ECLI:CZ:US:2007:1.US.1977.07.1
sp. zn. I. ÚS 1977/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném v předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. V. Š., 2) Mgr. M. K. a 3) J. H., všech zastoupených Mgr. Jiřím Audym, advokátem se sídlem Šternberk, Hlavní náměstí 18, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2005, čj. 28 Cdo 244/2005 - 243, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004, čj. 20 Co 241, 242/2004 - 198, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 12. 2003, čj. 25 C 94/97 - 171, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. 12. 2003, čj. 25 C 94/97 - 182, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007, čj. 11 Cmo 417/2006 - 47, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2006, čj. 65 C 20/2004 - 31, a ve věci návrhu na zrušení části ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou ústavní stížností, podanou na poštu dne 31. 7. 2007, navrhli zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů a současně navrhli zrušení části ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve slovech: " pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce".
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady k jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zejména se zabýval tím, zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelé podali proti jeho usnesení dovolání. Podle sdělení Nejvyššího soudu ČR dovolání napadlo dne 19. 9. 2007, pod sp. zn. 21 Cdo 4042/2007, a nebylo o něm dosud rozhodnuto.
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, str. 79]. Podle tohoto principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
Ústavní stížnost, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální.
Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy ČR], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve poté, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud ČR), jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho působnosti. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinné od 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (v praxi se jedná zjevně o postup Nejvyššího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ).
Posledně uvedený případ znamená, že v případě, kdy fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek nepodala, nelze za takové situace ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je stěžovateli, podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění citované novely, zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, v případě, kdy stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze poté ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti.
K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není důvod, neboť i za situace, kdy by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
Stěžovatelé požadují i zrušení všech rozhodnutí vydaných ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 94/97, tj. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. 25 C 94/97, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004, čj. 20 Co 241, 242/2004 - 198, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2005, čj. 28 Cdo 244/2005 - 243. Ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím odmítl jako nepřípustnou Ústavní soud usnesením ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 35/06, protože rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004, čj. 20 Co 241, 242/2004 - 198, byl napaden žalobou pro zmatečnost a řízení o ní nebylo dosud skončeno. Tento stav stále trvá, řízení o žalobě pro zmatečnost skončeno nebylo, ústavní stížnost bude přípustná teprve poté, co v tomto řízení bude rozhodnuto o posledním opravném prostředku uplatněném stěžovateli - dovolání. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů (jak ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 25 C 94/97, tak ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 65 C 20/2004), tedy začne běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007, čj. 11 Cmo 417/2006 - 47. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Jestliže by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by tak pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání. K tomu však, jak je ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, takže podání ústavní stížnosti je za dané situace předčasné.
Na druhou stranu odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by s dovoláním neuspěli, budou moci případně zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému je zmíněná ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Totéž se týká i návrhu na zrušení označené části právního předpisu (viz shora), který je tak rovněž nepřípustný. Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu