ECLI:CZ:US:2007:1.US.1699.07.1
sp. zn. I. ÚS 1699/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CORIS Praha, a.s., se sídlem v Praze 4, Sdružení 2, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem v Praze 1, Pařížská 28, proti usnesení Nejvyššího soudu č.j. 33 Odo 431/2005-162 ze dne 20. 3. 2007, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 15 Co 46/2004-137 ze dne 24. 8. 2004 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č.j. 4 C 189/2001-111 ze dne 15. 9. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu č.j. 33 Odo 431/2005-162 ze dne 20. 3. 2007, jímž bylo odmítnut její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 15 Co 46/2004-137 ze dne 24. 8. 2004, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 č.j. 4 C 189/2001-111 ze dne 15. 9. 2003. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta její žaloba o zaplacení částky 78.842,-80 Kč s příslušenstvím proti žalované M. I. Napadenými rozhodnutími byly podle jejího názoru porušeny čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 se stěžovatelka vůči žalované domáhala zaplacení částky 78.842,- Kč s příslušenstvím z titulu poskytnutí půjčky žalované na úhradu léčebných výloh spojených s jejím pobytem na Klinice les Olivieres v Tunisu v listopadu 1999. Nalézací soud dospěl k závěru, že mezi stěžovatelkou a žalovanou nebyla uzavřena smlouva o půjčce ani jiná nepojmenovaná smlouva a že na straně žalované nedošlo k bezdůvodnému obohacení na účast stěžovatelky. Stěžovatelka tvrdí, že závěry, k nimž nalézací soud dospěl, jsou nesprávné, že nejsou podloženy provedenými důkazy, a rozebírá důkazní hodnotu výpovědi některých svědků.
Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy podlehly lidsky velmi složité situaci, v níž se žalovaná ocitla, a tuto situaci přičetly k tíži stěžovatelky. Nesprávně stěžovatelku, která poskytovala asistenční služby, ztotožnily s právním postavením pojistitele. Vytýká obecným soudům, že se nezabývaly jejím tvrzení, že reálný kontrakt (půjčku) je možné naplnit i poukázáním plnění na platební místo odlišné od samotného dlužníka, že nedostatek aktivní legitimace vyložily k její tíži a že předčasně uzavřely, že na straně žalované nedošlo k bezdůvodnému obohacení. Dále k její tíži a k její odpovědnosti přičetly i jednání tuniské kliniky a právně nesprávně dovodily, že pokud tato klinika provedla léčbu stěžovatelky vadně, nemá nárok na její úhradu.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ve stručném vyjádření uvedl, že dovolání nebylo shledáno přípustným, protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemělo zásadní právní význam. Z obsahu dovolacích námitek dovolací soud shledal, že kritika správnosti právního posouzení věci je založena na výhradách ke správnosti skutkových zjištění, na nich odvolací soud právní závěry založil. Městský soud v Praze plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku, který i nadále považuje za věcně správný. Konkrétní námitky stěžovatelky jsou v zásadě totožné s těmi, jimiž argumentovala před obecnými soudy. Obvodní soud pro Prahu 3 plně odkázal na obsah spisu sp. zn. 4 C 189/2001 a na rozhodnutí v něm obsažené. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k nim ve svém rozhodování nepřihlížel.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 4 C 189/2001 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 3. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 78.842,80 Kč s příslušenstvím z toho důvodu, že za ni zaplatila klinice les Oliviers v Tunisu náklady spojené s její hospitalizací v roce 1999. Podkladem pro požadavek na zaplacení uvedené částky byl podle tvrzení stěžovatelky dlužní úpis (podepsaný žalovanou dne 24. 11. 1999), podle něhož žalovaná uznala závazek a zavázala se ekvivalent částky 2.671,233 TND (tuniský dinár) zaplatit stěžovateli v české měně do 14 dnů. Obvodní soud pro Prahu 3 platebním rozkaze č.j. 80 Ro 1266/2000-11 ze dne 5. 2. 2001 uložil žalované tuto částku zaplatit. Žalovaná podala proti platebnímu rozkazu včas odpor a Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl rozsudkem č.j. 4 C 189/2001-111 ze dne 15. 9. 2003 tak, že žalobu zamítl. Soud I. stupně se podrobně zabýval postavením stěžovatelky v předmětné věci a zjistil, že stěžovatelka nemá písemnou smlouvu s Českou pojišťovnou. Naopak písemná smlouva existuje mezi Českou pojišťovnou a francouzskou společností stejného jména, pouze s jiným dodatkem (Coris, companie de reglement international de sinistres). V písemném uznání dluhu není stěžovatelka řádně označena svým jménem (Coris Praha a.s.), ale pouze Coris, a.s., a proto není určité, v čí prospěch byl dlužní úpis sepsán a zda se stěžovatelkou jednal zástupce francouzské společnosti či zástupce stěžovatelky. Soud I. stupně dovodil, že dlužní úpis podepsaný žalovanou je neplatným právním úkonem, který se příčí dobrým mravům. Žalovaná podepsala dlužní úpis v situaci, kdy na ni byl vyvíjen nátlak, že pokud ho nepodepíše, nebude z tuniské nemocnice propuštěna, což ve svém důsledku mohlo znamenat její smrt. Jestliže společnost, ať už česká nebo francouzská, která poskytuje asistenční službu České pojišťovně, podmínila za tohoto stavu poskytnutí své pomoci podpisem dlužního úpisu, jde nepochybně - podle závěru soudu I. stupně - o jednání v rozporu s dobrými mravy. Dále se soud I. stupně zabýval posouzením, zda na straně žalované nedošlo k bezdůvodnému obohacení a podrobně odůvodnil, proč došel k závěru zápornému.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 15 Co 46/2004-137 ze dne 24. 8. 2004 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Uvedl, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, skutkový stav zjistil v potřebném rozsahu a takto zjištěný skutkový stav po právní stránce zhodnotil správně. Vypořádal se s námitkou stěžovatelky, že soud I. stupně neprovedl navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k posouzení zdravotního stavu žalované. V této souvislosti poukázal na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, které považoval za dostačující. Ztotožnil se s jeho závěry, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o půjčce, ale že zde není ani jiný právní důvod k plnění, tedy plnění z jiné - inominátní smlouvy, popř. vrácení či náhrada bezdůvodného obohacení.
Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu č.j. 33 Odo 431/2005-162 ze dne 20. 3. 2007 odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatelka podle závěru dovolacího soudu sice namítala nesprávné právní posouzení věci, avšak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému (správnému) právnímu závěru, že účastnice uzavřely smlouvu o půjčce platně. Tyto námitky nejsou podle dovolacího soudu způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dále uvedl, že přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka nesprávného právního závěru o tom, že nárok na peněžní plnění nelze přiznat ani podle zásad vydání bezdůvodného obohacení. Dovolací soud v této souvislosti uvedl, že se odvolací soud od obecně zastávané rozhodovací praxe soudů ve věci bezdůvodného obohacení neodchýlil.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry, které obecné soudy vyvodily ze zjištěného skutkového stavu, jenž stěžovatelka i v řízení před obecnými soudy rovněž napadala. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ze samotného neúspěchu ve věci nelze dovozovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, pokud obecné soudy ke svému - vůči stěžovatelce - zamítavému závěru dospěly po řádně vedeném soudním řízení a po náležitě provedeném dokazování a jestliže přijaly právní závěry, které mají ve zjištěném skutkovém stavu oporu.
Právě taková situace v souzené věci nastala.
V předmětné věci provedly obecné soudy navrhované důkazy; pokud soud I. stupně neprovedl důkaz znaleckým posudkem, tento svůj závěr řádně odůvodnil, což konstatoval i odvolací soud při projednávání odvolacích námitek. Proces dokazování je bezesporu ovlivňován zásadou dispoziční, která vede účastníky řízení k tomu, aby ke svým tvrzení navrhovaly potřebné důkazy; je však věcí soudu, které důkazy považuje za potřebné k posouzení předmětné věci. Není jeho povinností provést všechny navrhované důkazy, avšak - pokud některý z navrhovaných důkazů neprovede - musí z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplynout, jakými úvahami se při takovém postupu řídil. Dále je proces hodnocení důkazů ovlivňován zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §132 o.s.ř.; z ní vyplývá, že obecné soudy jsou povinny hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech tak, aby byly uzavřeným celkem, na němž spočívají přijaté právní závěry. Ústavní soud již mnohokrát v průběhu své činnosti konstatoval, že proces hodnocení důkazů je vlastní rozhodovací činností obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy při této činnosti postupovaly v souladu s výše uvedenými pravidly. Do tohoto procesu - jak rovněž vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu - je oprávněn zasáhnout jen tehdy, jestliže by bylo možné dovozovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými právními závěry, popřípadě tehdy, jestliže by obecné soudy ve věci postupovaly s libovůlí bez respektování stanovených procesních pravidel.
V projednávané ústavní stížnosti však k takovým závěrům dospět nelze. Obecné soudy při procesu dokazování i procesu hodnocení důkazů postupovaly v souladu se stanovenými procesními pravidly. V jejich postupu nelze konstatovat ani svévoli, ani - ve smyslu ustálené judikatury - extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily. V daném případě se jednalo o aplikaci podústavního práva, kterou obecné soudy provedly ústavně konformním způsobem. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, ani k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda senátu