ECLI:CZ:US:2007:1.US.290.03
sp. zn. I. ÚS 290/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů T. N. V. a P. Q. M., zastoupených advokátem Mgr. Markem Sedlákem se sídlem Štefánikova 8, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 5 T 414/2001, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 3 To 438/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 5 T 414/2001, uznal obžalované T. N. V. (dále jen "stěžovatel T. N. V.") a P. Q. M. (dále jen "stěžovatel P. Q. M.") vinnými, že minimálně od počátku měsíce června 2001 až do dne 21. 8. 2001 na území města Brna bez patřičného povolení, převážně po předcházejících telefonických domluvách na telefonním čísle xxx (anonymizováno), prodávali dalším osobám z řad toxikomanů omamnou látku heroin zabalenou v tzv. psaníčkách, kterou takto opakovaně prodali ve výroku příkladmo uvedeným osobám, kdy naposledy dne 21. 8. 2001 stěžovatel P. Q. M. prodal ve výroku konkrétně uvedeným osobám psaníčka s obsahem heroinu a dne 21. 8. 2001 v Brně na ulici Táborská měl stěžovatel P. Q. M. u sebe bez patřičného povolení uschováno 5 ks psaníček s celkovým obsahem 0,5083 heroinu určeného k prodeji dalším osobám a taktéž měli oba stěžovatelé dne 21. 8. 2001 bez patřičného povolení v Brně v bytě č. 21 na ulici Strnadova č. 12 uschováno celkem 232 ks psaníček s celkovým obsahem 21,77 gramu heroinu určených ke společnému prodeji dalším osobám, přičemž heroin - 3,6-diacetylmorfin - náleží mezi omamné látky zařazené v seznamu IV v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., tedy neoprávněně prodali a pro jiného přechovávali omamnou látku a tento čin spáchali ve větším rozsahu, čímž spáchali trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle ustanovení §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "t.z."). Oba byli odsouzeni podle §187 odst. 2 t.z. k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) t.z. byli oba stěžovatelé pro výkon trestu zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 t.z. byl oběma stěžovatelům uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu neurčitou; podle §55 odst. 1 písm. a) t.z. byl oběma stěžovatelům uložen trest propadnutí věci, a to zajištěného heroinu; podle §55 odst. 1 písm. c) t.z. byl oběma stěžovatelům uložen trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 18.019,- Kč.
Městský soud v Brně v prvé řadě uvedl, že předloženými důkazy bylo prokázáno, že se oba stěžovatelé dopustili trestné činnosti způsobem výše uvedeným a že byli z této činnosti usvědčování výpověďmi svědků a listinnými důkazy. Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel T. N. V. byl již dříve - z důvodu podezření z distribuce heroinu na území města Brna - prověřován operativně taktickou činností Policií ČR. Bylo prokázáno, že dne 21. 8. 2001 došlo k neočekávaným událostem, kdy stěžovatel T. N. V. byl (po předchozím předávkování drogou) odvezen z prahu bytu č. 21 ve 3. patře, domu č. 12, ul. Strnadova (dále jen "byt") do nemocnice za účelem detoxikace; zdravotníci přivolali Policii ČR, kriminální oddělení toxi a ta vizuální kontrolou bytu zjistila, že ve dvou místnostech tohoto bytu se nachází miska se zbytky béžového prášku, větší množství tzv. psaníček (poznámka: o těchto skutečnostech vypovídali svědci M. H. a prap. J. L.). Městský soud (po podrobném posouzení předpokladů pro takový krok) dále uvedl, že soudce tohoto soudu rozhodnutím ze dne 21. 8. 2001, sp. zn. 7 Nt 1563/2001, vydal v souladu s ustanovením §83 odst. 1 tr. ř. příkaz k domovní prohlídce, která byla neodkladným a neopakovatelným úkonem, což blíže odůvodnil. Městský soud dále v případě "výslechu svědků z 21. 8. a 22. 8. 2001" uvedl, že tyto výslechy jsou procesně použitelné vůči stěžovateli P. Q. M., avšak nikoli vůči stěžovateli T. N. V. (poznámka: který nebyl - dle sdělení ošetřujícího lékaře - schopen účastnit se provádění úkonů trestního řízení, neboť byl po akutních problémech s vředy ještě dne 21. 8. 2001 operován a teprve následně dne 23. 8. 2001 byl schopen umístění ve vězeňské nemocnici), jemuž bylo sděleno obvinění až 23. 8. 2001. Výslechy svědků probíhali v těsném sledu po dobu několika hodin, kdy probíhal výslech stěžovatele P. Q. M.. Městský soud uvedl, že není nikde výslovně upraveno, že by se obžalovaný stěžovatel mohl těchto výslechů účastnit a uplatnit aktivní obhajobu osobně nebo prostřednictvím obhájce. V souzené věci poukázal na "procesnost veškerých úkonů provedených v průběhu přípravného řízení". Z toxikologického rozboru bylo sice prokázáno, že u stěžovatele P. Q. M. byly zjištěny v krvi a moči omamné látky, ale stěžovatel nevěděl, jaký to má na něj účinek. Městský soud dále prohlásil, že veškeré důkazy, jež byly v odůvodnění podrobně rozebrány, byly procesními úkony učiněnými v souladu s trestním řádem a že z těchto důkazů plyne, že se oba stěžovatelé dopouštěli trestné činnosti nikoliv individuálně, ale společně, koordinovaně a ve větším rozsahu (poznámka: to s ohledem na znalecký posudek a na zadokumentované větší množství drogy připravené pro jiného k prodeji) a dopustili se tak úmyslné trestné činnosti popsané ve výrokové části rozsudku.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 3 To 438/2002, z podnětu podaných odvolání citovaný rozsudek Městského soudu v Brně v celém rozsahu zrušil a za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že se stěžovatelé uznávají vinnými, že na území města Brna bez patřičného povolení, převážně po předcházejících telefonických domluvách na telefonním čísle xxx (anonymizováno), prodávali dalším osobám z řad toxikomanů omamnou látku heroin zabalenou v tzv. psaníčkách minimálně tak, že P. Q. M. dne 21. 8. 2001 prodal J. K. jedno psaníčko s obsahem 0,0179 gramu heroinu za 200,- Kč, P. B. jedno psaníčko s obsahem 0,0996 gramu heroinu za 200,- Kč a J. K. dvě psaníčka s celkovým obsahem 0,0326 gramu heroinu za 400,- Kč, měl u sebe v Brně na ulici Táborská bez patřičného povolení uschováno 5 ks psaníček s celkovým obsahem 0,5083 heroinu určeného k prodeji dalším osobám a oba stěžovatelé taktéž měli dne 21. 8. 2001 bez patřičného povolení v Brně v bytě č. 21 na ulici Strnadova č. 12 uschováno celkem 232 ks psaníček s celkovým obsahem 21,77 gramu heroinu určených ke společnému prodeji dalším osobám, přičemž heroin - 3,6 diacetylmorfin náleží mezi omamné látky zařazené v seznamu IV v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., tedy neoprávněně prodali a pro jiného přechovávali omamnou látku a tento čin spáchali ve větším rozsahu, čímž spáchali trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) t.z. a byli odsuzeni podle §187 odst. 2 tr.z. k trestu odnětí svobody v trvání 45 (čtyřiceti pěti) měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) t.z. byli oba stěžovatelé pro výkon trestu zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 t.z. se oběma stěžovatelům ukládá trest vyhoštění z území ČR na dobu neurčitou. Podle §55 odst. 1 písm. a) t.z. se oběma stěžovatelům ukládá trest propadnutí věci, a to zajištěného heroinu; podle §55 odst. 1 písm. c) t.z. se oběma stěžovatelům ukládá trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 18.019,- Kč, uložené v depozitu Městského státního zastupitelství Brno pod položkou 2/28 a 2/29.
Odvolací soud především uvedl, že (po doplněném dokazování u veřejného zasedání) znovu hodnotil celkovou důkazní situaci (důkazy, které sám provedl v návaznosti na důkazy již provedené soudem I. stupně a s ohledem na námitky obhajoby) a dospěl k závěru, že se stěžovatelé dopustili jednání v rozsahu uvedeném v výroku jeho rozsudku. Co se týče námitky ohledně nedostatečného popisu skutku ve sdělení obvinění, uvedl, že obžalovaným bylo sděleno obvinění v samém počátku trestního řízení a navíc pouze pro trestný čin podle §187 odst. 1 tr.z.; zde popsaný skutek je sice stručný, avšak dostatečný pro to, aby bylo zřejmé, že jsou oba stěžovatelé stíháni pro distribuci drog a jejich přechovávání. Skutek popsaný v obžalobě je pochopitelně širší a přesnější, neboť je v něm zohledněn výsledek předchozího šetření. Popsání skutku ve sdělení obvinění je dostačující a nelze proto zpochybňovat trestní řízení vůči stěžovatelům a jeho výsledek. Není prý důvodu zpochybňovat ani výsledek domovní prohlídky, neboť s ohledem na to, že lékařka přivolané lékařské služby (ke stěžovateli T. N. V. nalezenému přede dveřmi předmětného bytu) vyjádřila podezření na požití drog, je zcela logické, že policisté v této souvislosti do bytu vstoupili a zjišťovali, zda se v bytě nenachází jiné osoby, které by mohly být ve stejném stavu jako stěžovatel, případně, zda se v bytě nenachází jiné skutečnosti nasvědčující tomu, že by zde mohla být páchána závažná trestná činnost. Jisté je, že policisté poté byt opustili a následně byla provedena "řádná domovní prohlídka" na základě vydaného příkazu k domovní prohlídce soudcem. Není důvodu zpochybňovat ani výsledek domovní prohlídky, a to i s ohledem na samotné vyjádření stěžovatele T. N.V. v rámci odvolání, v němž uvedl, že ho navštívil kamarád a že mu dal k užití drogu; současně připustil, že tento kamarád mohl věci do bytu přinést, takže skutečnost, že se věci v bytě nacházely, nelze zpochybňovat "předchozím vstupem policistů do bytu" a vyjadřovat snad domněnku, že by sama policie mohla tyto věci do bytu umístit.
Krajský soud dále uvedl, že na druhé straně je třeba souhlasit s námitkou obhajoby ohledně výslechu svědků z 21. a 22. 8. 2001, zejména o jejich nepoužitelnosti vůči stěžovateli T. N. V., u něhož došlo ke sdělení obvinění až 23. 8. 2001. Nicméně odvolací soud neměl důvod zpochybňovat tyto svědecké výpovědi vůči stěžovateli P. Q. M.. Z celé věci je prý zřejmé, že policie stěžovatele P. Q. M. sledovala a prováděla příslušnou akci a v rámci této akce byl stěžovatel P. Q. M. a následně další osoby (zejména Z. H., J. K, P. B., J. K. zadrženi a předvedeni na policii. Téhož dne, tj. 21. 8. 2001 bylo stěžovateli P. Q. M. sděleno obvinění; ten pouze uvedl, že balíčky s heroinem, které měl při zadržení u sebe, měl pro svoji potřebu.
K námitce, že u výslechu svědků nebyla přítomna nezúčastněná osoba, ale policisté, kteří pracovali na případu, odvolací soud uvedl, že taková osoba měla být přítomna v době, kdy je protokol vyslýchané osobě předložen k přečtení. Za situace, kdy nikdo ze svědků nenamítá obsah protokolu z toho pohledu, že by mu byla odepřena možnost si protokol před podpisem přečíst, není však důvodu zpochybňovat obsah těchto protokolů vzhledem k osobám, které ve věci vystupují při podpisu jako osoby nezúčastněné.
Odvolací soud dále uvedl, že po zhodnocení veškeré důkazní situace i námitek obhajoby nemá pochybnosti v tom, že vina stěžovatelů (poznámka: konkretizovaná v odůvodnění a stanovená ve výroku) je zcela prokázána. Proto odvolací soud uznal stěžovatele vinnými v tom rozsahu, o němž nejsou žádné pochybnosti a nelze ho zpochybňovat ani procesními vadami. I v takovém rozsahu trestné činnosti je třeba v jednání stěžovatelů uvedený trestný čin spatřovat.
Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 5 T 414/2001, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 3 To 438/2002, napadli stěžovatelé ústavní stížností.
Stěžovatelé v prvé řadě uvedli, že jejich trestní stíhání (které rozsudku přecházelo; poznámka: zřejmě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 5 T 414/2001) nebylo zahájeno řádně v souladu s §160 odst. 1 tr.ř. a nebyli proto stíháni způsobem, který stanoví zákon. Došlo tím k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé poukazují na to, že popis skutku ve sdělení obvinění stěžovateli P. Q. M. dne 21. 8. 2001 a stěžovateli T. N. V. dne 23. 8. 2001 je nepřezkoumatelný a není formulován tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, neboť zde není ani jediný útok specifikován místem, časem, osobou odběratele. Stěžovatelé dále uvedli, že obžaloba i napadený rozsudek soudu prvního stupně jsou ve skutkové větě rovněž částečně nekonkrétní, ale obsahují dostačující popis alespoň některých útoků. Naproti tomu odvolací soud uznal stěžovatele vinnými pouze přesně vymezeným jednáním, ke kterému mělo dojít 21. 8. 2001, aniž však rozhodl o blíže nespecifikovaných skutcích, ke kterým podle obžaloby, jakož i podle rozsudku soudu prvního stupně mělo dojít v období minimálně od počátku června 2001 až do dne 21. 8. 2001 na území města Brna. Stěžovatelé v této části uzavřeli s tím, že sdělená obvinění ve skutkové větě neobsahují řádně specifikované zákonné znaky skutkové podstaty žádného trestného činu obsaženého v trestním zákonu, tedy ani trestného činu podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr.z. Obžalobou státního zástupce bylo porušeno ustanovení §176 odst. 2 věta první tr.ř., protože je v ní prý popsán zcela jiný skutek než ve sdělení obvinění.
Stěžovatelé dále tvrdili, že výslechy svědků ze dne 21. 8. a 22. 8. 2001 nebylo možné použít proti stěžovateli T. N. V., neboť v té době mu nebylo sděleno obvinění (a nebyly podmínky provádění neodkladných a neopakovatelných úkonů). Byly nepoužitelné i vůči stěžovateli P. Q. M., neboť při nich bylo porušeno jeho právo na obhajobu v důsledku toho, že není zřejmé, v kolik hodin přesně mu bylo sděleno obvinění (neboť byl o svých právech poprvé poučen ve 22,50 hod. a v této době svědkové Š., P. a J. K. byli již vyslechnuti). Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem soudu, že nikde není výslovně upraveno, že by se stěžovatel mohl těchto výslechů účastnit, a poukazují na to, že podle §33 odst. 3 tr.ř. jsou orgány činné v trestním řízení vždy povinny obviněného o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění. Stěžovatelé poukázali na nepřítomnost nezúčastněné osoby při podpisu protokolu o výslechu uvedených svědků a uvedli, že stěžovatel P. Q. M. byl při výslechu pod vlivem omamných látek. To prý vyplývá také ze znaleckého posudku z oboru toxikologie. Neměl proto možnost uplatnit aktivní obhajobu a otázka, zda věděl či nevěděl, jaké mají omamné látky účinky, není relevantní. Městský soud měl proto dojít k závěru, že veškeré úkony, které se stěžovatelem P. Q. M. byly prováděny, jsou procesně nepoužitelné, a to navíc za situace, kdy podpisu protokolu o jeho výslechu nebyla přítomna nezúčastněná osoba ve smyslu §95 odst. 3 tr.ř., ale státní zástupce. Stěžovatelé tvrdí, že proti stěžovateli T. N. svědčí jediný nepřímý důkaz, a to výslech svědka B. u hlavního líčení dne 21. 1. 2002. Stěžovatelé konečně uvedli, že krajský soud odůvodnil své rozhodnutí mimo jiné i tvrzeními uvedenými v jejich odvolání a ta nejsou důkazním prostředkem.
Stěžovatelé uzavřeli s tím, že uvedeným postupem obecných soudů došlo v jejich neprospěch k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nebyli stíháni způsobem, který stanoví zákon a navrhli, aby Ústavní soud přijal nález, jímž se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 3 To 438/2002, spolu s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 5 T 414/2001, zrušují.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelé v podstatě namítají, že rozsudky Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně došlo k porušení jejich základního práva zakotveného v ustanovení čl. 8 odst. 2.
Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Tato základní práva stěžovatele podle obsahu spisu porušena nebyla. Dále je zřejmé, že se hlavní líčení před krajským soudem konalo na základě podané žaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 3 Zt 2540/2001-54, takže ani v tomto směru mu přisvědčit nelze. Ústavní soud z obsahu soudního spisu konečně zjistil, že v případě pochybností o vině stěžovatelů u toho kterého konkrétního skutku rozhodoval soud v jejich prospěch, jak je ostatně z rozsudku krajského soudu patrno. V této souvislosti pak Ústavní soud z obsahu spisového materiálu neshledal, že by nebyly provedeny důkazy relevantní pro rozhodnutí ve věci.
Dále, argumentace stěžovatelů, která je v ústavní stížnosti do značné míry opakováním výhrad obsažených v jejich odvolání (jež byly předmětem jednání a dokazování před odvolacím soudem a jsou reflektovány v odůvodnění jeho rozhodnutí), nevede Ústavní soud ke zpochybnění úsudku obecných soudů týkajících se námitek stěžovatelů vůči zahájení jejich trestního stíhání. Skutková věta ve sdělení obvinění nezaměnitelně popisuje jednání obou stěžovatelů v inkriminované době (tj. místo, čas, způsob), neboť obsahuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu (právní kvalifikaci), pro kterou bylo stěžovatelům sděleno obvinění. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani pozdější změna právní kvalifikace, na kterou byli oba stěžovatelé řádně upozorněni (č.l. 3). K popisu skutku v obžalobě a k jejímu vztahu k popisu skutku ve sdělení obvinění se dostatečně jasně a přesvědčivě vyjádřil odvolací soud v odůvodnění rozsudku na straně 4 dole a Ústavní soud nemá důvod jeho závěr jakkoli zpochybňovat.
Stejně tak nemá Ústavní soud důvod nic měnit na argumentaci krajského soudu, jež se týká výhrad stěžovatelů vůči provádění výslechů svědků. Z obsahu spisového materiálu (a z odůvodnění rozsudku) plyne jasná a zřetelná úvaha a úsudek krajského soudu v tomto směru; ostatně tyto výhrady - jak bylo připomenuto výše - jsou v ústavní stížnosti opakováním těch, které byly uvedeny v odvolání. K tvrzení stěžovatelů, podle kterého měl být sám stěžovatel P. Q. M. v době výslechu (poznámka: zřejmě dne 21. 8. 2001) pod vlivem drog a proto nemohl uplatnit svá procesní práva, nelze než dodat, že podle obsahu protokolu o výslechu obviněného (dne 21. 8. 2001, č.l. 159 a 160) stěžovatel uvedl, že měl u sebe balíčky s heroinem pouze pro svou potřebu a že drogy bere; nenamítal, že by byl pod jejich vlivem. Současně také uvedl, že mu bylo sděleno obvinění, jehož obsahu porozuměl tak, jak mu byl přetlumočen. Z uvedeného plyne, že sdělení obvinění rozuměl a navíc poukázal na skutečnost, že heroin prodával. Ze znaleckého posudku o toxikologickém vyšetření (viz č.l. 121), konkrétně ze vzorku moče a krve (které byly stěžovateli odebrány dne 22. 8. 2001 v 03,00 hod.) lze navíc seznat, že stěžovatel - který byl v době odběru tělních tekutin v konečném stádiu vylučování (1,55mg/l amfetaminu v moči a v krvi byl nález negativní) - byl v době uvedeného výslechu schopen chápat smysl trestního řízení a neexistují seriózní podklady pro závěr, že by "při těchto výsleších" neměl možnost uplatnit aktivní obhajobu.
Ústavní soud navíc usuzuje, že argumentace stěžovatelů v souvislosti s tvrzenými porušeními jejich procesních práv nedosahuje ústavní dimenze, pokud jde o obsah základních práv zakotvených v čl. 8 a čl. 36 a násl. Listiny. Ústavnímu soudu se proto jeví, že stěžovateli tvrzené procesní vady jsou namítány účelově, aby byl zpochybněn skutkový stav tak, jak byl zjištěn soudy obou stupňů. V ústavní stížnosti uvedené námitky vyjadřují především nespokojenost stěžovatelů s výsledkem trestního řízení před obecnými soudy. O tom ostatně svědčí i námitka stěžovatelů že krajský soud odůvodnil své rozhodnutí mimo jiné i tvrzeními uvedenými v jejich odvolání. Stěžovatelé tuto argumentaci nijak blíže nerozvedli a z ní samotné nevyplývá, co stěžovatelé konkrétné namítají. Ústavní soud ji proto považuje za nesrozumitelnou.
Ústavní soud proto uzavírá, že v právních závěrech obecných soudů neshledal ani svévoli ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Obecné soudy jasně uvádějí důvody, které je k vydání napadených rozsudků vedly. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) není věcí Ústavního soudu. Ústavní soud v argumentaci obecných soudů porušení ústavnosti neshledává, považuje ji za zřetelnou a přesvědčivou. Připomíná, že v souzené věci jak žalobce, tak i stěžovatelé měli právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a navrhovat důkazy další. Není tedy důvodu se domnívat, že by oba soudy nepostupovaly nestranně a nezávisle.
Ústavní soud proto neshledal, že by rozsudky obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelů ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny jehož se dovolávají.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2007
Vojen Gűttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu