ECLI:CZ:US:2007:1.US.2033.07.1
sp. zn. I. ÚS 2033/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Pardubická 298, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2007, čj. 3 Ads 1/2007 - 68, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2006, čj. 30 Ca 22/2006 - 39, rozhodnutí ředitele Policie České republiky Správy Východočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 16. 3. 2006, č. 642, a proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky Okresního ředitelství Trutnov ve věcech služebního poměru ze dne 4. 3. 2005, č. ORTU-138/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností J. S. (dále jen "stěžovatel") navrhl, z důvodu porušení čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení uvedených rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "krajský soud") a rozhodnutí ředitele Policie České republiky Správy Východočeského kraje a rozhodnutí ředitele Policie České republiky Okresního ředitelství Trutnov ve věcech služebního poměru.
Označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu, kterým zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky Správy Východočeského kraje ve věcech služebního poměru. Označeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ředitele Policie ČR, Okresního ředitelství Trutnov ve věcech služebního poměru, kterým byl stěžovatel, podle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru"), propuštěn ze služebního poměru.
Důvodem pro propuštění stěžovatele ze služebního poměru bylo porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem tím, že v době, kdy byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 T 69/2004, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 trestního zákona a byl mu mj. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku, řídil při výkonu plánovaných služeb v místě svého funkčního zařazení v několika případech služební motorová vozidla Policie ČR. Tímto jednáním nerespektoval uložený trest a porušil zvlášť závažným způsobem služební povinnosti vymezené v §28 odst. 1 písm. a), c) zákona o služebním poměru. Tuto skutečnost, přestože se jednalo o okolnost, která podstatným způsobem ohrozila nebo ztížila výkon služby, nadřízenému neohlásil.
Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy nepřezkoumaly napadená rozhodnutí v rozsahu podané žaloby, resp. kasační stížnosti. Navíc, krajský soud pochybil, když stěžovateli nedoručil vyjádření žalovaného (Policie ČR Správy Východočeského kraje) k žalobě. K pochybení, podle stěžovatele, došlo i v postupu služebního funkcionáře (Policie ČR Správy Východočeského kraje), který po zrušení svého rozhodnutí krajským soudem (rozsudkem ze dne 13. 1. 2006, čj. 30 Ca 27/2005 - 33), aniž by zrušil prvostupňové rozhodnutí služebního funkcionáře (Policie České republiky Okresní ředitelství Trutnov) doplnil dokazování a sám znovu rozhodl.
Nejvyšší správní soud a krajský soud na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), ve svých vyjádřeních v podstatě odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Vyjádření nebyla stěžovateli zaslána k podání případné repliky, neboť neobsahovala žádné nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, které by nebyly zahrnuty již v napadených rozhodnutích a Ústavní soud k těmto vyjádřením při svém rozhodování nepřihlížel.
Po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, spisů Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 22/2006, a Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 3 Ads 1/2007, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování otázky, zda ústavní stížnost má ústavněprávní dimenzi, Ústavní soud vychází ze své ustálené judikatury, podle níž vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR). Proto jej není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, kdy příslušný proces (v obecném slova smyslu) je zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
V projednávané věci Ústavní soud žádné takové vady v postupu obecných soudů neshledal, ani nezjistil stěžovatelem tvrzené porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny. Skutečnost, že návrhu stěžovatele nebylo v jeho sporu vyhověno, není v žádném případě zásahem do jeho práva na spravedlivý proces. Toto právo zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle zákonem předepsaných pravidel. Právo na spravedlivý proces tedy zaručuje, že věc bude před soudem projednána, nezaručuje však, že každému návrhu bude soudem vyhověno. V dané věci byla stěžovateli poskytnuta soudní ochrana v rámci správního soudnictví, tzn. že zákonnost napadených rozhodnutí ve věcech služebního poměru byla řádně přezkoumána obecnými soudy s přihlédnutím k možnému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele (čl. 36 odst. 2 Listiny) a stěžovatel této ochrany náležitě využil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel pouze opakuje námitky uplatněné v řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem, s nimiž se obecné soudy řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádaly. Přístup stěžovatele je tedy možno hodnotit jen jako pouhou polemiku s jejich závěry, která nezakládá protiústavnost rozhodnutí.
V projednávaném případě krajský soud důvodně uzavřel, že stěžovatel svým jednáním naplnil oba důvody pro propuštění ze služebního poměru podle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. Rozhodnutí o jeho propuštění ze služebního poměru bylo vydáno v zákonné lhůtě. Proto byla stěžovatelova námitka promlčení shledána nedůvodnou. Krajský soud neshledal pochybení ani v postupu služebního funkcionáře (Policie ČR Správy Východočeského kraje), který z důvodu procesní ekonomie a rozhodování bez zbytečného odkladu rozhodl, bez zrušení shora uvedeného prvostupňového rozhodnutí Policie České republiky Okresního ředitelství Trutnov, při současném respektování právního názoru krajského soudu a jeho závazných pokynů uvedených v rozsudku ze dne 13. 1. 2006, čj. 30 Ca 27/2005 - 33. Krajský soud shledal tento postup nejen vhodným, ale zejména zákonným. Jako nedůvodnou zamítl také námitku stěžovatele o povinnosti subsidiárně aplikovat správní řád z roku 1967, protože v té době účinný zákon o služebním poměru obsahoval vlastní procesně-právní úpravu, podle níž bylo v projednávané věci postupováno.
Nejvyšší správní soud se s uvedenými závěry krajského soudu ztotožnil a jediné pochybení shledal v tom, že stěžovateli nedoručil vyjádření služebního funkcionáře k žalobě. Současně však uvedl, že toto pochybení nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí krajského soudu, zejména s ohledem na nemožnost stěžovatele uplatnit další žalobní námitky z důvodu uplynutí zákonné lhůty.
Nelze souhlasit ani s tvrzením stěžovatele, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s námitkou ohledně jeho vyrozumění o zahájení řízení a jednání před služebním funkcionářem a složení senátu poradní komise, které mu bylo doručeno dne 24. 2. 2006, ale dokazování před senátem poradní komise proběhlo již ve dnech 20. a 23. 2. 2006. Nejvyšší správní soud sice konstatoval, že se jedná o novou skutečnost, ale přesto se s touto námitkou vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 6 rozsudku), kde konstatoval, že stěžovatel byl vyrozuměn o složení senátu poradní komise a možnosti účasti na jejím jednáním, tj. i dokazování, zásilkou, která byla uložena a stěžovateli oznámena dne 9. 2. 2006 (srov. tehdy účinné ustanovení §155 zákona o služebním poměru ve spojení s tehdy účinným ustanovením §266a zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů). Úložní doba byla 10 dnů. Stěžovatel si ji vyzvedl až dne 24. 10. 2006, tzn. v době, kdy již měla být, s ohledem na délku úložní doby, vrácena zpět odesílateli, jenž v souladu se zákonem při provádění dokazování ve dnech 20. a 23. 10. 2006 presumoval tzv. náhradní doručení a dokazování provedl bez účasti stěžovatele.
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že je třeba, při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti, zejména ve vztahu k této poslední námitce, mít na paměti i zásadu "vigilantibus iura" (každý nechť si střeží svá práva), vyžadující přirozeně náležitou aktivitu od samotných účastníků právních vztahů, totiž pečlivou úvahu nad tím, kdy a jakým způsobem, v souladu s hmotnými i procesními normami, o ochranu svých práv zamýšlí usilovat a kterak na jejich ochranu dbát. Jestliže stěžovateli bylo dne 9. 2. 2006 oznámeno uložení zásilky na poště a tuto si vyzvedl až dne 24. 2. 2006, je zřejmé, že této zásady dostatečně nedbal, takže se tím vyřadil z účasti na dokazování senátu poradní komise. Proto nelze tuto nedostatečnou aktivitu "dohánět" ex post ústavní stížností, odkazem na použití přirozenoprávního výkladu norem a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud nepovažuje za nezbytné ústavně konformní argumentaci obecných soudů podrobně opakovat a zcela na ni odkazuje.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu