ECLI:CZ:US:2007:1.US.23.06
sp. zn. I. ÚS 23/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. T., t.č. Věznice Plzeň - Bory, zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze, Urbánkova 3360, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1081/2005, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 8 To 26/2005, ve výrocích I. týkajícím se zrušení výroku o trestu, II. a V. a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 4 T 2/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 a čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel pod bodem 1) výroku rozsudku uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona, jehož se dopustil tím, že dne 9. 6. 2001 kolem 12 hod. v Sokolově, po předchozí vzájemné dohodě, vylákala dnes již v této věci pravomocně odsouzená M. S. do prostoru benzinového čerpadla ARAL D. P., poté co nasedl do jejího vozidla zn. Škoda Octavia jako spolujezdec, přisedl zezadu do téhož vozidla dnes již v této věci pravomocně odsouzený R. K. a přiložil P. k hlavě pistoli, ke dveřím přiskočil stěžovatel, přikázal poškozenému, aby dal ruce dozadu a R. K. mu nasadil pouta, stěžovatel vzal poškozenému klíče od jeho vozidla zn. Škoda Octavia a obě auta odjela do lesa, do seníku v okolí obce Hrušková, když cestou ze seníku R. K. sebral spoutanému tři kusy zlatých řetězů a dva kusy zlatých náramků v hodnotě celkem 15.800 Kč a částku 30.000 Kč, kterou měl poškozený u sebe, po příjezdu do seníku nasadili poškozenému na hlavu černý igelitový pytel, stěžovatel jej ohrožoval pistolí, K. jej fyzicky napadl, tloukl basebalovou pálkou do hlavy i těla, požadovali po něm částku 200.000,- DM, které údajně měly být odcizeny S., polili mu nohy benzinem a vyhrožovali podpálením, poté jej svázaného přivezli v kufru jeho vozidla do kůlny u domu č. 165, v obci Stará Voda, okres Cheb, kde jej opětovně fyzicky napadli, vyhrožovali mu likvidací rodiny a posléze jej přinutili podepsat plnou moc k prodeji jeho vozidla zn. Škoda Octavia 1,6 SPZ AHN 19 - 14 v hodnotě 254.900 Kč, které mu na místě odebrali, rovněž mu odebrali jeho koženou bundu v hodnotě 7.200 Kč a mobilní telefon Nokia 6150 v hodnotě 2.500 Kč, a tímto jednáním mu způsobili škodu ve výši celkem 310.400 Kč, přičemž v dalších týdnech - do srpna 2001 donutili D. P. zaplatit postupně pomyslný dluh ve výši 70.000 Kč, které předával poškozený stěžovateli, přičemž se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 2. 1996, sp. zn. 6 T 132/95, uznán vinným též dvěma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 3. 5. 1999 se stanovením zkušební doby v trvání pěti roků.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný a krajská státní zástupkyně v Plzni rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 8 To 26/2005, jímž pod bodem I.) z podnětu odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1, písm. b),c),e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu pod bodem 1) výroku rozsudku a dále ve zprošťujícím výroku pod bodem 3) a ve výrocích o náhradě škody. Odvolací soud pod bodem II) podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám rozhodl tak, že se obviněnému podle §234 odst. 2 tr. zákona za použití §42 odst. 1 tr. zákona a §35 odst. 2 tr. zákona za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným napadeným rozsudkem pod bodem 1) výroku a za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona, spáchaný jako zvlášť nebezpečným recidivistou, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4.2 004, sp. zn. 5 T 4/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 10 To 80/2004, ukládá souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti roků a šesti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona byl stěžovatel pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Jeho odvolání bylo pod bodem V. výroku zamítnuto.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvedl, že porušení svých základních práv spatřuje především v tom, že soudy svá rozhodnutí odůvodnily hlavně poukazem na výpovědi obžalované S. a svědka P., které považovaly za stěžejní; z toho důvodu se stěžovatel zaměřil právě na tyto důkazy. Z formálního hlediska namítl, že svědek P. nebyl před svým výslechem řádně poučen o tom, že je oprávněn odepřít výpověď, jestliže by jí "způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě... anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném" (§100 odst. 2 trestního řádu); to proto, že měl s obžalovanou S. poměr. Z toho stěžovatel dovozuje, že výpověď tohoto svědka je zatížena takovou vadou, že neměla být vůbec jako důkaz použita. Pokud by však Ústavní soud nebyl stejného názoru, je prý nutno se zaměřit na výpověď svědka jako na celek; za tím účelem stěžovatel v ústavní stížnosti rozsáhle dopodrobna citoval inkriminovanou výpověď a zvýraznil některé podle něj zjevně významné pasáže. Podle stěžovatele je prý zřejmé, že tvrzení svědka P. je nevěrohodné a to např. (mj.) proto, že kdyby byl skutečně bit předmětem jako je basebalová pálka, nemohl by mít pouze modřinu, jak uvedl. Nelze si prý také představit, že po takovém zážitku by šel se svými trýzniteli na diskotéku a na večeři. Podle stěžovatele je rovněž nelogické, aby k uvedenému skutku došlo částečně na veřejném místě, tedy na benzínové čerpací stanici. Rovněž výpověď dnes již odsouzené S. považuje stěžovatel v některých částech za nevěrohodnou. Dále soudům vytýká, že se řádně nevypořádaly s jeho některými návrhy na doplnění dokazování (např. na výslech svědka Z. - policisty, který měl poškozeného navštívit ve věznici či na opětovný výslech svědka P.). Dále - ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu - stěžovatel poukázal na údajně příliš restriktivní výklad ust. §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení a dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá a známá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že - po přezkoumání věci - neshledal, že by byly právní závěry soudů svévolné či že by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí; již proto nemohl napadené rozsudky obecných soudů považovat za stojící v rozporu s příslušnými články Listiny základních práv a svobod, zakotvujícími právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Za shora popsané situace není Ústavní soud oprávněn zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Pokud jde o podstatu věci samé, Ústavní soud poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími a příslušným spisovým materiálem, shledal, že obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní trest.
Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel výrazně zpochybňuje, neboť by tím - jak již bylo výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady volného hodnocení důkazů do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým hodnocením vlastním, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance., což mu nepřísluší O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej z hlediska ústavnosti opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
In concreto Ústavní soud předesílá, že ve smyslu jeho shora vymezené úlohy nehodlá v řízení o ústavních stížnostech zvažovat ani přezkoumávat námitky takového druhu, jako např. zda někdo může mít po bití basebalovou pálkou pouze modřinu nebo jak dlouho je po polití benzínem mokrá nohavice, jak se v zásadě domáhá stěžovatel, aby zpochybnil hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Podstatné je, že tyto soudy, jejichž závěry nelze považovat za svévolné a nelogické, hodnotily provedené důkazy ústavně souladným způsobem, a to jednotlivě i ve svém souhrnu a pečlivě vzaly v úvahu vše, co v řízení vyšlo najevo.
Pokud jde o vrchní soud jako soud odvolací, ten se v zásadě ztotožnil s hodnocením důkazů, které provedl soud prvního stupně. V odůvodnění svého ústavní stížností napadeného usnesení mj. - ve vztahu k námitkám, které stěžovatel v zásadě opakuje i v dané stížnosti - uvedl, že skutková zjištění krajského soudu jsou ohledně obžalovaného stěžovatele (stejně jako tomu bylo i ohledně obžalovaných K. a S.) zcela správná a nelze jim nic vytknout, neboť mají plnou oporu v provedených důkazech. Podle vrchního soudu není možné přisvědčit stěžovateli, že by ve vztahu k posuzovanému skutku neexistovaly žádné přímé důkazy; v daném případě je totiž k dispozici nejen výpověď obžalované S., která své jednání plně doznala a popsala i jednání svých spolupachatelů, ale i výpověď poškozeného P., jenž vypovídal opakovaně a v zásadních bodech neměnným způsobem průběh skutkového děje popisoval. Pokud poškozený P. ve své výpovědi v hlavním líčení dne 19. září 2003 svou výpověď učiněnou v přípravném řízení změnil a uvedl, že se obžalovaní proti němu žádného násilí nedopustili a že své vozidlo prodal dobrovolně, nelze této změně přikládat větší význam, jak činí stěžovatel. Sám poškozený totiž poté sdělil, že tato výpověď byla účelová, neboť byl veden obavou o bezpečnost svou a své rodiny; toto vysvětlení lze plně přijmout, poněvadž z výpovědi družky poškozeného vyplývá, že jí poškozený při návštěvě sdělil, že změnil výpověď z důvodů bezpečnosti, neboť mu bylo vyhrožováno. Jeho vysvětlení podporuje i skutečnost dokumentovaná ve spisovém materiálu, že stěžovatel rozesílal dopisy, v nichž vyhrožoval pomstou kde komu, kdo se postavil v průběhu daného trestního stíhání proti jeho osobě a vypovídal jako svědek v jeho neprospěch. Věrohodnost výpovědi jmenovaného svědka P. nemůže podle odvolacího soudu zpochybnit ani to, že se v současné době nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, jak na to obžalovaný stěžovatel poukazoval. Sama skutečnost, že svědek byl odsouzen za trestnou činnost, která však nemá souvislost s posuzovanou trestnou činností stěžovatele, nemůže vést k závěru, že svědek nevypovídá v jeho věci pravdivě. Stejně tak obžalovaná S. se podle odvolacího soudu ve své výpovědi učiněné v postavení obviněné jak v přípravném řízení, tak i před soudem od svých tvrzení nijak neodchýlila a její výpověď je nutno považovat ohledně rozhodných skutečností ze shodnou. Výpovědi obžalované S. a poškozeného P. se podle mínění vrchního soudu shodují i navzájem a nevykazují žádných podstatných rozdílů. Pokud se mezi těmito výpověďmi určité rozpory vyskytly, jde jen o nesoulad, týkající se nepodstatných skutečností, který nemůže na věrohodnosti výpovědí obou jmenovaných nic změnit. Ostatně, o vině stěžovatele prý svědčí i další důkazy, např. výpověď svědků D., H. a L. N..
Vrchní soud dále v odůvodnění svého rozsudku (mj.) uvedl, že na svém obhajovacím právu nebyl stěžovatel nikterak zkrácen ani spojením obou věcí, v nichž na něj byla ke Krajskému soudu v Plzni podána žaloba ke společnému projednání a rozhodnutí; prvá dne 28.ledna 2003 pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin vraždy podle §219 odst, 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. zákona, vedená u krajského soudu pod sp. zn. 4 T 2/2003 a druhá dne 25. dubna 2003, v níž byl obžalován společně s obžalovanými K. a S. pro skutek posouzený jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a sám pak i pro další skutek, kvalifikovaný jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona, vedená původně pod sp. zn. 4 T 4/2003. Spojení obou těchto věcí podle §23 odst. 3 tr. ř., k němuž došlo usnesením ze dne 2. května 2003 nelze podle vrchního soudu považovat za odporující zákonu.
Vrchní soud konečně - pokud jde o neprovedení, resp. prý nedostatečné odůvodnění neprovedení některých navržených důkazů - nepřisvědčil stěžovateli, jestliže ve svém opravném prostředku tvrdí, že krajský soud zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování novým výslechem poškozeného P. a výslechem policisty Z., který poškozeného navštívil ve věznici. Krajský soud podle názoru odvolacího soudu právem tyto důkazní návrhy obžalovaného zamítl s odůvodněním, že poškozený P. byl v hlavním líčení slyšen opakovaně (a další výslech by nemohl přinést v zásadě nic nového), a že návštěvu policisty u poškozeného ve věznici, která byla ověřena sdělením příslušné věznice, nelze prezentovat jako případně ovlivňování poškozeného ke změně výpovědi. I vrchní soud byl tedy přesvědčen, že takové doplňování dokazování je již ve světle ostatních provedených důkazů zcela nadbytečné. K tomu lze toliko dodat, že nezávislý soud je oprávněn a současně povinen odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran doplnění dokazování. To se v souzené věci také stalo.
Co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu (a námitky stěžovatele proti příliš restriktivnímu výkladu ust. §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu), Ústavní soud sice obecně vzato připouští, že výklad tohoto ustanovení bývá někdy v praxi Nejvyššího soudu skutečně interpretován značně zužujícím způsobem; to však neznamená, že k tomu dochází při aplikaci tohoto ustanovení vždy. Pokud z veškerých okolností případu a z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že v řízení byla garantována veškerá stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces, nelze dovozovat, že by i užším výkladem tohoto ustanovení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Navíc v tomto konkrétním případě byla situace poněkud jiná, jak Nejvyšší soud v daném usnesení uvedl. Odvolatel totiž poukázal v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), takže je zřejmé, že se dovoláním, byť opřeným o důvod uvedený v §265b odst. 1, písm. g) tr. ř., domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci; tzn., že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli na hmotněprávním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265 b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. S ohledem na obsah předmětného (hmotněprávního) dovolacího důvodu, platí tento závěr i ve vztahu k ostatním procesním námitkám dovolatele. Dovolání proti důvodům rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.) není navíc přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). Nejvyšší soud dále zdůraznil, že ve smyslu ustanovení §265 odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno i základní právo obviněného dosáhnout přezkoumávání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolu č. 7 k Úmluvě.
S uvedenými závěry obou soudů, jejichž podstata byla výše shrnuta a s jejich postupem v daném případě je možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Odůvodnění jejich rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
Ústavní soud se pro úplnost zabýval i námitkou stěžovatele ohledně nedostatečného poučení poškozeného svědka P. v souvislosti s jeho výpovědí podle §100 odst. 2 trestního řádu (s ohledem na to, že tento svědek měl mít s obžalovanou S. poměr). Dovozuje - posouzeno prizmatem veškerých okolností věci a postupu orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů - že této námitce nelze přiznat takovou relevanci, aby byla s to způsobit důsledky, o jaké stěžovatel zjevně usiluje, tedy zpochybnit celý proces vedoucí ke zjištění jeho viny a uložení trestu. Podle názoru Ústavního soudu by tuto námitku snad mohla spíše použít zmíněná S. a nikoliv stěžovatel; vzhledem ke kontextu, v jakém byla použita, jak je již uvedeno výše, však tato námitka zjevně nemůže dosahovat ústavní roviny. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochyby, takže je zřejmé, že do základních práv stěžovatele tímto způsobem neústavně zasaženo nebylo. Lze jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud hlediskem ochrany ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé pohledem podústavního práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem nasvědčujícím dotčení na základních právech či svobodách stěžovatele, a to výrazné intenzity, tedy nikoli dokazování vedoucí k rozhodnutí toliko v meritu věci samé, podpořené napadáním veškerých možných - ať již existujících či pouze tvrzených - nedůsledností v postupech orgánů činných v trestním řízení. Ke stěžovatelově argumentaci nutno v tomto směru rovněž uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak i práva podústavního je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv účelově a izolovaně.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení základních práv nebo svobod, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu