ECLI:CZ:US:2007:1.US.280.05
sp. zn. I. ÚS 280/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. J. K., zastoupené Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, advokátem se sídlem Praha 2, Botičská 4, PSČ: 128 00, proti jinému zásahu veřejné moci, spočívajícím v nečinnosti Prezidenta České republiky při rozhodování podle čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky, za účasti Prezidenta České republiky, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 12. 5. 2005, stěžovatelka navrhla vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zakázal Prezidentovi České republiky pokračovat v porušování jejích práv, zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 21 odst. 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tím, že nerozhodl o jmenování či nejmenování stěžovatelky do funkce soudkyně podle čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky, popřípadě že Prezident České republiky svým rozhodnutím, podle čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky, o nejmenování stěžovatelky soudkyní, na základě návrhu obsaženého v usnesení vlády ze dne 2. 3. 2005, č. 246, porušil čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka podala také žalobu k Městskému soudu v Praze, která byla usnesením tohoto soudu ze dne 17. 6. 2005, čj. 8 Ca 178/2005 - 13, odmítnuta. Proti tomuto usnesení podala kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2006, čj. 4 Aps 3/2006 - 45, tak, že usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Za dané situace je tedy zřejmé, že ústavní stížnost je podána do rozhodnutí, které je stále přezkoumáváno obecnými soudy (Městský soud v Praze). Z toho plyne, že stěžovatelka má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by - podle jejího názoru - konečné rozhodnutí ve věci narušilo její základní ústavně zaručená práva, mohla by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 cit. zákona.
V dané věci stěžovatelka sice využila možnosti domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím žaloby ve správním soudnictví, toto řízení však dosud nebylo ukončeno. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než posoudit ústavní stížnost, při zachování principu subsidiarity, jako nepřípustnou poté, co rozsudek Nejvyššího správního soudu odstranil pochybnosti o tom, zda má být věc stěžovatelky přezkoumána v rámci správního soudnictví.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci, Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2007
František Duchoň
soudce Ústavního soudu