ECLI:CZ:US:2007:1.US.2622.07.1
sp. zn. I. ÚS 2622/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Energetika Chropyně, a. s., se sídlem Chropyně, Komenského 75, IČ 25517074, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem Přerov, Čechova 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2007, čj. 6 To 46/2007 - 1213, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se společnost Energetika Chropyně, a. s. (dále jen "stěžovatelka"), domáhala zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením odvolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2007, čj. 46 T 18/2004 - 1140, ve výroku o náhradě škody, kterým bylo obžalovanému L. H. uložena povinnost uhradit na náhradě škody stěžovatelce částku 8 463 552,-- Kč se stanoveným úrokem z prodlení. Odvolací soud po přezkoumání věci znovu rozhodl tak, že stěžovatelku odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Důvodem byla odvolacím soudem zjištěná pochybnost, zda po lhůtě splatnosti nebyla požadovaná částka stěžovatelce, byť z jiných zdrojů, uhrazena.
Stěžovatelka tvrdila, že odvolací soud neměl pro závěr o úhradě požadované částky oporu ve spisovém materiálu a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Současně odkázala na ustanovení §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), z něhož je patrno, že "soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se stěžovatel uznává vinným, a škoda v této výši nebyla uhrazena". V návaznosti na to stěžovatelka tvrdila, že v daném případě jí škoda uhrazena nebyla.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, sloužícím jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytující ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jestliže právní řád stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (obecný soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takovými prostředky zákon o Ústavním soudu rozumí vedle řádných opravných prostředků a mimořádných opravných prostředků také jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Na splnění podmínky vyčerpání procesních prostředků musí Ústavní soud nahlížet nikoliv izolovaně, ale, veden zásadou subsidiarity svých rozhodnutí, musí považovat za nezbytnou podmínku pro svůj zásah takovou situaci, kdy stěžovatel skutečně nemá žádný jiný efektivní prostředek k nastolení stavu, kterého se domáhá. Pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. O takovou situaci však v projednávaném případě nejde.
Ústavní soud připomíná, že adhezní řízení má, jak již bylo konstatováno, ve vztahu k trestnímu řízení pouze subsidiární povahu a odvolací soud nemůže vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí jen ohledně části týkající se výroku o náhradě škody. Není totiž účelné, aby soud prvního stupně rozhodoval výlučně jen o nároku poškozeného na náhradu škody v situaci, kdy otázka viny a trestu již byla pravomocně rozhodnuta. Jestliže tedy odvolací soud po zrušení výroku o náhradě škody nemůže sám ve věci rozhodnout, musí odkázat poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních (§265 TrŘ), neboť procesní činnost trestního soudu nemůže přesahovat aktivitu směřující k náležitému rozhodnutí o vině a případném trestu. Ratio legis označené normy spočívá mimo jiné v tom, aby orgány činné v trestním řízení, resp. obecné soudy rozhodující o vině a trestu, nebyly nadměrně zatěžovány agendou, která jim a priori sama o sobě nepřísluší. Jinými slovy vyjádřeno, nikoliv trestní řízení a priori, nýbrž toliko civilní řízení je řízením bezvýjimečně zaručujícím, za splnění zákonem předepsaných podmínek, možnost domoci se uplatněného majetkového nároku (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 600/04, nepublikováno).
V projednávaném adhezním řízení odvolací soud, po přezkoumání věci, zjistil nesrovnalosti zpochybňující nárok stěžovatelky na přiznání náhrady škody z důvodu možné úhrady stěžovatelkou požadované částky, byť po splatnosti a z jiných zdrojů. Dokazování by v daném případě přesáhlo možnosti trestního řízení. Proto odkázal stěžovatelku na řízení ve věcech občanskoprávních. Jeho postup, vedoucí k odkazu na řízení občanskoprávní, respektoval procesní práva stěžovatelky a nevybočil z mezí a hledisek stanovených v trestním řádu, kdy i zákonem umožněný odkaz poškozeného na občanskoprávní či jiné řízení (ustanovení §265 TrŘ) sleduje požadavek urychlení trestního řízení.
V daném případě je tedy ústavní stížnost návrhem předčasným, a tudíž nepřípustným. Řízení o nároku stěžovatelky na náhradu škody nebylo pravomocně ukončeno, neboť stěžovatelce byl zachován procesní prostředek, jehož prostřednictvím se může domáhat ochrany svých práv u nestranného a nezávislého soudu (žaloba na náhradu škody u příslušného soudu v občanském soudním řízení), čímž budou sporné právní poměry řešeny definitivně. Jak již bylo shora uvedeno, ochranu základních práv a svobod je třeba vždy chápat v dimenzi materiální, nikoliv v dimenzi formální. Existuje-li v právním řádu prostředek, jehož prostřednictvím lze dosáhnout ochrany práva před podáním ústavní stížnosti, je třeba trvat na vyčerpání takového prostředku. Pokud by, za této situace, Ústavní soud rozhodoval, byl by nucen jako předběžnou řešit otázku uhrazení či neuhrazení požadované částky. To Ústavnímu soudu nepřísluší a pokud by takovou roli přijal, stavěl by se nikoliv na konec, ale na začátek sporu. Stěžovatelka měla a má otevřenou cestu k uplatnění svého nároku v řízení občanskoprávním. Má tedy k dispozici celý další úplný proces se všemi právy ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny, která jí zůstávají zachována a její pozice je usnadněna tím, že je nesporné, kdo za škodu odpovídá.
V návaznosti na to nelze než trvat na tom, aby stěžovatelka, před podáním ústavní stížnosti, vyčerpala procesní prostředky občanskoprávní, které jí právní řád poskytuje (stejný právní závěr obsahuje např. usnesení sp. zn. I. ÚS 413/01 či sp. zn. I. ÚS 612/04).
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Avšak naplnění žádné z podmínek uvedených v označeném ustanovení v projednávaném případě nezjistil a stěžovatelka jejich existenci ani netvrdila.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákna č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2007
František Duchoň
soudce Ústavního soudu