ECLI:CZ:US:2007:1.US.2846.07.1
sp. zn. I. ÚS 2846/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 6 Tdo 888/2007, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 11 To 37/2007, a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 12. 2006, čj. 2 T 158/2005 - 463, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se D. K. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Berouně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení práva na spravedlivý proces.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto, jako nedůvodné, dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu. Tímto rozsudkem byl zrušen ve výroku o trestu rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"), kterého se dopustil třemi útoky popsanými pod body 1 - 3 výroku o vině tím (zkráceně řečeno), že pod záminkou, že zařídí dotaci z programu Phare, od každého poškozeného podvodně vylákal, na základě smlouvy o zprostředkování, částku 100 002,-- Kč a částku 35 500,-- Kč, ačkoli od počátku věděl, že dotace z uvedeného programu není schopen zajistit a ani žádnou činnost k tomu nevyvíjel. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zkušební dobou dva roky a šest měsíců. Současně bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby zbývajících obviněných a o náhradě škody. Odvolací soud, na převzatém skutkovém základě, nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil podmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou čtyř let. Současně zamítl odvolání stěžovatele a státního zástupce v neprospěch zbývajících obžalovaných.
Stěžovatel tvrdil, že se s poškozenými nikdy nesetkal a částku 100 002,-- Kč vyinkasovali spoluobžalovaní, kteří však byli obžaloby zproštěni. V žádném případě nespáchal podvod on a nebylo prokázáno, že by věděl o tom, že zmíněná částka není za ekonomické poradenství, ale má být za zprostředkování dotace z programu Phare. Proto neměl být za toto jednání odsouzen. Maximálně mohl být odsouzen za to, že od každého poškozených podvodně vylákal 35 500,-- Kč, jako poplatek ze smlouvy o zprostředkování, ale to pouze za situace, kdyby věděl o tom, že zprostředkování plnění podle smlouvy o zprostředkování je nemožné a že vědomě učinil výzvu k zaplacení 35 500,-- Kč a uvedl tak poškozené v omyl. Avšak žádná z těchto skutečností nebyla v řízení prokázána.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že není podložena jakoukoliv ústavně právní argumentací. Tvrzení stěžovatele nepřinášejí do posuzované věci nic nového. Stěžovatel pouze opakuje námitky, jimiž se v podstatě domáhá změny ve skutkových zjištěních a hodnocení důkazů s cílem dosáhnout zproštění obžaloby. Jedná se o opakování obhajoby, kterou uplatnil již v řízení před obecnými soudy a s níž se soudy vypořádaly. Po Ústavním soudu tak požadoval, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly, čímž staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší.
Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a není v jeho pravomoci přehodnocovat obecnými soudy provedené důkazy a jakkoliv měnit jejich hodnocení. Tím by bezdůvodně zasáhl do zásady volného hodnocení důkazů a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR). Průběh dokazování a na ně navazující zjištění obecných soudů může zhodnotit toliko po stránce logické provázanosti a odůvodněnosti. Zasáhne jen tehdy, pokud postupem obecných soudů došlo k porušení principů spravedlivého procesu, což se však v projednávané věci nestalo.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy věnovaly hodnocení provedených důkazů dostatečnou pozornost i z hlediska trestní odpovědnosti dalších spoluobžalovaných. Odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, který dostatečným způsobem vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním a právním závěrům o vině stěžovatele a svůj postup logicky zdůvodnil. Odvolací soud se ztotožnil s jeho závěrem, že trestné jednání stěžovatele spočívalo v uvedení poškozených v omyl, když jen předstíral úmysl zajistit jim dotace z programu Phare (viz zprostředkovatelská smlouva), podvodně z nich vylákal uvedené částky, ačkoli věděl, že nemá žádnou možnost dotaci z programu Phare zajistit. O tom svědčilo jednak vyjádření Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., která tyto dotace zajišťovala, jednak absence jakékoli činnosti stěžovatele, směřující k tomu, aby poškozeným dotaci zajistil. Na naplnění skutkové podstaty stíhaného trestného činu nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že se s poškozenými osobně nesetkal a že ve smlouvách nebylo uvedeno žádné datum, do kdy má být dotace získána.
Ústavní soud nepovažuje za nezbytné opakovat podrobnou argumentaci obecných soudů, z níž vyplývá, že důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu, včetně objektivní a subjektivní stránky, a který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele, a zcela na ni odkazuje.
Závěry soudů o vině stěžovatele se zakládají na racionální argumentaci, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR). V odůvodnění napadených rozhodnutí je dokonale patrná logická vazba mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudu a výsledným závěrem o vině stěžovatele a uloženém trestu a nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu byl uložen neadekvátní a nepřiměřený trest. Odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, jak tomu bylo v dané věci. Toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu