ECLI:CZ:US:2007:1.US.2414.07.1
sp. zn. I. ÚS 2414/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti E. K., zast. Mgr. Kateřinou Žeravíkovou, L.LM, advokátkou, sídlem Gajdošova 7, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.5.2007, č.j. 8 Cmo 3/2007-75, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), kterým bylo změněno usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") tak, že byl zamítnut stěžovatelčin návrh, aby družstvo Průkopník, stavební bytové družstvo, bylo povinno zaplatit jí částku 5 000,- Kč s příslušenstvím, neboť se domnívá, že došlo k porušení jejího zaručeného práva na ochranu vlastnictví. V další části uvedla, že jako členka bytového družstva Průkopník se rozhodla převést svá členská práva a povinnosti na třetí osobu. Smlouvu o převodu členských práv a povinností předložila družstvu, to však požadovalo uhrazení "správního" poplatku ve výši 5 000,- Kč (na základě usnesení shromáždění delegátů) a bez úhrady tohoto poplatku odmítalo smlouvu o převodu převzít, proto stěžovatelka požadovanou částku uhradila. Dále konstatovala, že ve své žalobě tvrdila bezdůvodné obohacení družstva, které není oprávněno požadovat platbu za převod členských práv a povinností, usnesení shromáždění delegátů považuje za neplatné z důvodu rozporu s předpisy vyšší právní síly a upozornila, že §230 obch. zákoníku zaručuje členům bytových družstev volnost při dispozici s členskými právy a povinnostmi. Vrchní soud v postupu bytového družstva žádné pochybení neshledal, avšak stěžovatelka se domnívá, že napadeným rozhodnutím bylo poškozeno její právo na ochranu vlastnictví stanovené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), koncentrovaně vyjádřeno, tím, že poplatek ve výši 5 000,- Kč podstatně znemožňuje převoditelnost členských práv a povinností, a protože členská práva mají majetkovou hodnotu, je poplatek za využití základního atributu vlastnického práva, tedy práva předmět vlastnictví zcizovat, a jeho výběr v rozporu s ustanovením čl. 11 Listiny (přitom poplatek lze ukládat pouze na základě zákona). Z těchto důvodů požaduje stěžovatelka zrušení napadeného usnesení.
Relevantní znění čl. 11 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
II.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se u krajského soudu domáhala vůči družstvu Průkopník zaplacení částky 5 000,- Kč, kterou uhradila v souvislosti s převodem členských práv a povinností v družstvu. V žalobě uvedla, že tak učinila v době, kdy již členkou družstva nebyla, tudíž se vrácení domáhá z titulu bezdůvodného obohacení družstva. Krajský soud stěžovatelčině žalobě vyhověl a zavázal žalované družstvo k zaplacení částky 5 000,- Kč s příslušenstvím, když dospěl k závěru, že úprava práv a povinností členů družstva je věcí stanov, ze kterých musí vyplývat skutečnosti tak zásadní povahy, jako jsou platby související se vznikem členství. Pokud stanovy určují jen obecně povinnost platit poplatky za úkony družstva, nelze je považovat za určité, proto soud považoval ustanovení čl. 8 bod 3 odstavec třetí stanov družstva Průkopník za neplatné. Na tomto základě posoudil úhradu poplatku za úkon družstva jako plnění bez právního důvodu. Vrchní soud přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně, proti němuž podalo odvolání družstvo Průkopník, a usnesení změnil. Předně se neztotožnil s názorem soudu I. stupně o neurčitosti uvedeného ustanovení stanov, protože z nich a z konkrétního usnesení členské schůze (shromáždění delegátů) je obsah povinnosti platit poplatek (tj. za jaký úkon a v jaké výši) zjistitelný, tudíž výčet zpoplatňovaných úkonů družstva a výše poplatků nemusí být zakotveny přímo ve stanovách. Samotnou povinnost platit poplatek vyhodnotil vrchní soud jako povinnost člena při zániku jeho členství a je věcí každého člena, aby se v případě úmyslu převést členská práva a povinnosti informoval o obsahu vnitrodružstevních předpisů. Ke tvorbě vnitřních předpisů vrchní soud konstatoval, že družstvo je soukromoprávním subjektem, který vnitřní předpisy vytváří autonomně a úprava vnitřních poměrů, včetně úpravy práv a povinností jeho členů ve stanovách, je jeho věcí. Členové družstva, kteří nesouhlasí s obsahem vnitrodružstevního předpisu nebo s rozhodnutí členské schůze, mají právní nástroje řešení této situace; zájemce o nabytí členských práv má možnost, po seznámení se s obsahem vnitrodružstevního předpisu vymezující práva a povinnosti člena, neuzavřít dohodu o převodu. Z těchto důvodů nelze stanovení odvolacího soudu posuzovat jako omezení volnosti členů disponovat s jejich právy a povinnostmi a tedy rozporné se zákonem. Vrchní soud doplnil, že v tomto řízení není oprávněn posuzovat platnost usnesení shromáždění delegátů konaného dne 30.5.2002 (tj. toho, na kterém byl schválen inkriminovaný poplatek), a poté vyvracel právní názory stěžovatelky.
III.
Na základě zjištění uvedených sub II. Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv.
Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebyla porušena stěžovatelčina práva chráněná Listinou, konkrétně v čl. 11. Není pochyb o tom, že členská práva a povinnosti v bytovém družstvu mají majetkovou hodnotu, tudíž jejich ochranu zaručuje čl. 11 odst. 1 Listiny. Nicméně, tuto ochranu nelze absolutizovat. Z čl. 11 odst. 3 věta první Listiny ("Vlastnictví zavazuje") lze dovodit, že dispoziční oprávnění člena bytového družstva není neomezené, i když k jeho realizaci není zapotřebí souhlasu družstva či jeho orgánu. Pokud by vnitrodružstevní předpisy zakotvovaly jakoukoliv konstrukci ingerence orgánů družstva do dispozičního oprávnění, šlo by o rozpor se zákonem. Na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že bytové družstvo čítající stovky nebo i tisíce členů musí snášet náklady spojené s administrativní náročností své činnosti (včetně důsledků spojených s úkony členů). Pro takové případy není vyloučeno, aby družstvo - v souladu s principy vnitrodružstevní demokracie - vymezilo soubor úkonů, za které bude účtovat členům náhradu nákladů, včetně jejich výše (náhrada nákladů, byť v paušalizované výši, není poplatkem ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny). Pokud při této proceduře neporuší právní předpisy, jde o postup závazný vůči vlastním členům. V posuzované věci zaujal vrchní soud adekvátní stanovisko k podstatě problémů, ústavně konformním způsobem provedl interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení (včetně náležitého popření nesprávných právních názorů stěžovatelky), tudíž Ústavní soud shledává, že napadeným usnesením ani v průběhu jemu předcházejícímu řízení nedošlo k porušení žádného z ustanovení Listiny, jež stěžovatelka namítá.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního. V tomto smyslu také Ústavní soud shovívavě postupoval při posuzování náležitostí ústavní stížnosti, resp. vad návrhu a jejich odstranění. Ústavní stížnost podala sama stěžovatelka, byť disponuje právnickým vzděláním, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu byla upozorněna - s odkazem na stanovisko P. ÚS-st. 1/96 - na vadu návrhu. Stěžovatelka na výzvu reagovala pouhým dodáním plné moci advokátky, což nelze považovat za odstraní vady, protože požadavek zastoupení již od počátku řízení znamená, že právní zástupce účastníka má povinnost zpracovat i nové znění návrhu tak, by i samotná návrh byl podán v právním zastoupení.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu