ECLI:CZ:US:2007:1.US.267.07
sp. zn. I. ÚS 267/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2007 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti A. P., zastoupené JUDr. Hanou Bachrachovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 8, Karolinská 650/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 884/2006, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 24 Co 301/2005 a 24 Co 302/2005, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 2. 2006, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 22. 10. 2004 a doplňujícímu rozsudku téhož soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 4 C 923/2003, spojené s návrhem na zrušení, resp. prohlášení neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. (název šlechtického rodu) na zemi Českou, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení, resp. prohlášení neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle ust. §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §31 odst. 2, §72 odst. 1 písm. a)] napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti České republice zastoupené Ministerstvem zemědělství ČR, Pozemkovému fondu ČR a obchodní společnosti Chmel, spol. s r. o., kterou se stěžovatelka domáhala vyklizení blíže specifikované nemovitosti. Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl předchozí rozsudek nalézacího soudu ve věci samé potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatelka se domáhala žalobou před obecnými soudy ochrany vlastnického práva, jehož existenci dovozovala ze skutečnosti, že je dědičkou po původním vlastníkovi předmětné nemovitosti JUDr. A. S.. Jeho majetek byl konfiskován vyhláškou ze dne 4. 10. 1945 vydanou na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, neboť byl dr. S. označen za osobu německé národnosti. Proti tomuto rozhodnutí podal tehdejší právní zástupce JUDr. S. stížnost, o níž nebylo dosud rozhodnuto. Stěžovatelka se domnívala, že z toho důvodu nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva až na základě speciálního zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S.(název šlechtického rodu) na zemi Českou, a že vlastnické právo nepřetržitě trvá.
Obecné soudy zamítly návrh stěžovatelky z důvodu nedostatku její aktivní legitimace, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat existující vlastnické právo, které přešlo podle obecných soudů na stát právě zákonem č. 143/1947 Sb.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla, že od roku 1992 se opakovaně obracela na ministerstva vnitra a zemědělství, jakož i na Krajský úřad Jihočeského kraje s žádostí, aby o opravném prostředku proti konfiskaci bylo rozhodnuto. S ohledem na to uplatnila na ochranu svého vlastnického práva žalobu podle §126 občanského zákoníku, přičemž se domnívala, že v rámci soudního řízení bude projednána otázka týkající se konfiskace zemědělského majetku hlubocké větve S..
Stěžovatelka je názoru, že majetek JUDr. A. S. byl vědomě a zcela protiprávně konfiskován a přešel na stát již na základě dekretu prezidenta republiky. Zákon č. 143/1947 Sb. nemohl tak způsobit vyvlastnění žádného majetku právě z důvodu, že majetek již byl zabrán na základě dekretu. Podle stěžovatelky vlastnictví nelze vyvlastnit dvakrát.
Stěžovatelka se proto domnívá, že pokud obecné soudy zamítly její návrh odkazem na existenci zákona č. 143/1947 Sb. jako titulu, na jehož základě došlo k přechodu vlastnického práva na stát, neochránily její vlastnická práva. Podle stěžovatelky pak obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy. Současně došlo i k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, které se týkají omezení státní moci a podle nichž je smyslem a úkolem státní moci sloužit občanům. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Současně s tím stěžovatelka podala návrh na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., neboť jím byla zásadním způsobem porušena obecně uznávaná základní práva a svobody právního předchůdce stěžovatelky a jeho smyslem byla pouze politická perzekuce. S ohledem na to se stěžovatelka domnívá, že tento právní předpis je v rozporu s ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., kterým se uvozovala Listina základních práv a svobod, a podle něhož se právní předpisy rozporné s Listinou staly k 31. 12. 1991 právně neúčinné, a byl i v rozporu s tehdy platnou ústavou z roku 1920.
Po zvážení námitek a tvrzení stěžovatelky obsažených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V dané věci se stěžovatelka domáhala cestou obecné občanskoprávní žaloby ochrany svého vlastnického práva k majetku, který měl být konfiskován státem před tzv. rozhodným obdobím vymezeným restitučními předpisy jako období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.
První senát Ústavního soudu, aniž by blíže zkoumal konkrétní situaci stěžovatelky a postup obecných soudů v řízení ve věci stěžovatelky, je nucen konstatovat, že tomu, aby se stěžovatelka úspěšně domohla ochrany svého vlastnického práva cestou vyklizovací žaloby brání právní závěry, k nimž dospělo plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (publ. pod č. 477/2005 Sb.).
Stanoviska přijatá Plénem Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu. Proto, ačkoliv soudce zpravodaj v této věci Eliška Wagnerová se závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 nesouhlasila a připojila k němu i své odlišné stanovisko, není tento její názor pro posouzení věci relevantní.
Podle tohoto stanoviska "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. [...] Byť k majetkovým křivdám, které mínil [zákonodárce] zmírnit (nikoliv napravit) došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení [...] Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového."
Jinak řečeno, z tohoto stanoviska vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti státem násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva.
Závěry tohoto stanoviska proto vylučují, aby se stěžovatelka úspěšně domáhala ochrany svého tvrzeného vlastnického práva k majetku, který měl být konfiskován mimo rozhodné období a k jehož restituci stát nepřistoupil speciálními restitučními zákony. Z tohoto důvodu by pak bylo zcela nadbytečným, aby by se Ústavní soud zvlášť zabýval námitkami stěžovatelky stran porušení práva na spravedlivý proces, když zde chybí hmotněprávní základ pro uplatnění tvrzeného práva před obecnými soudy. Jak již Ústavní soud v minulosti traktoval, jakýkoliv proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, usn. č. 19, str. 327). Jinak řečeno, tam, kde je vyloučena ochrana subjektivních hmotných práv, bylo by bezpředmětné zkoumat dodržení procesních postupů a práva na spravedlivý proces.
S ohledem na shora uvedené, při respektování názoru Pléna vyplývajícího ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu se pak Ústavní soud nemohl zabývat ani akcesorickým návrhem na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., který odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2007
František Duchoň, v.r.
předseda senátu