ECLI:CZ:US:2007:1.US.2634.07.1
sp. zn. I. ÚS 2634/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného Mgr. Antonín Strouhalem, advokátem se sídlem Brno, Dvořákova 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 5 To 330/2007, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 2 Nt 101/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se J. Č. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") a usnesení Městského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti výše označenému usnesení soudu prvního stupně. Tímto usnesením byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 23. 12. 2004, sp. zn. 12 T 316/2004. Označeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle ustanovení §180 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákona (dále jen "TrZ"), který spáchal tím, že tři přepálené pojistky typu PV 22 v elektroměrové síti neodborně opravil tak, že je nahradil pojistkami již opravovanými, u nichž si nemohl být jednoznačně jist, na jakou hodnotu proudu jsou dimenzovány. Místo originálního jistícího drátu použil drát nezjištěné síly. Tím došlo k přetížení elektrické sítě a následnému požáru se škodou ve výši cca 650 000,-- Kč. Za to mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců se zkušební dobou dva roky.
Stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo tím, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na povolení obnovy řízení, pominuly význam nových důkazů, které navrhl, zejména závěry znaleckého posudku. Rozhodnutí obecných soudů nepovažuje za řádně odůvodněna.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nesouhlas stěžovatele se zamítnutím návrhu na povolení obnovy řízení. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury, ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 41 (46)].
Obnova řízení je mimořádný opravný prostředek, znamenající průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ").
V řízení o obnově řízení se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí. Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu, v době jeho rozhodování, nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, trestu či náhradě škody. Za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak. Proto bez dalšího nelze spatřovat důvod obnovy řízení v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 TrŘ, tj. zda tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Jinými slovy, v návrhu na povolení obnovy řízení musí být tvrzeno, že zde relevantní skutečnosti nebo důkazy vůbec existují, a následně, zda je splněna podmínka jejich "novosti" a způsobilosti ovlivnit dosažený výsledek řízení. K přezkoumání těchto důvodů, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, jež stěžovatel předložil obecnému soudu v návrhu na povolení obnovy řízení a které obecný soud konfrontoval se skutkovými zjištěními učiněnými v původním trestním řízení, není Ústavní soud, s ohledem na shora uvedené, v zásadě příslušný.
Ústavní soud připomíná, že na řízení týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení se záruky spravedlivého procesu, obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nevztahují (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 18. 10. 1995 o nepřípustnosti stížnosti č. 23806/94 ve věci Horst Kleinbichler proti Rakousku, internetová knihovna ESLP), neboť v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což není případ stěžovatele.
V projednávané věci se obecné soudy zákonnými podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení podrobně zabývaly. Soud prvního stupně návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednal a vypořádal se s předloženými návrhy na dokazování, zejména se znaleckým posudkem, který měl, podle názoru stěžovatele, prokázat, že ke vzniku požáru v obchodním domě Petrov nemohlo dojít způsobem popsaným v trestním příkazu, tj. že nemohlo dojít k obecnému ohrožení.
Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů, které soud prvního stupně přiměřeně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí, dospěl tento soud k závěru, že návrhu stěžovatele není možno vyhovět, neboť předložené důkazy (znalecký posudek, výslech znalce) nejsou schopny přivodit jiné rozhodnutí o vině, o trestu nebo o nároku na náhradu škody. Odvolací soud se s rozhodovacími důvody soudu prvního stupně ztotožnil a pro úplnost poukázal i na odborné vyjádření Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje.
Ve vztahu k námitce stěžovatele o nedostatečném odůvodnění rozhodnutí odvolacím soudem, které spatřoval v tom, že se nevyjádřil ke všem námitkám uváděným ve stížnosti proti zamítavému usnesení soudu prvního stupně, je namístě poukázat na to, že řízení před soudem prvního a druhého stupně nelze pojímat izolovaně, jako dvě řízení na sobě nezávislá, vzájemně nepropojená. Naopak je nutno je chápat a pojímat jako jeden celek. Proto i Ústavní soud hodnotí ústavnost daného konkrétního řízení v celém kontextu, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť. Pokud tedy odvolací soud považuje rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. jeho odůvodnění, za vyčerpávající, logické a ucelené, reagující na námitky opakované i v opravném prostředku, může převzít odůvodnění soudu prvního stupně, příp. na něho odkázat, jak tomu bylo v projednávané věci, aniž by tím bylo zasaženo do základních práv stěžovatele, pokud jde o kvalitu soudních rozhodnutí.
V této souvislosti je vhodné doplnit, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" a že odvolací soud "se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu" (kupř. ve věci García Ruiz proti Španělsku). V tomto duchu nahlížel Ústavní soud i na projednávanou věc a usoudil, že stěžovatelova námitka je bezdůvodná.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti, týkající se jeho nesouhlasu se závěry obecných soudů a posouzení otázky, co je třeba rozumět novým důkazem předkládaným v řízení o povolení obnovy řízení, obecné soudy vyřešily ústavně konformním výkladem a aplikací trestního řádu.
Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení vycházela ze zjištění, že nevyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele, o uloženém trestu nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody. Obecné soudy přezkoumatelným způsobem, nevykazujícím znaky svévole, zdůvodnily, proč nepovažovaly stěžovatelem navrhovaný důkaz za skutečnost a důkaz ve smyslu §278 odst. 1 TrŘ a jakými úvahami se při rozhodování řídily (§134 odst. 2 TrŘ). V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadených usnesení, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR).
Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele. Jeho podstatou, tj. základním principem spravedlivého řízení, je povinnost soudu poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění svých práv, což se v projednávaném případě nepochybně stalo. Z ústavní stížnosti ani z připojených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu