ECLI:CZ:US:2007:1.US.2436.07.1
sp. zn. I. ÚS 2436/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Vimperská masna, a. s., sídlem Špidrova 84, Vimperk, zastoupené JUDr. Janem Soldátem, advokátem se sídlem Sažinova 763, 399 01 Milevsko, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 10 Ca 83/2007-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí správního soudu, a to toliko v části výroku, jímž stěžovatelce nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, krajský soud podané žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Současně však dovodil, že se jednalo pouze o úspěch částečný, neboť shledaná vada správního rozhodnutí, která spočívala v nesprávném výpočtu základu daně (rozdíl oproti správnému výpočtu představoval částku 2.000 Kč), je svým dopadem do celkové daňové povinnosti nevýznamná.
Stěžovatelka se domnívá, že posuzování úspěšnosti v soudním řízení správním, které je ovládáno kasačním principem, je naprosto nepřijatelné. Neexistuje totiž částečně nezákonné rozhodnutí. V řízení nelze posuzovat míru nezákonnosti, ani míru "úspěšnosti" či "oprávněnosti" jednotlivých žalobních či kasačních námitek. Podle stěžovatelky však nelze částečnost úspěchu měřit ani finančním dopadem rozhodnutí, jak to správní soud v daném případě učinil. Posuzování finančního dopadu rozhodnutí je podle stěžovatelky srozumitelným signálem stěžovatelům zvážit žalobu (jakkoliv je rozhodnutí bezpochyby nezákonné). Stěžovatelka proto doufá v platnost názoru, že ten, kdo se rozhodl bránit své právo u soudu a uspěl, by neměl být zatěžován náklady, které si soudní ochrana vyžádala, neboť soudním rozhodnutím se mu dostává jen toho, co měl po právu mít (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 462/07).
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil, neboť tímto rozhodnutím soud zasáhl do jejích základních práv a neústavním způsobem zkrátil její majetek.
Z napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že ve věci dodatečného vyměření daně z příjmů stěžovatelky za rok 2002 bylo krajským soudem rozhodováno opakovaně. Rozsudkem ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 10 Ca 185/2006, krajský soud zrušil rozhodnutí správce daně z důvodu chybného výpočtu základu daně, k němuž mělo dojít nesprávným zohledněním výše plateb (vyplacených odměn osobám, které poskytly stěžovatelce ručení za úvěr) vynaložených stěžovatelkou, které z hlediska daňového představovaly náklad vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Podle nyní napadeného rozsudku krajského soudu se bylo lze v novém řízení zabývat pouze určitými žalobními body uvedenými stěžovatelkou v žalobě. Pokud jde o zpochybnění právního názoru již jednou vysloveného v předchozím rozhodnutí soudu, byl jím vázán jak správce daně, tak též správní soud v novém řízení. Podle názoru krajského soudu se správce daně v dalším řízení tímto právním názorem řídil, avšak pochybil ve výpočtu základu daně, kdy nezohlednil určitou část těchto nákladů (podle krajského soudu vzniklo ručitelům v roce 2002 právo na vyplacení odměny za ručení celkem za 53 dnů, zatímco rozhodnutí správce daně zohledňovalo odměny za 45 dnů). Nesprávnost výpočtu daně pak podle krajského soudu představovala rozdíl ve výši 2.000 Kč na základu daně, což je s ohledem na celkovou výši základu daně a daňovou povinnost rozdíl nepatrný.
S ohledem na to považoval krajský soud úspěch za částečný a podle ust. §60 odst. 1 a 7 s. ř. s. nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení.
Po zvážení námitek stěžovatelky a jejich konfrontaci s odůvodněním napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře týkající se rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení traktoval na jednu stranu názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. nález sp. zn. I. ÚS 653/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 33, č. 69, str. 189, akceptovaný i pro případ správního soudnictví v nálezu sp. zn. I. ÚS 462/07, bod 12). Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, č. 25, str. 307).
V daném případě je předmětem ústavní stížnosti polemika stěžovatelky s výkladem ustanovení §60 odst. 1 a 7 s. ř. s., podle kterých v případě plného úspěchu soud přizná náhradu nákladů řízení a v případě částečného úspěchu v řízení, má soud možnost přiznat náhradu nákladů poměrně, resp. shledá-li soud důvody hodné zvláštního zřetele, je oprávněn rozhodnout, že se náhrada nákladů řízení vůbec nepřiznává.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře rovněž uvedl, kdy může aplikace a výklad jednoduchého práva založit porušení základních práv. Je tomu především v případě, pokud by taková aplikace byla založena na svévoli, nebo pokud by se zcela příčila kogentnímu znění právní normy.
Ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. je konstruováno tak, že rozlišuje úplný a částečný úspěch ve věci, přičemž nestanoví žádná podrobná kritéria toho, co lze v případě správního soudnictví považovat za úplný a částečný úspěch. Stanovení těchto kritérií je proto věcí výkladu, k němuž je primárně povolán správní soud. Ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s. je pak zcela založen na možnosti volné (nikoliv ovšem svévolné) úvahy soudu o tom, v jakých případech jsou zde zvláštní důvody pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení.
Ústavní soud je proto názoru, že výklad a aplikace těchto ustanovení ze strany Krajského soudu v Českých Budějovicích nikterak nevybočila z výše uvedených ústavních limitů. Z úvah obsažených v odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že správní soud nezaložil interpretaci a aplikaci ustanovení jednoduchého práva na svévoli, tyto úvahy jsou naopak velmi srozumitelné a kritéria dovozená v napadeném rozhodnutí navíc Ústavní soud považuje i za ústavně přijatelná.
Stěžovatelčin odkaz na předchozí nález sp. zn. I. ÚS 462/07 nepovažuje Ústavní soud za případný, neboť v něm šlo o situaci, kdy správní soud použil k rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení kritérium, s nímž zákon (§60 s. ř. s.) vůbec nepočítá (viz bod 18 nálezu) a které bylo s ohledem na předchozí postup soudu pro stěžovatele zcela neočekávané (náklady byly hrazeny v jiném řízení, v němž se však posuzovala stejná právní otázka). Nicméně i v tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že dokonce i toto kritérium, s nímž ustanovení §60 s. ř. s. nepočítá, by za určitých okolností mohlo být ústavně konformní ("Ústavní soud podotýká, že výše uvedené právní názory nutně neznamenají, že soud musí náhradu zastoupení za úkony činěné ve velmi podobných věcech přiznat vždy v plné výši, a že by nemohl na základě konkrétní normy podústavního práva a na základě přesvědčivého výkladu v té či oné míře zohlednit podobnost věci).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky a proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
Eliška Wagnerová
předsedkyně senátu