ECLI:CZ:US:2007:1.US.2595.07.1
sp. zn. I. ÚS 2595/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. A., zastoupeného JUDr. Marcelou Neuwirtovou, advokátkou v Havířově-Město, Dělnická 1a/434, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5.6.2007, čj. 1 Cmo 117/2006-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.3.2006, čj. 27 C 3/2005-77, a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatel tvrdí, že tímto usnesením vrchního soudu bylo zasaženo do jeho základního práva na soudní ochranu daného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na rovnost v řízení, daného čl. 37 odst. 3 Listiny.
Stěžovatel je si vědom toho, že řízení dosud nebylo ukončeno, avšak podle jeho názoru je usnesení vrchního soudu natolik vadné, že stížnost je přípustná podle §75 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu).
II.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon o Ústavním soudu má v §75 odst. 1 na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (viz např. usnesení sp.zn. II. ÚS 134/06, www.judikatura.cz). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání, avšak jen za předpokladu, že by otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé.
V posuzovaném případě však taková situace nenastala. Stěžovatel napadá rozhodnutí vrchního soudu, kterým byla věc vrácena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení, ve kterém budou nepochybně posuzovány i otázky, kterými se vrchní soud v relativně samostatné fázi řízení zabýval. V daném případě lze namítané údajné porušení stěžovatelových základních práv napravit v rámci následujícího řízení. Napadené rozhodnutí se týká pouze parciální části řízení, kterou lze zhodnotit v rámci přezkoumávání celého konečného rozhodnutí o právech a povinnostech navrhovatele. Jestliže tedy stěžovatel citované rozhodnutí napadá, je zřejmé - ve smyslu citovaného §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - že dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V této souvislosti je na místě připomenout zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, která je z ustálené judikatury Ústavního soudu jednoznačně patrná.
Stěžovatel se dovolává i ust. §75 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. V posuzovaném případě Ústavní soud splnění této podmínky neshledal. Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem vrchního soudu, vyjádřeným v napadeném rozhodnutí, a nesouhlasí tedy s výkladem obyčejného práva. Vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného podústavního práva z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jeho základních právech. Nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud ji lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv či svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolná. K zásahu do základních práv však může dojít až aplikací "konečnou", tj. takovou, která již nemůže být soudem vyššího stupně změněna. Za dané situace tedy ústavní stížnost svým významem vlastní zájmy stěžovatele nepřesahuje.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písmeno e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2007
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj