ECLI:CZ:US:2007:1.US.1894.07.1
sp. zn. I. ÚS 1894/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Puchmajerova 7, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2007, čj. 11 Co 1/2007 - 83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a řádně, brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku. V dané věci šlo o žalobu stěžovatele domáhajícího se, proti žalované H. B., zaplacení částky 50 000,-- Kč z důvodu smluvní pokuty ze smlouvy o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu. Žalobě bylo sice prvostupňovým soudem vyhověno, odvolací soud ji zamítl shora označeným rozsudkem. Stěžovatel polemizuje s výkladem smlouvy, zejména článku o smluvní pokutě tak, jak ho učinil krajský soud a dovozuje, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") .
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Jeho úkolem je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Stěžovatel všechny své argumenty, obsažené v ústavní stížnosti, v zásadě redukuje do otázky výkladu smlouvy, na jejímž základě měl vzniknout jím tvrzený nárok na zaplacení smluvní pokuty. Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, zakotveným v §157 odst. 2 OSŘ. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. již nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 257 a násl. a konstantní judikatura).
Případ, který je předmětem této ústavní stížnosti, představuje problém pouze po stránce výkladu smlouvy. Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí ani extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními, ani skutečnost, že by k závěrům, k nimž obecný soud dospěl, nebylo možno dojít žádnou možnou interpretací důkazů, které byly provedeny. Není proto v kompetenci Ústavního soudu rozhodnutí obecných soudů znovu přezkoumávat v duchu skutkových a právních teorií, které v ústavní stížnosti přináší stěžovatel.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu