ECLI:CZ:US:2007:1.US.1881.07.1
sp. zn. I. ÚS 1881/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Mikundou, advokátem v Kopřivnici, Štefánikova 1074, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 57 Co 694/2006-59 ze dne 29. 3. 2007 a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě č.j. 13 C 174/2005-32 ze dne 1. 6. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 57 Co 694/2006-59 ze dne 29. 3. 2007, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě č.j. 13 C 174/2005-32 ze dne 1. 6. 2006, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 59.000,- Kč s příslušenstvím. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel výslovně uvedl, že nenamítá nic proti skutkovým a právním závěrům, zjištěným obecnými soudy. Proto však tvrdí, že se obecné soudy dopustily chybného právního hodnocení v tom, že nerozlišily mezi vztahem vzniklým uzavřením kupní smlouvy mezi vedlejším účastníkem (jedním ze žalobců) a prodávajícími (zastoupenými stěžovatelem) na straně jedné a vztahem vzniklým na základě příkazní smlouvy mezi prodávajícími a stěžovatelem. V řízení před obecnými soudy namítal nedostatek aktivní legitimace (pozn.: správně pasivní), neboť nebyl účastníkem kupní smlouvy, která byla prohlášena za neplatnou, ale pouze zástupcem prodávajících, jemuž z uzavřené kupní smlouvy nevznikají přímá práva a povinnosti. Dále stěžovatel prohlásil, že na jeho straně nedošlo k bezdůvodnému obohacení na úkor vedlejších účastníků (žalobců), neboť žalovanou částku sice drží, ale jen jako náhradu hotových výdajů z právního vztahu ke svým zmocnitelům, s nimiž bylo dohodnuto, že si tuto částku rovnou ponechá místo toho, aby ji jim vydal a poté ji po nich znovu požadoval. Z odůvodnění napadených rozhodnutí není dostatečně zřejmé, proč soudy rozhodly tak, že k plnění zavázaly stěžovatele. Tím, že své rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Okresní soud v Opavě ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ji nepovažuje za opodstatněnou. Se všemi námitkami účastníků se prý v odůvodnění rozhodnutí vypořádal, a proto na něj pro stručnost odkazuje. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření rovněž uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a že napadeným rozsudkem k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo. Setrval na svém právním názoru vyjádřeném v odůvodnění svého rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel, ani je stěžovateli k event. replice nezasílal.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 13 C 174/2005 vedený u Okresního soudu v Opavě. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o zaplacení částky 59.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobci (manželé P. a P. S.) se domáhali zaplacení uvedené částky s odůvodněnním, že stěžovatel převzal od P. S. částku 200.000,- Kč jako zálohu na úhradu kupní ceny za prodej nemovitostí v k.ú. Ludgeřovice podle smlouvy o budoucí kupní smlouvě; tuto částku měl u sebe a nepředal ji prodávajícím. Smlouvu se žalobci podepsal stěžovatel za podílové spoluvlastníky předmětných nemovitostí, kteří s ním sjednali příkazní smlouvu a podepsali mu plnou moc ohledně prodeje nemovitostí. Kupní smlouva o prodeji nemovitostí za cenu 1.000.000,- Kč byla uzavřena; za prodávající ji podepsal stěžovatel, za kupující manžel Petr Slavík, avšak následně, protože jedním z prodávajících byla nezletilá osoba, Okresní soud pro Prahu-východ návrh na schválení kupní smlouvy zamítl; odvolací řízení bylo zastaveno, protože matka nezletilé vzala návrh zpět. Na kupní cenu bylo zaplaceno 200.000,- Kč; zbývající část kupní ceny měl žalobce složit stěžovateli do úschovy. K tomu však nedošlo, protože stěžovatel předložil žalobci k podpisu potvrzení, že si od něj vypůjčil částku rovnající se zbývající části kupní ceny splatnou do určitého data, fakticky však k žádné půjčce nedošlo. Žalobci poté sdělili stěžovateli i podílovým spoluvlastníkům, že považují kupní smlouvu za neplatnou, protože ji uzavřel pouze žalobce; žalobkyně - jeho manželka byla informována dodatečně a nedala souhlas. Žalobce současně odstoupil od kupní smlouvy a požadoval vrácení zaplacených 200.000,- Kč. Stěžovatel sdělil žalobci dopisem, že odstoupení od smlouvy bere na vědomí a vyčíslil škodu v částce 157.400,- Kč (se specifikací). Rozdíl mezi touto částkou a zaplacenou zálohou ve výši 42.600,- Kč žalobci vrátil. O zbývající částku byl stěžovatel několikrát upomínán. Následně pak byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Opavě sp. zn. 2 T 92/2004 ze dne 19. 8. 2004 odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1,2 trestního zákona a byl současně zavázán zaplatit žalobci částku 157.400,- Kč. Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele - obžalovaného rozsudkem sp. zn. 4 To 241/2004 ze dne 13. 1. 2005 rozhodl znovu o vině stěžovatele a uložil mu zaplatit žalobci na náhradě škody částku 98.400,- Kč a ve zbytku (částka 59.000,- Kč) byl žalobce odkázán na řízení občanskoprávní.
Okresní soud v Opavě napadeným rozsudkem č.j. 13 C 174/2005-32 ze dne 1. 6. 2006 žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit předmětnou částku 59.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění soud I. stupně uvedl, že stěžovatel jako obstaravatel uzavřel se žalobcem za prodávající kupní smlouvu, na základě níž převzal zálohu na kupní cenu ve výši 200.000,- Kč. Pro neplatnost této smlouvy vznikla povinnost tuto částku žalobci vrátit, povinným v tomto vztahu byli prodávající. Stěžovatel jim však zálohu nikdy nevyplatil, měl ji v době sporu u sebe, a proto povinnost tuto částku vrátit (i v důsledku zmocnění vystaveného prodávajícími) dopadá podle zásad bezdůvodného obohacení na stěžovatele, který z této částky žalobci nezaplatil žalovanou částku 59.000,- Kč jako zůstatek jeho nároku na vrácení zálohy kupní ceny. Soud I. stupně tak dovodil pasivní legitimaci stěžovatele, neboť má u sebe majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Soud I. stupně se dále podrobně vypořádal se všemi námitkami, které byly v řízení uplatněny.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem č.j. 57 Co 694/2006-59 ze dne 29. 3. 2007 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Uvedl, že odůvodnění rozhodnutí okresního soudu splňuje všechny náležitosti odůvodnění rozsudku podle ustanovení §157 odst. 2 věta první před středníkem o.s.ř. Soud I. stupně v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav; provedenému dokazování a učiněným skutkovým zjištěním také zcela odpovídá závěr soudu I. stupně o skutkovém stavu věci. Odvolací soud přisvědčil i právním závěrům soudu I. stupně, jak jsou výše popsány.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Hlavní námitka stěžovatele spočívala v tom, že napadené rozsudky obecných soudů nejsou dostatečně odůvodněny a nelze z nich vyvodit, proč rozhodly tak, jak rozhodly. Poukázal v této souvislosti i na nálezy Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že je povinností obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit tak, aby byla vyloučena nahodilost a libovůle v jejich rozhodování. Ústavní soud námitce stěžovatele nepřisvědčil. Uvedené závěry jeho nálezů představují sice konstantní rozhodovací praxi, avšak v dané věci jim napadená rozhodnutí korespondují. Soudy obou stupňů jasně a zcela přesně uvedly důkazy, z nichž při svých skutkových závěrech vycházely, a odůvodnily, proč k dalším důkazům nepřihlédly. Právní závěry, které pak na zjištěný skutkový stav aplikovaly, nejsou s těmito skutkovými zjištěními v nesouladu. Lze uzavřít, že obecné soudy v předmětné věci aplikovaly pouze podústavní právo, a to ústavně konformním způsobem. Jejich rozhodnutími proto nemohlo dojít k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud navíc poznamenává, že stěžovatel sám kromě obecné námitky o nedostatečném odůvodnění napadených rozsudků nic bližšího neuvádí. Jedinou konkrétní námitkou byla námitka nedostatku vlastní pasivní legitimace, s níž se však obecné soudy obou stupňů dostatečně zabývaly a podrobně uvedly, proč pasivní legitimaci stěžovatele dovodily. Ani v tomto případě tedy o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces hovořit nelze.
Za tohoto stavu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Pro úplnost Ústavní soud dodává - jak plyne ze soudního spisu - že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 4 To 241/2004, pro výše uvedené jednání uznán vinným trestným činem zpronevěry podle ust. §248 odst. 1 2 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 1 roku. Nejvyšší soud dovolání proti uvedenému rozsudku odmítl. Usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 252/06, byla ústavní stížnost proti všem napadeným rozsudkům (v dané trestní věci) odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda senátu