ECLI:CZ:US:2007:1.US.1827.07.1
sp. zn. I. ÚS 1827/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. T., zastoupeného Mgr. Alicí Valenzovou, advokátkou, se sídlem Havlíčkova 218, 337 01 Rokycany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 6 Tdo 545/2007, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 7. 2007, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 6 Tdo 545/2007 (dále jen "usnesení"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 6 To 438/2006, jímž byl shledán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 a trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon").
Jak stěžovatel uvádí, dovolací soud odmítl jeho dovolání s tím, že uplatněné námitky, že soudy při svém rozhodování vycházely pouze z výpovědi poškozeného a nevypořádaly se s výpovědí jeho, jeho rodičů a znalce MUDr. M., jsou skutkového charakteru a nelze je tudíž podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). S tím nesouhlasí, neboť je přesvědčen, že tento dovolací důvod je naplněn i tehdy, dojde-li k porušení §2 odst. 5 či 6 trestního řádu. Nespadá pod něj sice provádění důkazů, jejich hodnocení již však ano. V této souvislosti upozorňuje, že Nejvyšší soud nevyložil, co lze za naplnění dovolacího důvodu považovat pod pojmem "jiné nesprávné právní posouzení".
Stěžovatel je přesvědčen, že jeho námitkami se dovolací soud měl zabývat meritorně. Pokud tak neučinil, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vzhledem k tomu navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného základního práva garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné základní právo na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného, opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat.
Pokud jde o otázku, jaké druhy námitek lze uplatnit v rámci dovolacích důvodů, v trestním řádu obsažených, Ústavní soud konstatuje, že mu zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva. Jedině pokud by tento výklad porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí (procesním postupem obecných soudů) zabýval z ústavněprávních hledisek. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pokud Nejvyšší soud nepodřadil stěžovatelovy námitky pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ("rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení") pak pouze provedl výklad obecného práva jako orgán k tomu oprávněný.
Ústavní soud nesdílí stěžovatelův názor, že je úlohou Nejvyššího soudu zabývat se námitkami proti porušení zásad vyslovených v §2 odst. 5, 6 trestního řádu, respektive že hodnocení důkazů představuje právní posuzování ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Zásah Nejvyššího soudu je samozřejmě na místě ve výjimečných případech extrémního nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními (včetně jejich úplné absence). Pokud by se však přezkum skutkových námitek měl stát běžnou součástí dovolacího řízení, k čemuž by akceptování stěžovatelova výkladového názoru nutně vedlo, došlo by k přesunu těžiště dokazování směrem od soudu prvého stupně (u nějž spočívá v současnosti) a tím i k (vzhledem k jejich omezenému uplatňování v dovolacím řízení) oslabení zásad ústnosti a kontradiktornosti řízení. Stěžovatelem navrhovaný výklad by proto ve skutečnosti znamenal krok směrem ke slabším garancím ochrany základních práv a svobod a nikoliv naopak, jak se zřejmě domnívá.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu