ECLI:CZ:US:2007:1.US.286.05
sp. zn. I. ÚS 286/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. O., zastoupeného Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem se sídlem Zlín, U Sokolovny 121, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 4 To 68/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností M. O. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") pro porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel také navrhl, aby Ústavní soud postupoval ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a jeho věc projednal přednostně.
Označeným rozsudkem odvolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 52 T 8/2002 (dále též "soud prvního stupně"), kterým byli stěžovatel a V. G. uznáni vinnými pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky, podle ustanovení §8 odst. 1 k §148 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"), ve znění zákona č. 152/1995 Sb., spáchaného ve spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 TrZ. Za to byli odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně jim byl uložen trestu zákazu činnosti, spočívající ve výkonu funkcí statutárních zástupců obchodních společností a družstev, v trvání čtyř let.
Odvolací soud, s ohledem na novelizaci trestního zákona a trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. a z toho vyplývající nesprávné aplikace ustanovení §16 odst. 1 TrZ soudem prvního stupně, zrušil jeho rozsudek ve výroku o vině. Po doplnění dokazování a na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně nově rozhodl tak, že uznal stěžovatele a V. G. vinnými, stejně jako v rozsudku soudu prvního stupně, pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle ustanovení §8 odst. 1 k §148 odst. 1, 4 TrZ, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., spáchaného ve spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 TrZ. Trestného činu se dopustili tím, že jako společníci a jednatelé společnosti ALNET s. r. o., prodali neznámým osobám skladové zásoby společnosti v objemu 100 006,4 litru lihu, které stěžovatel ve dnech 2. května, 6. května a 12. května 1997 osobně vyskladnil, aniž byl proveden jejich vývoz mimo území České republiky. Následně dne 5. 5. 1997 převedli své obchodní podíly na O. H., který se stal jediným společníkem a jednatelem společnosti ALNET s. r. o. Poté, dne 27. 6. 1997, O. H. předložil na Finančním úřadě ve Zlíně daňové přiznání ke spotřební dani za měsíc květen 1997 za společnost ALNET s. r. o. Uvedené daňové přiznání podepsal tak, jak mu bylo předloženo obžalovaným V. G., v němž potvrdil vznik daňové povinnosti ve výši 15 649 920,-- Kč, ale současně neoprávněně uplatnil nárok na vrácení spotřební daně z lihu a lihovin ve stejné výši, v důsledku vývozu těchto produktů mimo území České republiky, a to přesto, že vývoz proveden nebyl a v účetnictví společnosti byl dokumentován fiktivními fakturami a dodacími listy, padělanými jednotnými celními deklaracemi a fiktivní kupní smlouvou se společností Kronverk Join Stock, Industrial Comercial Corporation, Rusko. Tento záměr byl odhalen pracovníky Finančního úřadu ve Zlíně a spotřební daň ve výši 15 649 920,-- Kč byla platebním výměrem č. 281, ze dne 24. 3. 1998, doměřena. Za to byli odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně jim byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech a v zákazu podnikání s předmětem činnosti výroba lihovin konzumních a likérů studenou cestou, včetně jejich stáčení, stáčení lihů, zprostředkovatelská činnost, výroba nealkoholických nápojů a koupě zboží za účelem jejího dalšího prodeje a prodej, v trvání pěti let.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 6 Tdo 80/2005, odmítl jako nedůvodné a zjevně neopodstatněné.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že vůči jeho osobě nikdy nebylo řádně zahájeno trestní stíhání. Sdělení obvinění nebylo řádně odůvodněno a neobsahovalo řádný popis ani objektivní stránky stíhaného trestného činu ani zavinění. S námitkou nezákonného sdělení obvinění stěžovatel spojil námitku nedodržení totožnosti skutku ve vztahu k podané obžalobě a rozhodnutím obecných soudů. Ani v podané obžalobě nebyla dostatečně vyjádřena objektivní stránka stíhaného trestného činu a následek byl spatřován v neoprávněném vylákání peněžitého plnění ze strany státu. Soud prvního stupně skutek upravil, ale ani tak popis skutku nesplňoval náležitosti upravené v ustanovení §120 odst. 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Popis jednání odpovídal trestnému činu podvodu, ale následek byl spatřován ve zkrácení daně, který soud prvního stupně spatřoval nikoli ve vylákání výhody, nýbrž v eliminaci daňové povinnosti. Z hlediska následku je nezbytně nutné rozlišovat, zda mělo dojít k ohrožení řádného a včasného vyměření daně či eliminaci daňové povinnosti (§148 odst. 1 TrZ), anebo jestli následkem mělo být vylákání peněžitého plnění ze státního rozpočtu (§148 odst. 2 TrZ). Tyto nedostatky sice částečně odstranil odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2004, který je napaden ústavní stížností, ale i ten, v důsledku provedených změn, nedodržel ustanovení o totožnosti skutku. Navíc, odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k novému rozhodnutí, neboť soud prvního stupně neprovedl úkony a doplnění, které mu nařídil Vrchní soud v Olomouci ve svém zrušovacím usnesení ze dne 3. 10. 2003, sp. zn. 4 To 96/2003. Namísto toho odvolací soud, po zrušení rozsudku soudu prvního stupně, změnil a doplnil skutková zjištění na základě důkazů, které sám neprovedl a znovu rozhodl. Tím byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 615/01) a předvídatelnosti výsledku soudního rozhodování (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 296/01). Dále stěžovatel obsáhle polemizoval s dokazováním, z hlediska procesní použitelnosti důkazů, vypořádání se s důkazními návrhy a obhajobou stěžovatele a hodnocením provedených důkazů obecnými soudy.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřil odvolací soud a soud prvního stupně, přičemž oba soudy odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí s tím, že část námitek byla již předmětem trestního řízení, se kterými se dostatečně vypořádaly, a část námitek stěžovatel uplatnil až v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud neopíral své rozhodnutí o citovaná vyjádření, neboť nepřinesla nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci. Z tohoto důvodu nebyla tato vyjádření zaslána stěžovateli k podání případné repliky.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 52 T 8/2002, a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví, tedy v daném případě v řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a Nejvyšším soudem ČR. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Podstatu ústavní stížnosti lze rozdělit do tří částí. V první stěžovatel tvrdil, že vůči jeho osobě nikdy nebylo řádně zahájeno trestního stíhání. Druhá část námitek se týkala nedodržení totožnosti skutku, porušení zásady dvojinstančnosti řízení a předvídatelnosti soudního rozhodování. Poslední část tvořily námitky, směřující do dokazování, v nichž stěžovatel vyjádřil nesouhlas s hodnocením důkazů obecnými soudy.
Nelze přisvědčit námitkám stěžovatele, že sdělení obvinění bylo nezákonné. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil, že s ohledem na důkazní situaci v době zahajování trestního stíhání není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení zcela vyčerpávající popis skutku, jakého se domáhá stěžovatel. V této fázi trestního řízení k zahájení trestního stíhání stačil vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a že se ho dopustila určitá osoba. Není však nutné, aby trestná činnost byla spolehlivě prokázána v míře, jak je tomu u obžaloby.
V daném případě bylo trestní stíhání stěžovatele zahájeno sdělením obvinění ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. ČVS: KVJM-435/21-98, pro důvodné podezření ze spáchání pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky, podle ustanovení §8 odst. 1 k §148 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 TrZ (č. l. 152 spisu). Formulace skutku, který objekt trestného činu, kým a jakým jednáním měl být zasažen, je dostatečná. Skutek byl ve výroku záznamu o sdělení obvinění popsán tak, že vyjadřuje skutkové okolnosti naplňující všechny znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu (úmyslné zkrácení spotřební daně prostřednictvím fiktivních dokladů o simulovaném vývozu zboží). Nutno podotknout, že trestní stíhání bylo zahájeno před účinností novely trestního řádu, provedené zákonem č. 265/2001 Sb., tj. před 1. 1. 2002, a odůvodnění sdělení obvinění odpovídalo tehdy platné právní úpravě, která chápala sdělení obvinění jako neformální akt, mající povahu opatření. O neformálnosti opatření svědčil i fakt, že proti sdělení obvinění nebyl přípustný řádný opravný prostředek. Teprve zmíněná novela trestního řádu změnila formu zahájení trestního stíhání a neformální úkon sdělení obvinění nahradila usnesením o zahájení trestního stíhání, proti kterému lze podat stížnost. Z této změny lze též dovodit změnu v požadované úrovni a rozsahu odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání oproti neformálnímu záznamu o sdělení obvinění.
V této souvislosti se Ústavní soud zabýval i tvrzením, že nebyla zachována totožnost skutku.
V českém trestním právu platí zásada obžalovací, která určuje meze, v nichž soud koná řízení na základě obžaloby, tzn. že soud může rozhodnout pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu a tyto meze nesmí překročit (§220 odst. 1 TrŘ). Podle ustanovení §176 odst. 2 TrŘ může být obžaloba podána pro skutek, pro který bylo sděleno obvinění, resp. zahájeno trestní stíhání. Právní kvalifikace zde nemá význam (§176 odst. 2 věta druhá TrŘ). Trestní řád blíže nevymezuje a nedefinuje skutek, který je předmětem trestního stíhání obviněného a procesu dokazování. Podstata skutku je určována účastí obviněného na určité události, popsané ve sdělení obvinění (usnesení o zahájení trestního stíhání), později v žalobním návrhu a následně v rozhodnutí obecného soudu, ze které vzešel následek, porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákonem. Totožnost skutku mezi sdělením obvinění (usnesením o zahájení trestního stíhání) a obžalobou, mezi obžalobou a rozhodnutím obecného soudu, je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku anebo při částečné totožnosti jednání nebo následku. Z uvedeného vyplývá, že totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění (usnesení o zahájení trestního stíhání) a skutkem popsaným v žalobním návrhu, resp. mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu, musí být úplná shoda. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek, tzn. že úprava popisu skutku k porušení požadavku na zachování totožnosti skutku nevede.Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek. K zachování totožnosti skutku pak postačí mj. shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, příp. byť i částečná totožnost jednání nebo totožnost následku. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku.
V daném případě byl, ve sdělení obvinění, v žalobním návrhu (č. l. 1210 spisu) a i v rozhodnutí obecných soudů následek spatřován v poškození Českého státu o částku 15 649 920,-- Kč. Porovnáním totožnosti jednání lze konstatovat i minimálně částečnou totožnost jednání spočívající v dokladování simulovaného vývozu lihovin fiktivními fakturami, dodacími listy a padělanými jednotnými celními deklaracemi, s úmyslem vyhnout se zaplacení spotřební daně (zkrátit daňovou povinnost). Proto námitka stěžovatele o absenci totožnosti skutku, jejíž odůvodnění v podstatě převzal ze zrušovacího usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2003, sp. zn. 4 To 96/2003, není opodstatněná.
Popisem skutku z hlediska naplnění všech znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu, zejména objektivní a subjektivní stránky, se v rámci dovolání zabýval také Nejvyšší soud ČR. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že popis skutku má oporu v provedeném dokazování, vykazuje všechny znaky daného trestného činu, zvolená právní kvalifikace odpovídá trestnému činu spáchanému ve stadiu pokusu podle ustanovení §148 TrZ a odvolacím soudem zvolené pozdější znění trestního zákona bylo pro stěžovatele příznivější. S jeho závěry Ústavní soud souhlasí a odkazuje na ně, aniž by bylo účelné tyto znovu opakovat či dále argumentačně rozvíjet.
Stěžovatel se tedy ve spolupachatelství pokusil zkrátit svou daňovou povinnost tím, že neoprávněně uplatnil nárok na vrácení spotřební daně z lihu a lihovin ve stejné výši, jako byla jeho daňová povinnost. Simuloval vývoz těchto produktů mimo území ČR, který dokumentoval fiktivními fakturami, dodacími listy a padělanými jednotnými celními deklaracemi. Jedná se o zkrácení daně ve smyslu ustanovení §148 odst. 1 TrZ, tj. o speciální skutkovou podstatu ve vztahu k trestnému činu podvodu podle ustanovení §250 TrZ. Proto bylo namístě skutek stěžovatele kvalifikovat jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 TrZ, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. S ohledem na novou kategorizaci škody bylo použití posledního znění trestního zákona pro obviněného ve smyslu §16 odst. 1 TrZ nejpříznivější, a to i přesto, že odvolací soud k odvolání státního zástupce zvýšil trest zákazu činnosti ze čtyř na pět let.
Ve vztahu ke stěžovatelem tvrzenému porušení principu dvojinstančnosti je jeho odkaz na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 615/01, nepřípadný. Označený nález totiž konstatoval, že porušením principu dvojinstančnosti soudního rozhodování, dosahujícímu ústavněprávní intenzity, by bylo, kdyby soud prvního stupně nerespektoval právní názor nebo pokyny odvolacího soudu, což se však v dané věci nestalo. Z rozsudku soudu prvního stupně je patrno, že respektoval právní názor a pokyny Vrchního soudu v Olomouci, které jmenovaný soud vyslovil ve svém zrušovacím usnesení ze dne 3. 10. 2003, sp. zn. 4 To 96/2003. Odstranil nedostatek v popisu skutku tak, aby splňoval náležitosti stanovené v §120 odst. 3 TrŘ při zachování totožnosti skutku tak, jak byl vymezen v žalobním návrhu (č. l. 1677 spisu).
Princip dvojinstančnosti rozhodování spočívá především v možnosti přezkoumání již učiněného rozhodnutí orgánem instančně nadřazeným orgánu, který takové rozhodnutí vydal, a nikoli v požadavku na zrušení a vrácení věci.
Pokud stěžovatel vytkl odvolacímu soudu, že porušil princip dvojinstančnosti v trestním řízení tím, že odlišně hodnotil důkazy, aniž by je sám provedl a sám rozhodl, k tomu Ústavní soud uvádí, že neshledal žádné extrémní vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu do právního stavu, který již byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu. Odvolací řízení je vybudováno na zásadě kasační, s prvky apelačními, těžiště rozhodování je u soudu prvního stupně. Řízení před odvolacím soudem proto nesmí být opakováním hlavního líčení a nesmí nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Současně je odvolací soud povinen rozhodnout sám tam, kde může nové rozhodnutí učinit, aniž by byl nucen provádět obsáhlé a zároveň obtížně proveditelné doplňování dokazování, které by nahrazovalo činnost soudu prvního stupně. Proto tam, kde má odvolací soud možnost doplnit dokazování, musí to udělat a následně sám rozhodnout.
V projednávaném případě Ústavní soud shledal postup odvolacího soudu plně v souladu s principem dvojinstančnosti a se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení podle ustanovení §2 odst. 4 TrŘ, za současného dodržení zásad spravedlivého procesu. Odvolací soud, na základě řádně zjištěného skutkového stavu a po doplnění dokazování, sám ve věci rozhodl. Neprovedl odlišné hodnocení věci, jak tvrdí stěžovatel, ale pouze přesněji popsal spáchaný trestný čin. Zpřesnění popisu skutku, v mezích daných skutkovou větou z rozhodnutí soudu prvního stupně, není možno považovat za zkrácení stěžovatele v jeho základních právech tak, jak v ústavní stížnosti tvrdil. Skutečnost, že v rozsudku nalézacího soudu bylo trestné jednání popsáno nepřesně, nemá při zachovaném následku tam popsaného jednání vliv na právní posouzení věci.
Nepřípadným je rovněž odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 296/01, o porušení předvídatelnosti výsledku soudního rozhodování, neboť rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo ani k podstatné změně skutkového stavu ani právní kvalifikaci. Nejednalo se tedy o rozhodnutí, které by bylo diametrálně odlišné od rozsudku soudu prvního stupně.
Stěžovatel rovněž nesouhlasil s hodnocením důkazů a s postupem odvolacího soudu, který odmítl provést jím navržený důkaz.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 TrŘ, je výrazem nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 TrŘ a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil.
V rámci dokazování obecné soudy přezkoumatelným způsobem vyložily, na základě kterých důkazů dospěly k rozhodnutí o vině a jakými úvahami se při svém hodnocení řídily. Skutečnost, že odvolací soud neprovedl stěžovatelem navržený důkaz (spisem Krajského soudu v Brně, týkajícím se trestního stíhání obžalovaného B. a spol., který měl dokládat nevěrohodnost O. H.), neznamená, že je rozhodnutí soudu nezákonné. Odvolací soud tento návrh vyhodnotil jako nedůvodný a nadbytečný, neboť nemohl ovlivnit zjištěný skutkový stav věci (č. l. 1678 spisu). Stran důkazních návrhů stěžovatele se sluší poznamenat, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování a nemají povinnost provést veškeré stěžovatelem navržené důkazy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, č. 10, Praha 1995), jestliže rozsah dokazování z jiných zdrojů je pro rozhodnutí postačující, jak se v dané věci stalo.
Z uvedeného rozboru věci plyne, že stěžovatel byl stíhán a poté zbaven svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Po celou dobu trestního řízení měl zajištěnou právní pomoc obhájcem (čl. 40 odst. 3 Listiny). Věc byla projednána spravedlivě a veřejně, v přítomnosti stěžovatele, který se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům a vznášet návrhy (čl. 38 odst. 2 Listiny), tzn. že mu bylo zaručeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož ostatně náležitě využil. Závěry plynoucí z tohoto posouzení, tzn. rozhodnutí o tom, zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) a odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v dané věci neshledal věcné ani zákonné důvody pro postup podle §39 zákona o Ústavním soudu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu