ECLI:CZ:US:2007:1.US.250.04
sp. zn. I. ÚS 250/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky E. S.,zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze, Botičská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 863/2003, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 9 To 130/2001, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 1 T 35/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "soud prvního stupně") pro údajné porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 protokolu č. 3 k Úmluvě.
Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud postupoval podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu ve výroku, který se jí týká.
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky proti citovanému rozsudku vrchního soudu. Tímto rozsudkem byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byli stěžovatelka a obžalovaní M. S. a Š. S. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"), účinného v době činu, a odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem. Odvolací soud znovu rozhodl sám tak, že stěžovatelku spolu se shora označenými obžalovanými uznal vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 TrZ, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se dopustili tím, že ve druhé polovině roku 1993, ačkoli věděli, že společnost Severin a Severin, spol. s r.o., jejímiž byli společníky, neuhradila společnosti SFINX České Budějovice, a.s., zboží v hodnotě 1.887.154,80 Kč, objednávali či souhlasili s objednáním zboží od této společnosti v celkové hodnotě 12.547.284,60 Kč. Přitom byli srozuměni s tím, že ve stanovených lhůtách splatnosti nebude jejich společnost schopna vystavené faktury uhradit. První faktura byla vystavena 20. 9. 1993 se splatností 20. 11. 1993 a poslední dne 20. 12. 1993 se splatností 20. 1. 1994, přičemž k účinnému sloučení společnosti Severin a Severin, spol. s r.o., se společností Eurimex, s.r.o., došlo až v únoru 1994. Za to byli odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem.
Rozhodnutím prezidenta republiky ze dne 3. 5. 2005 byla stěžovatelce udělena milost, spočívající v prominutí uloženého trestu odnětí svobody v trvání pěti let nepodmíněně [čl. 62 písm. g) Ústavy ČR].
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti zejména namítla, že nebyla stíhána způsobem, který stanoví zákon, neboť obžaloba prý byla nesrozumitelná, takže nevěděla, jaké jednání je jí kladeno za vinu, resp. proti jakým obviněním se má bránit. Porušení ústavně zaručených práv spatřovala rovněž v tom, že ve výroku odsuzujících rozsudků (ve skutkové větě) absentuje výslovné uvedení skutečnosti, že se daného trestného činu dopustili "společným jednáním" a že chybí i odkaz na ustanovení §9 odst. 2 TrZ (v právní větě). Tím prý byla také nesprávně určena výše škody, způsobená trestným činem podvodu, neboť jí byla přičtena celá výše škody, aniž by bylo konkretizováno její jednání anebo uvedeno, že ke spáchání označeného trestného činu došlo společným jednáním. Dále tvrdila, že právní posouzení skutku je v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem a tuto námitku obsáhle odůvodnila. Po sloučení společností ztratila jakýkoliv vliv na možnost uhrazení závazků zanikající společnosti, neboť se nestala ani společníkem nástupnické společnosti ani jejím statutárním orgánem. Nelze jí proto přičítat k tíži skutečnosti, které nemohla ovlivnit (uhrazení závazků ke společnosti SFINX, a.s.). Obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí solventností společnosti Severin a Severin, spol. s r.o., ani nezabývaly. Přitom z objemu finančních částek, které přicházely společnosti na účet, je prý zřejmé, že společnost Severin a Severin, spol. s r.o., byla schopna své závazky hradit, což zpochybňuje podvodný úmysl. Další spornou skutečností v rámci dokazování je existence kupní smlouvy na IV. čtvrtletí roku 1993, kterou se však nepodařilo dohledat a o níž mluví pouze svědek S.- podnikový právník společnosti SFINX, a. s. V závěru stěžovatelka tvrdila, že byla zbavena svobody pouze pro neschopnost dostát svým smluvním závazkům.
K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřily Nejvyšší soud, odvolací soud a soud prvního stupně. Uvedené soudy v podstatě jen poukázaly na části odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž se námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti zabývaly, a navrhly ústavní stížnost odmítnout, příp. zamítnout.
Ústavní soud své rozhodnutí o citovaná vyjádření neopírá, neboť nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci nepřinesla. Z tohoto důvodu nebyla zaslána stěžovatelce k případné replice.
Ústavní soud konstatuje, že usnesením ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 250/04, ve vztahu ke stěžovatelce vyhověl jejímu návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 9 To 130/2001, do dne rozhodnutí o této ústavní stížnosti. Přitom vzal v úvahu její věk a zdravotní stav, doložený lékařskými zprávami.
II.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že se stejným případem již zabýval k návrhu stěžovatele Štěpána Severina v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 243/04 a ústavní stížnost usnesením ze dne 23. 1. 2007 jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Ústavní soud neshledal žádného důvodu, aby se od závěrů, vyslovených v uvedeném usnesení, jakkoliv odchyloval. Znovu proto opakuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví, tedy v daném případě v řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a Nejvyšším soudem. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, samo o sobě nemůže neústavnost takového postupu založit.
Podstatu ústavní stížnosti - jak již Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. I. ÚS 243/04- lze rozdělit do tří částí. V první části stěžovatelka tvrdila, že obžaloba byla nesrozumitelná a že nevěděla, jaké jednání je jí kladeno za vinu. Druhá část námitek se týkala neexistence výslovného vyjádření (v rozsudcích), že trestný čin byl spáchán ve spolupachatelství a v chybějícím odkazu na příslušné zákonné ustanovení. V třetí části vyjádřila stěžovatelka nesouhlas s hodnocením důkazů obecnými soudy.
První námitka stěžovatelky, že z důvodu nesrozumitelnosti nevěděla, proti jakým obviněním se má bránit, není důvodná. Stěžovatelka byla stíhána z důvodů a způsobem, který stanoví trestní zákon. Z napadených rozhodnutí obecných soudů jednoznačně vyplývá, že jí bylo po celou dobu trestního stíhání kladeno za vinu vědomé podvodné vylákání zboží od společnosti SFINX, a. s., v roce 1993.
Nepřípadnou je i druhá námitka, že v rozhodnutí obecných soudů nebylo vyjádřeno spolupachatelství trestného činu, kterou se zabýval již odvolací soud i Nejvyšší soud. Ústavní soud neakceptuje právní názor stěžovatelky, podle něhož skutečnost, že se s dalšími shora uvedenými spoluobžalovanými dopustili jednání naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 TrZ společně, měla být, pod sankcí protiústavnosti, vyjádřena ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku právní kvalifikací "spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ". K tomu ho vedou zejména následující důvody. Na rozdíl od přípravy k trestnému činu, pokusu trestného činu nebo organizátorství, návodu a pomoci, které trestní zákon výslovně označuje za zvláštní formy trestného činu (§89 odst. 1 TrZ), spolupachatelství tuto povahu nemá a žádné zákonné ustanovení nevyžaduje, aby ve výroku o vině byl odsuzujícím rozsudkem obsažen, kromě popisu skutkových okolností, i výslovný právní závěr, že trestný čin spáchal obviněný jako spolupachatel. Ve srovnání se samostatnými formami trestného činu upravenými v ustanoveních §7, §8 a §10 TrZ, není spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 TrZ samostatnou formou trestného činu, ale pouze formou trestné činnosti. To se projevuje jednak tím, že spolupachatelství není zmíněno v ustanovení §89 odst. 1 TrZ, jednak tím, že v ustanovení §9 odst. 2 TrZ je trestní odpovědnost spolupachatele vymezena tak, jako by trestný čin spáchal sám. Není proto nutné ve výroku o vině, ve smyslu ustanovení §120 odst. 3 TrŘ, při označení trestného činu výslovně uvádět, že jde o spolupachatelství a citovat ustanovení §9 odst. 2 TrZ. Neexistence citace předmětného zákonného ustanovení nečiní výrok o vině neúplným, a tudíž ani nezákonným ani porušujícím ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Spáchání trestného činu ve spolupachatelství stačí vyjádřit v popisu skutku, tj. ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, neboť mimo to, že je jedním z hledisek při ukládání trestu [§31 odst. 2 písm. a) TrZ], nemá zvláštní právní význam.
V posuzovaném případě z popisu skutku, který byl kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 TrZ, byť není užit přímo výraz "společným jednáním", bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že se stěžovatelka a spoluobvinění Š. a M. S. trestného činu dopustili společně, tzn. že jednali "společně" a že všichni odpovídají za následek, který byl jejich jednáním způsoben.
S ohledem na tyto závěry je nedůvodná i námitka stěžovatelky, že jí byla přičtena celá výše škody, pro jejíž způsobení byla uznána vinnou. V případě, kdy obvinění jednají ve spolupachatelství, jako tomu bylo i v dané věci, odpovídají společně za následek, který je výsledkem jejich jednání, na němž se každý z nich, byť i různým způsobem, podílel. Pokud stěžovatelka a spoluobvinění byli uznáni vinnými jako spolupachatelé, kteří společným jednáním způsobili škodu trestným činem, jímž byli uznáni vinnými, odpovídá každý z nich za celou způsobenou škodu a jsou povinni ji nahradit společně a nerozdílně.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani třetí část námitek, směřující proti hodnocení důkazů obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že mu v zásadě nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatelky a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy jimi provedené. Pouze v případě, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, lze taková rozhodnutí považovat za protiústavní. Takový stav však v souzené věci nenastal.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry obecných soudů na straně druhé. Obecné soudy svůj závěr, že stěžovatelka spolu s dalšími obžalovanými uvedla svým jednáním poškozenou společnost v omyl, způsobila škodu velkého rozsahu a v příčinné souvislosti sebe nebo jiného obohatila, tj. že se jednání kladeného jí za vinu dopustila, přesvědčivě zdůvodnily. Dostatečným způsobem se vypořádaly také s otázkou naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu.
Obecné soudy uvedly, že stěžovatelka a spoluobžalovaní, jako společníci firmy Severin a Severin, spol. s r.o., uzavřeli dohody o odebírání zboží od poškozené společnosti SFINX, a.s., které obsahovaly výhradu vlastnictví k dodávanému zboží. Společnost rovněž informovali, že zboží s jejich souhlasem může být dodáváno i jiným firmám, s nimiž obchodovali. Současně souhlasili s tím, aby toto zboží bylo fakturováno jejich společnosti. Tento souhlas nikdy neodvolali, stejně jako nevznesli výhrady proti fakturám za dodané zboží, uvedeným ve výrokové části rozsudku. Stěžovatelka a ostatní spoluobžalovaní byli povinni uhradit zboží dodané jejich firmě či jiným firmám v dohodnutých lhůtách splatnosti, což neučinili. Sloučení jejich firmy s jinou společností nastalo až po lhůtě splatnosti poslední faktury. Namísto poklesu objednávek zboží v rozhodném období (září 1993 až prosinec 1993), což by byl logický důsledek tvrzených snah obžalovaných o ukončení podnikání pro vzájemné neshody, však došlo k masivnímu nárůstu objednávek zboží na míru, jaká dosud v historii společnosti Severin a Severin, spol. s r.o., nebyla. Ačkoli si byla stěžovatelka i ostatní spoluobžalovaní vědomi, že dosud neuhradili poškozené společnosti zboží v hodnotě přesahující 1.800.000,- Kč, přesto v rozhodném období (viz shora), odebrali zboží v hodnotě cca 12 miliónů korun, aniž by byli do té doby schopni uhradit již zmíněné dříve odebrané zboží. Stěžovatelka a spoluobžalovaní předstírali okolnosti (schopnost uhradit vzniklé závazky), které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, neboť si byli vědomi, že nejsou schopni převzaté závazky splnit. Naopak, s výší odběru zboží byli srozuměni s tím, že svým jednáním způsobí společnosti SFINX, a.s., rozsáhlou škodu. V podrobnostech lze dále odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů. V projednávané věci tedy stěžovatelka zjevně nebyla odsouzena pro neschopnost dostát svému smluvnímu závazku (čl. 8 odst. 2 Listiny), ale proto, že se spolu s dalšími pachateli dopustila trestného činu, tak jak obecné soudy právem dovodily.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu