ECLI:CZ:US:2007:1.US.2020.07.1
sp. zn. I. ÚS 2020/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ECOMOSYS Ratíškovice, spol. s r.o., se sídlem v Ratíškovicích č. 1300, zastoupené JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou v Hodoníně, Národní tř. 71, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 38 Co 249/2002-178 ze dne 3. 6. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 38 Co 249/2002-178 ze dne 3. 6. 2004, jímž byl změněn v části výroku I rozsudek Okresního soudu v Hodoníně č.j. 5 C 1580/96-153 ze dne 3. 7. 2002 tak, že bylo určeno, že žalobce - Hodonínské cihelny Hodonín, státní podnik, v likvidaci, má právo hospodaření k nemovitostem označeným ve výroku. Podle názoru stěžovatelky byla napadeným rozhodnutím porušena ustanovení čl. 4 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy ČR.
Ze spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 5 C 1580/96 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž a dalšímu žalovanému (obci Ratíškovice) byla podána žaloba o určení práva hospodaření k vymezeným nemovitostem. Okresní soud v Hodoníně nejdříve rozsudkem č.j. 5 C 1580/96-24 ze dne 19. 11. 1998 žalobu zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením č.j. 15 Co 18/99-114 ze dne 16. 5. 2001 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hodoníně následně rozsudkem č.j. 5 C 1580/96-153 ze dne 3. 7. 2002 žalobu opět zamítl. Krajský soud v Brně rozsudkem č.j. 38 Co 249/2002-178 ze dne 3. 6. 2004 částečně potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba proti obci Ratíškovice (výrok č. I), a částečně změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba proti stěžovatelce tak, že určil, že žalobce má právo hospodaření k vymezeným pozemkům (výrok II). Tento rozsudek odvolacího soudu je ve výroku II napaden ústavní stížností.
Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a existenci dovolacího důvodu opírala o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. V dovolání namítala, že soud nemůže žalobě vyhovět, protože současný platný právní řád nezná institut práva hospodaření a rozsudek odvolacího soudu je proto nevykonatelný. Dále poukazovala na nedostatky tehdejší dohody o převodu správy národního majetku na žalobce. Vytýkala rovněž odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jejím tvrzení o možnosti nabytí nemovitostí obcí Ratíškovice. Nejvyšší soud rozsudkem č.j. 28 Cdo 141/2005-194 ze dne 9. 5. 2007 dovolání zamítl s odůvodněním, že bylo sice podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, nebylo však opodstatněné.
Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka ústavní stížností nenapadla. V úvodní rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy sice jeho existenci zmínila, vůči němu však uplatněné námitky nevztáhla a jeho ústavněprávní konformitu nezpochybnila. S doručením rozsudku dovolacího soudu (dne 4. 6. 2007) zjevně spojila pouze úsudek, že k podání ústavní stížnosti dodržela zákonem stanovenou lhůtu. Požadavek zrušit předchozí rozhodnutí obecného soudu stěžovatelka výslovně spojila jen s rozsudkem soudu odvolacího.
II.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. K tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soud zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i vůči rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01 ze dne 10. 2. 2004, I. ÚS 242/03 ze dne 13. 5. 2003, II. ÚS 703/02 ze dne 15. 1. 2004, I. ÚS 161/03 ze dne 13. 5. 2003, I. ÚS 230/03 ze dne 4. 6. 2003, I. ÚS 649/04 ze dne 19. 11. 2004, III. ÚS 666/04 ze dne 13. 12. 2004, II. ÚS 78/05 ze dne 25. 4. 2005, III. ÚS 323/05 ze dne 20. 7. 2005, III. ÚS 541/06 ze dne 31. 1. 2007 a další). Tomu pak odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, v důsledku čehož ji Ústavní soud posuzuje jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].
Právě tak je tomu i v této souzené věci.
Lze ještě dodat, že rozhodnutí dovolacího soudu nelze vyjímat z ústavněprávního přezkumu také proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost ke stěžovatelkou požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Jakožto rozhodnutí meritorní, k němuž se stěžovatelka musela uchýlit obligatorně (ve smyslu citovaného §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), zahrnuje i hodnocení námitek nesprávného právního posouzení věci obsažených v ústavní stížnosti.
Dovozený závěr pokládá Ústavní soud za nevyhnutelný, neboť teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i co do subjektů účastných na řízení (orgánů, jež je vydaly). Jelikož stěžovatelka rozhodnutí dovolacího soudu neoponovala, pak opětovným předložením námitek, jež dříve tomuto soudu adresovala (aniž by jeho závěry podrobila ústavněprávní kritice), dala srozumitelně najevo, že je - nepřípustně - předložila Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení.
Stejně rozhodl Ústavní soud i ve srovnatelné věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 541/06.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2007
Vojen Güttler
soudce zpravodaj