ECLI:CZ:US:2007:1.US.1715.07.1
sp. zn. I. ÚS 1715/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem, se sídlem Dukelských hrdinů 14/975, 170 00 Praha 7, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální police a vyšetřování ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. OKFK-56/1-C-2004, a proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 3 VZV 3/2001, za účasti Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální police a vyšetřování a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 7. 2007, stěžovatel napadl usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální police a vyšetřování (dále jen "policie") ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. OKFK-56/1-C-2004 (dále jen "usnesení policie"). Jedná se o rozhodnutí o vyloučení věci podle §23 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Rovněž napadl usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 3 VZV 3/2001 (dále jen "usnesení státního zastupitelství"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policie.
Stěžovatel, stručně shrnuto, tvrdí, že k předmětnému vyloučení nebyly dány potřebné předpoklady, kdy tak je možné postupovat pouze za podmínky zahájení trestního stíhání podle §160 trestního řádu, zatímco v dotčené věci byly pouze zahájeny úkony trestního řízení ve smyslu §158 odst. 3 trestního řádu. V tom spatřuje porušení čl. 4 a 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci se však v projednávaném případě nejedná.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za nepřípustnou a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2007
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj