ECLI:CZ:US:2007:1.US.2261.07.1
sp. zn. I. ÚS 2261/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Tomáškem Bedri, advokátem, se sídlem Politických vězňů 27, 280 00 Kolín IV, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2007, č. j. 12 To 168/2007-256, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2007, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) ze dne 24. 5. 2007, č. j. 12 To 168/2007-256 (dále jen „usnesení krajského soudu“), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí soudu prvého stupně, který zamítl jeho návrh na obnovu řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 188/2002.
Obsahem ústavní stížnosti je především polemika s hodnocením důkazů obecnými soudy. Stěžovatel odkazuje na to, co uváděli jednotliví svědkové, přičemž je přesvědčen, že jejich výpovědi podporují výpověď jeho. Obecné soudy vyhodnotily důkazy jako nevěrohodné, ty však jsou plně v souladu s listinnými důkazy provedenými v původním řízení.
Dále namítá, že nebylo šetřeno jeho právo na rozhodnutí v přijatelné lhůtě. Přitom na průtahy v řízení podal stížnost předsedovy krajského soudu, která byla posouzena jako důvodná.
Kromě toho též stěžovatel upozorňuje na další pochybení jež trestní řízení provázala, včetně toho, že byl nezákonně držen ve výkonu trestu poté, co byl „předchozí rozsudek Krajského soudu v Praze“ zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení a že byl vzat do výkonu trestu, ačkoliv včas podal návrh na odklad jeho nástupu.
Stěžovatel je přesvědčen, že došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Napadené rozhodnutí navrhuje v celém rozsahu zrušit. Kromě toho navrhl, aby Ústavní soud ve smyslu §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) rozhodl, že náklady zastoupení zcela nebo z části zaplatí stát.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Po prostudování stěžovatelem přiložených rozhodnutí a uvážení vznesených námitek Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem v obecné rovině konstatuje, že obnova řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“) se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolí, „vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.“ Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, trestu, či náhradě škody. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 20, str. 417]). Nelze také v jakékoli „nové“ skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 19, str. 409]).
Ke stěžovatelově námitce proti hodnocení důkazů Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen „Ústava“]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu „hodnotit“ hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, potažmo na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. V daném případě obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, jednání před soudem prvého stupně bylo ústní, veřejné, stěžovatel se ho mohl zúčastnit, podávat návrhy, vyjádřit se ke všem skutečnostem. Obecné soudy svá rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů, a jejich rozhodnutí, nezajistil spravedlivý výsledek.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzené průtahy a další jeho argumentaci, Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Námitkám, které neměly vztah k navrhovanému petitu, se tedy věnovat nemohl.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo ani podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu možné, aby bylo vyhověno návrhu stěžovatele na náhradu nákladů jeho právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu