ECLI:CZ:US:2007:1.US.183.06
sp. zn. I. ÚS 183/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů doc. Ing. J. K., CSc. a MUDr. H. K., zastoupených JUDr. Milanem Holomkem, advokátem, se sídlem Lešetín II/385, 760 01 Zlín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2005, č. j. Nco 107/2005-774, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelé napadají v záhlaví usnesení specifikované rozhodnutí obecných soudů a požadují jeho zrušení.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelé nejdříve rekapitulují podstatu a průběh řízení, ve kterém je rozhodováno o jejich návrhu na svěření nezletilé Martiny (jedná se o pseudonym) do jejich výchovy. Po zjištění, že o jejich věci mělo být u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodováno soudcem JUDr. Ladislavem Palatinem, uplatnili námitku podjatosti soudce a navrhli provedení důkazů. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2005, č. j. Nco 107/2005-774, bylo rozhodnuto, že soudce Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, JUDr. Ladislav Palatin, není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, pod sp. zn. 60 Co 375/2005, 60 Co 376/2005 a 60 Co 377/2005.
Na prvním místě stěžovatelé namítají, že jim před vydáním napadeného rozhodnutí nebylo doručeno vyjádření soudce JUDr. Ladislava Palatina k jimi uplatněné námitce podjatosti, aby k tomuto vyjádření mohli případně podat repliku. Dle názoru stěžovatelů tak tímto postupem došlo k tomu, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, neboť se nemohli vyjádřit k jednomu z podkladů, o které se napadené rozhodnutí opírá. Dále stěžovatelé namítají, že Vrchní soud v Olomouci k projednání jimi uplatněné námitky podjatosti nenařídil jednání, čímž podle stěžovatelů porušil zásadu bezprostřednosti a ústnosti. Zároveň stěžovatelům není zřejmé, zda Vrchní soud v Olomouci navržené důkazy provedl či nikoliv. Stěžovatelé zastávají názor, že soud měl navržené důkazy provést v souladu s o.s.ř. Za "zajímavou" stěžovatelé označují skutečnost, že na rozdíl od nyní projednávané věci, Vrchní soud v Olomouci při projednání námitky podjatosti v řízení sp. zn. Nco 51/2005 jednání nařídil.
Stěžovatelé proto navrhují zrušení napadeného rozhodnutí, neboť, jak tvrdí, porušuje jejich základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, odst. 2, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Zároveň měl být porušen i čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy.
Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 2
(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Článek 38
(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Znění relevantních ustanovení Ústavy je následující:
Článek 1
(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.
Znění relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:
Článek 6
Právo na spravedlivý proces
(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Článek 13
Právo na účinné opravné prostředky
Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Znění relevantních ustanovení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech je následující:
Článek 14
(1) Všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. Tisk a veřejnost mohou být vyloučeny z celého řízení nebo z jeho části z důvodů morálky, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti nebo tehdy, když si toho vyžaduje soukromý zájem stran, nebo mohou být vyloučeny v rozsahu, který je podle přísného mínění soudu nutný při zvláštních okolnostech, kdy by zveřejnění prejudikovalo zájmy spravedlnosti; avšak každý rozsudek vynesený v trestní nebo občanskoprávní věci bude zveřejněn s výjimkou případů, kdy zájem mladistvých osob vyžaduje jiný postup nebo kdy se řízení týká manželských sporů nebo opatrovnictví dětí.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 15 Nc 397/2001 Ústavní soud dále zjistil, že dne 8. 11. 2005 podali stěžovatelé ke Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, námitku podjatosti vůči soudci JUDr. Ladislavu Palatinovi. V něm zdůrazňují, že jmenovaný soudce (jako předseda senátu) v řízení sp. zn. 54 Co 231/2003 vydal rozsudek, se kterým stěžovatelé nesouhlasí a s ohledem na postup soudce ve věci nemají prostor k řádnému uplatnění svých námitek. Pokud jmenovaný soudce není ochoten připustit, že rozhodnutí ve věci sp. zn. 54 Co 231/2003 je rozhodnutím vadným, svědčí to, podle stěžovatelů, o jeho zaujatosti. Zároveň "evidentně nepřátelský postoj" jmenovaného soudce ke stěžovatelům tito dovozují ze skutečnosti, že při soudním jednání dne 11. 8. 2005 u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, na ně "v jednu chvíli doslova křičel" a v závěru jednání nechal bez povšimnutí hrubě urážlivá slova pronesená zástupcem protistrany JUDr. P. G. Zároveň uvedli, že právě advokát protistrany JUDr. P. G. a soudce JUDr. Ladislav Palatin jsou spolužáky ze studií a přátelé.
Na č. l. 771 spisu je založena kopie dopisu adresovaného JUDr. P. G. zástupci stěžovatelů, datovaný dne 7. 9. 2005, v němž vysvětluje kromě jiného svá slova, která stěžovatelé považovali za hrubě urážlivá. Na č. l. 772 je založeno předložení námitky podjatosti k rozhodnutí o vyloučení podle §15b odst. 1 o.s.ř. spolu s vyjádřením soudce JUDr. Ladislava Palatina. V něm především odmítá nařčení z podjatosti s odkazem na §14 odst. 4 o.s.ř., odmítá tvrzení, že by na někoho při soudním jednání křičel, a označuje tvrzení stěžovatelů o jeho nepřátelském vztahu k nim za pouhý subjektivní pocit. K poslední námitce uvádí, že JUDr. P. G. nezná, že jej viděl poprvé až na ústním jednání dne 11. 8. 2005.
Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci vyplývají jeho závěry, že po přezkoumání obsahu spisu a vznesené námitky nevyšly najevo žádné nové skutečnosti, které by zakládaly důvod pochybovat o nepodjatosti soudce pro jeho poměr k účastníkům řízení, jejich zástupcům nebo k věci. Postup v předešlém řízení podle soudu nezakládá důvod k vyloučení soudce s ohledem na ustanovení §14 odst. 4 o.s.ř. Tvrzený přátelský poměr soudce k advokátovi protistrany stěžovatelé nijak nedoložili a sám soudce podle svého vyjádření nemá k účastníkům ani k zástupcům žádný nepřípustný vztah. Soud tedy neshledal návrh důvodným.
Z vyjádření účastníka řízení Vrchního soudu v Olomouci k ústavní stížnosti vyplývá přesvědčení, že základní práva stěžovatelů nemohla být porušena, protože soud postupoval v intencích §14 a násl. o.s.ř. a ústavního pořádku. Zejména je poukazováno na obsah ustanovení §14 a násl. o.s.ř., které soudu neukládá zasílat vyjádření soudce k námitce podjatosti k replice. Ke vznesené námitce nebylo, podle Vrchního soudu v Olomouci, potřeba provádět dokazování, neboť v námitce navržené důkazy směřovaly k prokazování námitky, která není podle §14 odst. 4 o.s.ř. přípustná (k okolnostem, které spočívají v postupu soudce v projednávané věci a v jiných věcech). Proto Vrchní soud v Olomouci navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Stěžovatelé v replice k vyjádření Vrchního soudu v Olomouci odkázali na §1 o.s.ř., §6 o.s.ř., čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a shrnuli námitky obsažené v ústavní stížnosti.
Po zvážení námitek stěžovatelů Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně konformně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 33, str. 371).
Naopak Ústavní soud zásadně neprovádí revizi rozhodnutí soudů, kde jsou jejich závěry jasně vyjádřeny s odkazem na skutková zjištění a ustanovení právního řádu, a kde tyto závěry nejsou extrémním způsobem neodpovídající.
Pojmy nezávislého a nestranného soudu a zákonného soudce jsou součástí hmotného ústavního práva (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Nestrannost je třeba posuzovat ve dvou krocích, jednak z hlediska subjektivního, jednak z hlediska objektivního, přičemž subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému přísnějšímu objektivnímu posouzení. Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti soudce, příp. členů senátu ve vztahu k účastníkům či věci. Objektivní kritérium svědčí o tom, že soudce, příp. členové senátu skýtají dostatečné záruky, vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti, resp. že jsou dány dostatečné záruky k vyloučení všech legitimních pochybností v tomto ohledu. Pochybnosti o nestrannosti soudce, příp. členů senátu může, z objektivního hlediska, vyvolat např. složení senátu nebo sukcese funkcí apod. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti soudce, musí existovat opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný. Nestačí tedy pouze obecné či subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale rozhodující je, zda lze tyto obavy považovat za objektivně odůvodněné. Soudce je nutné pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva: Pullar proti Spojenému království, rozsudek ze dne 10. 6. 1996, rozsudek ve věci Piersack z roku 1982, rozsudek ve věci De Cubber z roku 1984).
K otázce podjatosti soudce se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, který, stejně jako Evropský soud pro lidská práva, konstatoval (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 105/01 zveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu - svazek 23, C. H. Beck, Praha 2001, str. 11, dále sp. zn. I. ÚS 167/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu - svazek 6, C. H. Beck, Praha 1996, str. 429), že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může docházet teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout. Takový stav Ústavní soud v dané věci nezjistil.
Vrchní soud v Olomouci přiléhavě podřadil část námitek pod ustanovení §14 odst. 4 o.s.ř., podle kterého postup soudce v řízení není důvodem podjatosti. Ani závěr Vrchního soudu v Praze, že tvrzení stěžovatelů o přátelském vztahu soudce a zástupce protistrany není v podání stěžovatelů dostatečně doloženo, se Ústavnímu soudu nejeví jako extrémně nepřípadný s ohledem na neurčitost, jakou je tvrzení stěžovatelů v písemném podání stiženo. Na druhou stranu nesporný fakt, že jmenovaný soudce a zástupce protistrany studovali ve stejném období tutéž právnickou fakultu, sám osobě takovou dostatečně intenzivní pochybnost o nepodjatosti nepřináší. Pokud stěžovatelé namítají, že jim vyjádření soudce, o jehož podjatosti se rozhodovalo, nebylo doručeno k replice, poukazuje Ústavní soud na právní úpravu obsaženou v §14 a násl. o.s.ř., kde takový postup není předpokládán. Jednak stěžovatelé nepřípadně vztahují zásady charakteristické pro meritorní rozhodování soudu ve sporném řízení i na specifické řízení o podjatosti soudce, ale především z hlediska materiálních záruk základních práv není zřejmé, proč konkrétnější skutečnosti zakládající důvod podjatosti, neuplatnili podrobněji již v prvotním písemném podání. Takové další skutečnosti, které by mohly mít na rozhodování soudu vliv, nezmiňují ani v ústavní stížnosti. Jinými slovy, stěžovatelé v ústavní stížnosti dostatečně nedoložili, jakým způsobem mohl ovlivnit postup zvolený Vrchním soudem v Olomouci jeho konečné rozhodnutí.
Ze všech těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že o námitkách stěžovatelů bylo Vrchním soudem v Olomouci rozhodnuto ústavně konformním způsobem, a že k tomu rozhodnutí soud dospěl při dodržení záruk spravedlivého procesu. Ústavní stížnost proto bylo nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu