ECLI:CZ:US:2007:1.US.1697.07.1
sp. zn. I. ÚS 1697/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Sokolská tř. 22, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2007, čj. 30 Cdo 1950/2006 - 111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2007, čj. 30 Cdo 1950/2006 - 111, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jenž k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, Krajského soudu v Ostravě, ze dne 18. 5. 2005, čj. 23 C 100/2004 - 59, který žalobu stěžovatele na ochranu osobnosti zamítl.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti popsal události, které vedly k neoprávněné změně jeho rodného čísla ze strany České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ"). Poté co stěžovateli skončila v roce 1993 platnost jeho občanského průkazu, nechal si vystavit průkaz nový. Přitom se zjistilo, že pod stejným rodným číslem jsou vedeni dva občané ČR. Byl tedy vyzván k předložení svého rodného listu, za účelem ověření správného tvaru jeho rodného čísla. Jistota stěžovatele o správnosti jeho rodného čísla začala být zpochybňována v roce 2001, v souvislosti s přiznáním částečného invalidního důchodu. Po přijetí jeho žádosti o důchod mu ČSSZ zaslala oznámení pod řádným rodným číslem 229. Následně však stěžovatel dostával úřední doklady se změněným rodným číslem. Je proto přesvědčen, že ČSSZ mu svévolně, v rozporu se zákonem, sama změnila jeho rodné číslo. Snažil se proti tomuto postupu bránit, obrátil se na Okresní správu sociálního zabezpečení v Ostravě, kde s ním byl sepsán reklamační list. Jeho žádosti však vyhověno nebylo. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem OSSZ, ČSSZ i dalších státních orgánů došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv. Postupem obecných soudů všech stupňů, které nevyhověly jeho žalobě, došlo k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a k porušení čl. 36, čl. 14 odst. 1a 2, čl. 10, čl. 11 odst. 1, čl. 21, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených listin bylo zjištěno, že stěžovatel se domáhal, z titulu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 ObčZ, na žalované České republice - Ministerstvu vnitra - zaplacení částky 2 000 000,-- Kč a měsíční platby ve výši 250 000,-- Kč od 28. 7. 2004 do doby, kdy bude vlastnit jakýkoliv doklad o své totožnosti. Žalobu odůvodnil tím, že mu byl vystaven nový občanský průkaz s pozměněným rodným číslem, který za žádných okolností nepřevezme do řádného rozhodnutí nezávislého soudu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 5. 2005, čj. 23 C 100/2004 - 59, jeho žalobu zamítl. Vzal za prokázáno, že dne 19. 11. 1953 se narodily v nynější České republice mimo jiné dvě děti. Stěžovatel J. K. a P. Z. Stěžovateli bylo přiděleno rodné číslo XXXXXX/XXX a P. Z. číslo XXXXXX/XXX. Při práci s původní evidencí došlo, dne 2. 12. 1967, k chybě při přepisu rodného čísla na zadní straně rodného listu stěžovatele, kdy bylo za lomítkem chybně uvedeno číslo 229 místo správného 225. Za této situace nemůže obstát tvrzení stěžovatele, že žalovaná mu úmyslně změnila rodné číslo, protože k žádné změně jeho rodného čísla nedošlo. Stěžovatel má přiděleno stále stejné rodné číslo s číslem za lomítkem 225. Na této skutečnosti nic nezměnilo ani to, že mu byl v roce 1993 vystaven občanský průkaz s chybným číslem 229 za lomítkem. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. 3. 2006, čj. 1 Co 198/2005 - 89, rozsudek krajského soudu potvrdil s tím, že k tvrzenému zásahu do osobnostních práv stěžovatele nedošlo.
O dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 3. 2007, čj. 30 Cdo 1950/2006 - 111, a dospěl k závěru, že dovolání v této věci není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Za této situace by dovolání proti potvrzujícímu rozsudku mohlo být přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ. Dovolací soud však uzavřel, že pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru, že popsaným způsobem nedošlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatele, ve smyslu §11 a násl. ObčZ, jde o právní závěr přiléhavý. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto nelze považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nutno podotknout, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhl zrušení toliko usnesení Nejvyššího soudu ČR, který věc odmítl pro nepřípustnost dovolání, tedy z důvodů ryze procesních. Meritem věci se, v souladu s příslušnými ustanoveními OSŘ, vůbec nezabýval. Z textu ústavní stížnosti, podané na 25 stranách, vyplývá, že stěžovatel kritizuje i postup soudů nižších stupňů. Nicméně bylo zcela na vůli stěžovatele, zastoupeného advokátem, které rozhodnutí orgánu veřejné moci navrhne zrušit. Ač takto navrhl zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, v ústavní stížnosti neuvedl, v čem konkrétně spatřuje protiústavnost tohoto usnesení. Ústavní soud v dané věci především konstatuje, že je při posuzování a rozhodování o ústavní stížnosti vázán návrhem, obsaženým v petitu ústavní stížnosti. Stěžovatel navrhl zrušit pouze usnesení Nejvyššího soudu ČR a jen v tomto rozsahu otevřel ústavní přezkum tohoto řízení.
Označené usnesení Nejvyššího soudu ČR netrpí žádným protiústavním deficitem, z jeho odůvodnění jasně vyplývá, proč posoudil stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné. Na toto odůvodnění nelze než odkázat a uzavřít, že nebylo porušeno žádné základní právo stěžovatele. Skutečnost, že obecné soudy nevyhověly žalobě stěžovatele, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu