ECLI:CZ:US:2007:1.US.2765.07.1
sp. zn. I. ÚS 2765/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. S. zastoupené JUDr. Annou Bělunkovou, advokátkou, se sídlem Tovární 8, 709 00 Ostrava-Mariánské Hory, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 1 To 491/2007, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2007, stěžovatelka napadla usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 1 To 491/2007 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla zamítnuta její stížnost proti rozhodnutí soudu prvého stupně, jímž byla vzata do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b), c) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Trestní stíhání je proti stěžovatelce (a dalším spoluobviněným) vedeno pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, 2 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon")
Stěžovatelka má za to, že předmětné rozhodnutí není řádně odůvodněno a to konkrétně ve vztahu k vazebnímu důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu. Obavu, že bude pokračovat v trestné činnosti s cílem získání finančních prostředků pro svoji potřebu, soudy zakládají na tom, že je bez zaměstnání, nemá dostatečné prostředky k obživě, daného rozsáhlého protiprávního jednání se dopouštěla po delší dobu, sama užívá drogu pervitin a je reálné nebezpečí, že by se na obviněné opětovně obracely osoby drogu konzumující a obvinění, aby si opatřili drogu pro sebe, mohli by tak činit za úplatu pro jiné. Takovéto odůvodnění považuje stěžovatelka za povšechné a dodává, že mělo být přihlédnuto k tomu, že pro takovouto trestnou činnost nebyla v minulosti souzena a i když je nezaměstnána, se svým druhem vychovává dvě děti a od dopravní nehody v roce 2006 má ztížené podmínky k výkonu soustavného zaměstnání.
Vzhledem k uvedenému se domnívá, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, odst. 2 al. 1 a odst. 5. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadené rozhodnutí navrhuje zrušit.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04 in http://www.usoud.cz).
Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.
K vazebnímu důvodu, uvedenému v §67 písm. c) trestního řádu (vazba předstižná), Ústavní soud konstatuje, že z titulu převážně preventivní funkce tohoto vazebního důvodu nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný ponechán ve vazbě, naplní se následek předpokládaný §67 písm. c) trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů v době rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný bude páchat další trestnou činnost, protože by se v praxi takovému jednání zpravidla již nepodařilo zabránit. Postačující je, aby ve vazebních rozhodnutích byla prokázána a řádně vysvětlena existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že obviněná, bude-li ponechána na svobodě, bude jednat způsobem předpokládaným v §67 písm. c) trestního řádu.
V projednávané věci Ústavní soud má za to, že mezi skutkovými zjištěními o osobě stěžovatelky a právními závěry obecných soudů stran tzv. vazby předstižné neexistuje extrémní rozpor, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Skutečnosti objektivní povahy, jak je i sama stěžovatelka rekapituluje v ústavní stížnosti, orgány činné v trestním řízení řádně vyhodnotily a právní závěry, k nimiž dospěly, se Ústavnímu soudu jeví jako přiléhavé. Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí obsahovala snad jen povšechné a obecné odůvodnění, obsahující pouhou reprodukci zákonných ustanovení bez jakéhokoliv odkazu na konkrétní okolnosti, které by měly existenci vazebních důvodů založit (což by mohlo být důvodem pro zrušení rozhodnutí o vazbě - srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 137/2000 in http://www.usoud.cz). Vazba stěžovatelky je odůvodněna zcela konkrétní obavou, že by po svém propuštění mohla opatřovat drogu pro jiné, aby ji tak opatřila i sobě.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu