetně obviněného) je povinna strpět provedení rekognice a může být přípustnými prostředky (předvedením, uložením pořádkové pokuty) donucována k účasti na rekognici (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 528/06). Ústavně zaručené právo nebýt donucován k sebeobvinění, tedy předložit důkazy proti sobě pod donucením, je v nálezech Ústavního soudu vztaženo především k institutu vydání a odnětí věci podle ustanovení §78 a §79 TrŘ, upravujícímu problematiku zajištění osob a věcí, a nelze je chápat tak, že by obviněný nebo podezřelý nebyl povinen se účastnit některých vyšetřovacích úkonů. Ústavní soud ve své judikatuře odlišil ve vazbě na zásadu zákazu donucování k sebeobvinění případy, kdy se uložením pořádkové pokuty vyžaduje po obviněném nepřípustně volní aktivní činnost, jíž je nepochybně k naplnění obsahu pojmu sebeobvinění zapotřebí, od úkonů, které obviněný či podezřelý pouze (za zákonem stanoveným podmínek) snáší, resp. je povinen strpět. Z uvedeného vyplývá, že některé vyšetřovací úkony, mezi něž patří i rekognice, nesměřují k tomu, aby obviněný aktivně něco vykonal, a tedy "poskytoval důkaz proti sobě", nýbrž pouze k tomu, aby se zúčastnil tohoto vyšetřovacího úkonu, který následně nemusí nutně směřovat k potvrzení obvinění, nýbrž může sloužit i k vyvrácení obvinění či podezření konkrétní osoby z trestného činu. V kontextu shora uvedeného je tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva nebýt donucován k sebeobviňování tím, že byl po řádném poučení vyfotografován pro účely fotorekognice, aniž by došlo k zásahu do osobní integrity, a odkaz na nálezy Ústavního soudu, nepřípadné. Umocněno situací, kdy stěžovatel sám tvrdí, že se chtěl zúčastnit rekognice in natura, jejíž provádění je vždy pro účely dokazování zachyceno obrazovým záznamem, a to prostřednictvím fotografie či videokamery.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2007
František Duchoň
soudce Ústavního soudu