ECLI:CZ:US:2007:1.US.19.07.1
sp. zn. I. ÚS 19/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. R., zastoupeného JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze, Revoluční 762/13, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 5 To 56/2006, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 57 T 11/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 5 To 56/2006, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 57 T 11/04. Uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl citovaný rozsudek Městského soudu v Praze zrušen v odsuzujícím výroku a znovu bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel, ve spolupráci s dalšími obžalovanými, spáchal trestný čin krádeže dílem dokonaný a dílem nedokonaný podle §247 odst. 1 písm. b) odst. 4 trestního zákona a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Trestná činnost spočívala v několika vloupáních do různých zlatnictví. Ohledně trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 trestního zákona byla věc vrácena Městskému soudu v Praze, aby učinil rozhodnutí nové.
Stěžovatel v ústavní stížnosti - po obsáhlé rekapitulaci celého případu - zejména uvedl, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze obsahují trestněprávně zcela nepřípustnou paušalizaci a zobecnění údajné trestné činnosti. Jednotlivé skutky, které jsou stěžovateli kladeny za vinu, jsou prý sice do určité míry spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou i předmětovou; to však ještě samo o sobě neumožňuje učinit závěr, že všechny tyto dílčí útoky byly spáchány stejnými osobami, aniž by byly náležitě zkoumány okolnosti každého konkrétního případu. Oba soudy podle stěžovatele rovněž nedostatečně hodnotily výpovědi jeho i ostatních spoluobžalovaných, byť právě o tyto důkazy opírají ve většině případů své závěry, pokud jde o údajnou vinu stěžovatele. Stěžovatel dále s odkazem na judikaturu konstatoval, že souhrn nepřímých důkazů k prokázání viny obviněného musí tvořit logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti zažalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněného, ale současně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru. Pro hodnocení nepřímých důkazů přitom platí zcela odlišná pravidla; jejich použití, zejména v případě, že mají dokazovat vinu obžalovaného, je prý třeba vždy řádně odůvodnit a zhodnotit tak, aby bylo nade vší pochybnost jisté, že jejich použití je na místě a že vinu obžalovaného ve svém souhrnu, nebo v kombinaci s důkazy přímými, jednoznačně prokazují. Žádné takové hodnocení důkazů se v napadených rozsudcích podle názoru stěžovatele neobjevuje. Stěžovatel konečně napadal zjištěnou výši škody a její vyčíslení v souzené věci.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat. Pokud jde o danou souzenou věc, Ústavní soud neshledal, že by byly právní závěry soudů svévolné či že by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Za tohoto stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti. Samy obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest.
Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zejména a do značné míry zpochybňuje, neboť by tím - jak již uvedl - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým hodnocením vlastním, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
Ke stěžejním námitkám stěžovatele nutno zejména uvést, že je již v zásadě uplatnil v odvolacím řízení. Ústavní soud je však nesdílí. Jak v tomto směru uvedl již Vrchní soud v Praze, podstatou jeho námitek bylo tvrzení, že se vloupání do předmětných prodejen nedopustil; připustil, že se pokoušel prodat zboží získané z krádeže, takže by bylo možné uvažovat o kvalifikaci věci "trestným činem podílnictví" podle §251 trestního zákona. Shodně se stanoviskem dalšího obžalovaného R. P. stěžovatel namítal, že neexistuje přímý důkaz o jejich účasti na vloupání do obchodů a o odcizení zboží, neboť výpověď obžalovaného L. M. takový závěr neumožňuje; uvedl, že M. je symplexní osobností s intelektem v pásmu výrazného podprůměru, slaboduchosti (IQ 75) a důvěryhodnost takovéto osoby je prý pochybná. S uvedenými námitkami se Vrchní soud v Praze neztotožnil; konstatoval, že v průběhu řízení byly vypracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví - psychiatrie na obžalované L. M. a R. P. S ohledem na zjištění znalců týkající se obžalovaného L. M., jakož i se zřetelem na pochybnosti, zda byly znalecké posudky přečteny ve shodě s §211 odst. 5 trestního řádu, rozhodl Vrchní soud v Praze o doplnění dokazování. Vyslechl znalce MUDr. A. B. a profesora PhDr. P. W., Ph.D., kteří shodně potvrdili, že obžalovaný L. M. netrpí duševní chorobou, že jeho intelekt je sice v pásmu hlubšího podprůměru, leč nebylo zjištěno nic, co by omezilo jeho rozpoznávací či ovládací schopnosti a schopnost si zapamatovat a reprodukovat průběh prožité události. Vrchní soud v Praze tedy dospěl k závěru, že výpověď obžalovaného L. M. je důkazem věrohodným, který usvědčuje spoluobžalované ze spáchání majetkově trestné činnosti co do rozhodných skutečností, tj. co do místa vloupání, způsobu jeho provedení a účasti jednotlivých obžalovaných na konkrétních útocích. Z údajů, které obžalovaný L. M. uvedl, je zřejmé, že obžalovaní měli předem stanovené úkoly pro jednotlivá vloupání. Účast stěžovatele na trestné činnosti spočívala především v tom, že vytipoval objekt, kde mělo dojít ke vloupání, pomáhal vytáhnout jistící mříž a převzal a odnesl odcizené zboží, které mu předal obžalovaný R. P., jehož úkolem bylo vniknout do prodejny a odcizit věci. Při hodnocení výpovědi obžalovaného L. M. nelze podle odůvodnění rozsudku vrchního soudu také přehlédnout, že tato výpověď není důkazem osamoceným; např. i spoluobžalovaný V. Š. uvedl, že se stěžovatel účastnil vloupání do zlatnictví Rubín a byl to on, kdo rozlomil zámek a odešel. Jako podpůrný důkaz slouží dále telefonní odposlechy a záznamy bezpečnostních kamer, které byly opatřeny v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, jež svým obsahem navazují na jednotlivé okolnosti zjištěné trestné činnosti a umožňují závěr o uzavřeném okruhu důkazů o spáchání trestné činnosti uvedenými obžalovanými.
Vrchní soud také poznamenal, že Městský soud v Praze své závěry o vině stěžovatele ohledně bodu IV. výroku dále opírá o důkaz porovnáním pachových stop, neboť byla zjištěna totožnost pachových stop stěžovatele s pachovými stopami nalezenými na místě činu. Proti tomuto závěru byly uplatněny konkrétní námitky spočívající v tom, že nebyl dodržen procesní postup při zjištění tohoto důkazu, což vede k jeho absolutní neúčinnosti, neboť při získávání tohoto důkazu nebyl respektován postup stanovený nálezy Ústavního soudu. Podle stanoviska Vrchního soudu v Praze úřední záznam o zajištění pachových stop obžalovaných nesplňoval požadavek vyslovený Ústavním soudem, že pokud dochází k odběru pachové stopy, je nutné o něm jako o každém jiném vyšetřovacím úkonu sepsat protokol se všemi jeho obsahovými náležitostmi. Toto svým způsobem formální pochybení však ve svém důsledku zpochybňovalo přezkoumatelnost obecných závěrů a proto Vrchní soud v Praze k tomuto důkazu nepřihlédl; jeho absence však neměla vliv na posouzení viny stěžovatele, jak vyplývá z důvodů shora uvedených.
Vrchní soud dále uvedl - k argumentaci stěžovatele, že jeho účast na jednotlivých vloupáních by měly prokázat daktyloskopické stopy, což podle výsledků odborné kriminalistické techniky a expertizy zjištěno nebylo - že pokud stěžovatel na místě činu nezanechal stopy, ještě to neznamená, že na místě nemohl být přítomen. To, že Městský soud v Praze takovéto výsledky expertizy blíže nehodnotil, nelze považovat podle vrchního soudu za pochybení, neboť je zcela zřejmé, že sama tato skutečnost pro posouzení viny stěžovatele nemá žádného významu.
Vrchní soud se zabýval i námitkami stěžovatele a R. P., pokud jde o výši škody; jejich podstata spočívala v tom, že doklady, které jednotlivé poškozené subjekty předložily, neumožňují spolehlivý a přesvědčivý závěr o výši způsobené škody. Zde Vrchní soud v Praze konstatoval, že škoda byla vyčíslena v pořizovacích cenách, což je pro všechny obžalované výhodnější, neboť z ustanovení §89 odst. 12 trestního zákona vyplývá, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává, takže skutečná a způsobená škoda je výrazně vyšší. Doklady poskytnuté jednotlivými poškozenými spolehlivě prokazují množství a druh odcizeného zboží, jeho hmotnost a hodnotu v takovém rozsahu, že není důvodu poskytnuté údaje zpochybňovat; na těchto závěrech nemůže nic změnit ani zjištění, že v některých případech byly doklady prokazující výši způsobené škody dodány dodatečně. Podle Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že Městský soud v Praze postupoval při stanovení výše škody důsledně, jak je patrno např. z jeho postupu ohledně bodu IV. výroku rozsudku, neboť podrobně vysvětlil, proč stanovil škodu vyšší, než byla poškozenou společností vyčíslena. Vůči námitce, že výše škody nebyla stanovena podle výsledků inventury, resp. že inventury nebyly provedeny, lze podle Vrchního soudu v Praze argumentovat tím, že poškozenému nelze uložit povinnost, aby při vloupání do prodejny provedl inventuru a je v pravomoci soudu, aby předložené doklady zhodnotil v tom směru, zda jsou dostačující pro stanovení výše škody či nikoliv.
Stěžovatel uplatnil i námitku, že usnesení o zahájení trestního stíhání postrádají jednu z podstatných náležitostí a to subjektivní stránku trestného činu. K tomu Vrchní soud v Praze zejména konstatoval, že subjektivní stránka trestného činu krádeže podle §247 trestního zákona znamená úmyslné zavinění, kdy úmysl musí zahrnovat celou objektivní stránku, tedy přisvojení si věci, což značí trvalé vyloučení poškozeného z dispozice s věcí. Trestný čin poškozování cizí věci podle §257 trestního zákona je trestným činem úmyslným, kdy jeho objektem je vlastnictví a chráněna je nejen neporušenost věci, ale i její použitelnost. Z obsahu jednotlivých usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 trestního řádu je podle odvolacího soudu patrno, že vždy byla uvedena konkrétní osoba, která se měla činu dopustit, doba a místo činu, způsob provedení vloupání či jeho pokus, množství a hodnota odcizených věcí, čili jejich odnětí z dispozice vlastníka, případně pokus takového jednání a konečně i to, že došlo k poškození především bezpečnostních prvků, jako jsou ochranné rámy, mříže, vstupní dveře a zámky. Není tedy podle názoru obecných soudů pochyb, že usnesení o zahájení trestního stíhání byla učiněna ve shodě s trestním řádem a uplatněná námitka byla proto nedůvodná. Vrchní soud v Praze doplnil, že jednání obžalovaných bylo nutno posuzovat jako spolupachatelství (§9 odst. 2 trestního zákona), tj. že trestná činnost byla spáchána společným jednáním s úmyslem k tomu směřujícím. V uvedených případech jde o společné jednání, kdy každý ze spolupachatelů (obžalovaných) byl článkem řetězu, přičemž jednotlivé trestné činnosti směřovaly k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvořily jeho skutkovou podstatu.
S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Podle názoru Ústavního soudu jsou i právní závěry ve věci učiněné výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti.
Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci, na které lze odkázat a není proto důvodu znovu vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochybnosti, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Ke stěžovatelově argumentaci lze v tomto směru ještě uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak podústavního práva je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv jen účelově a izolovaně. Lze tedy znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice podústavního práva.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu