ECLI:CZ:US:2007:1.US.27.04.2
sp. zn. I. ÚS 27/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. K., CSc., zastoupeného JUDr. Petrem Pisarovičem, advokátem, se sídlem v Břeclavi, 17. listopadu 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 54 Co 353/2003, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 5 C 326/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 54 Co 353/2003, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 5 C 326/2001.
Uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, vedeného u jmenovaného soudu pod sp. zn. 5 C 315/96. Soud zejména konstatoval, že subjektivní lhůta k podání návrhu na obnovu řízení činí tři měsíce a počíná běžet od doby, kdy se navrhovatel o důvodu obnovy dozvěděl, nebo kdy jej mohl uplatnit. Stěžovatel v daném případě tvrdil, že jsou zde skutečnosti a důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení, protože mu nebyl platební rozkaz, kterým bylo ve věci rozhodnuto, doručen. O tom, že bylo rozhodnuto ve věci platebním rozkazem, se však dozvěděl, jak ostatně sám tvrdí v žalobě, dne 21. 4. 1998, a od té doby je tedy třeba počítat lhůtu pro podání návrhu na obnovu řízení. Žalovaný stěžovatel pak návrh na povolení obnovy řízení podal až 5. 4. 2001, tedy podle názoru soudu opožděně.
Městský soud v Praze jako soud odvolací poté uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 potvrdil, a to z týchž důvodů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle argumentuje ve prospěch svého názoru, že mu v řízení, jehož obnovy se domáhal, nebylo umožněno uplatnit námitky, jelikož bylo rozhodnuto platebním rozkazem, který mu prý nebyl řádně doručen. Platební rozkaz podle stěžovatele tedy nemohl nabýt právní moci a nemohla začít běžet ani lhůta k podání odporu. V další části ústavní stížnosti stěžovatel protestuje proti tomu, že v dané věci nebyla povolena - pro shora tvrzenou vadu - obnova řízení. I v ústavní stížnosti uvádí, že se o platebním rozkazu dozvěděl dne 21.4.1998, kdy si - spolu se svým právním zástupcem - prostudoval soudní spis a dospěl k závěru, že mu platební rozkaz nikdy nebyl řádně doručen.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat. Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by právní závěry soudů byly nelogické, svévolné, či že by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Za shora popsaného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Z obsahu napadených usnesení obecných soudů je podle názoru Ústavního soudu zřejmé, že stěžovatel podstatu věci poněkud posunul. Argumentace údajně nesprávným doručením platebního rozkazu v předchozím řízení je nepřípadná, protože ústavní stížností napadená usnesení řešila stěžovatelem předloženou otázku, zda je ve věci možné či nutné povolit obnovu řízení; stěžejní v tomto směru potom bylo zjištění, že návrh na povolení obnovy řízení byl podán opožděně. Ani Ústavní soud proto nemíní, a ostatně ani nemůže, podrobně zkoumat popisovaný postup při podle stěžovatele nikoliv řádném doručování platebního rozkazu v řízení již proběhlém.
Ústavní soud konstatuje, že Městský soud v Praze v napadeném usnesení k podstatě případu zejména připomněl, že obnova řízení je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu I. stupně, nebo soudu odvolacího, jsou-li zde skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které účastník bez své viny nemohl použít v původním řízení, pokud mohou pro něho přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, nebo lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení, pokud mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Návrh na obnovu řízení je přitom třeba podat ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit. Po třech letech od právní moci napadeného rozhondutí může být návrh podán jen pro důvod uvedený v §228 odst. 1, písm. c), nebo jestliže trestní rozsudek, na jehož podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byl později podle trestněprávních předpisů zrušen. Navrácení lhůty k obnově řízení není přípustné. Skutečnost, že lhůty k podání návrhu na obnovu řízení byly zachovány, je povinen tvrdit a prokazovat navrhovatel. Odvolací soud dále konstatoval, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn 5 C 315/96, jehož obnovy se stěžovatel domáhal, byl dne 24. 4. 1997 vydán platební rozkaz ve věci žalobce ČEPOS, spol. s r. o., proti žalovanému stěžovateli o zaplacení 1 273 000, - Kč. Dne 23. 6. 1997 žalovaný, dle údajů doručenky, převzal osobně žalobu a vydaný platební rozkaz č. j. 5 C 315/96-14. Právní moc předmětného rozhodnutí nastala dne 9. 7. 1997. Dle úředního záznamu ze dne 21. 4. 1998 právní zástupce žalovaného JUDr. Petr Pisarovič nahlédl do spisu a podáním došlým soudu dne 24. 4. 1998 pak soudu písemně sdělil, že s obsahem záznamů nesouhlasí, neboť žalovanému nebyl předmětný platební rozkaz doručen. Dne 23. 6. 1997 mu prý byla doručena toliko žaloba, předmětná zásilka platební rozkaz, ač je to deklarováno na doručence, neobsahovala, o jeho vydání se dozvěděl žalovaný až dne 21. 4. 1998 v souvislosti s jiným jeho probíhajícím jednáním (vedeném u Městského soudu v Praze sp. zn. 40 Cm 351/95). V daném případě tedy podle odvolacího soudu stěžovatel-navrhovatel obnovy řízení, v rámci svých skutkových tvrzení, nepřípadně a zcela v rozporu s účelem obnovy řízení argumentuje nedostatkem právní moci rozhodnutí. Jak ze shora uvedeného vyplývá, o této skutečnosti ze dozvěděl nejpozději dne 21. 4. 1998. Za situace, kdy neučinil žádné právně relevantní kroky, které by zpochybnily řádnost doručení, vycházel odvolací soud z údajů, obsažených ve spise Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 5 C 315/96. Byl-li návrh na obnovu řízení podán u soudu dne 5. dubna 2001, ačkoliv se navrhovatel o jejím důvodu dozvěděl prokazatelně již dne 21. 4. 1998 (a s přihlédnutím k tomu, že sporovaný platební rozkaz nabyl právní moci dne 9. 7. 1997), nelze podle odvolacího soudu než ve shodě se soudem I. stupně uzavřít, že návrh na obnovu řízení byl učiněn po marném uplynutí běhu lhůt, stanovených dle §230 o.s.ř.
S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Podle názoru Ústavního soudu jsou právní závěry ve věci učiněné výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci, na které lze odkázat a není proto důvodu znovu vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochyby o tom, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Ke stěžovatelově argumentaci je na místě rovněž uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak podústavního práva, je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv jen účelově a izolovaně. Lze tedy znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody stěžovatelů, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice práva podústavního.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu