ECLI:CZ:US:2007:1.US.304.05
sp. zn. I. ÚS 304/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem Praha 1 - Staré Město, Haštalská 27, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1376/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 2 To 19/2004, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2004, čj. 46 T 6/2003 - 1133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností J. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1, 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Označeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl zrušen shora označený rozsudek soudu prvního stupně. Po odstranění nepřesnosti obsažené ve skutkové větě, týkající se motivace zjištěného jednání stěžovatele (že se stěžovatel pokusil vykonat s poškozenou A. Š. soulož, což nebylo provedenými důkazy spolehlivě prokázáno, byť je to pravděpodobné), odvolací soud znovu rozhodl tak, že opětovně uznal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení §221 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ") účinného v roce 1993, který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle ustanovení §41 odst. 1 TrZ dne 8. 4. 1993 poté, co v noci kolem 02.30 hod. doprovázel poškozenou A. Š. (dále jen "poškozená") z vinárny do jejího bydliště v Praze 10. Dírou v plotě s ní prolezl do prostoru Vinohradského hřbitova, kde mezi nimi došlo ke konfliktu, při kterém ji napadl, zranil nožem a nezjištěným způsobem usmrtil. Tohoto jednání se dopustil přesto, že v roce 1978 byl odsouzen za trestný čin loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 TrZ, v tehdy účinném znění, k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, který vykonal dne 6. 9. 1981. Za to byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen trestní příkaz Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. 3. 1994, sp. zn. 3 T 28/94, ve výroku o trestu. V ostatním zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Stěžovatel konstatoval, že právní kvalifikace jeho jednání byla v průběhu tří let celkem třikrát změněna. V rámci poslední změny, aniž by byly provedeny nové důkazy, byl upraven i skutkový děj, přičemž skutkový stav považoval za nedostatečně zjištěný. Shromážděné důkazy neumožnily ani jednoznačně kvalifikovat jeho jednání, jednoznačně nevedly ke stěžovateli jako subjektu trestného činu, ale ani k závěru, že se trestný čin stal. Závěr o vzniku konfliktu mezi stěžovatelem a poškozenou, kdy ji měl napadnout a nezjištěným způsobem usmrtit, má vágní povahu. Tělo poškozené se nikdy nenašlo a nebylo tedy možné zjistit míru porušení normálních tělesných nebo duševních funkcí s vlivem na obvyklý způsob života poškozené. Nebyl předložen ani důkaz o tom, že poškozená je po smrti. Stejně tak nebyl prokázán jeho úmysl způsobit poškozené ublížení na zdraví a ani samotné ublížení na zdraví nebylo dostatečně prokázáno. Za neexistence jediného přímého důkazu nebo uzavřené skupiny nepřímých důkazů měly obecné soudy postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním uvedl, že nebyly zjišťovány skutečnosti svědčící v jeho prospěch a důkazy byly hodnoceny, podle jeho přesvědčení, svévolně. Hlavním důkazem bylo svědectví A. K., osoby s pochybnou minulostí, neschopnou vzpomenout si při hlavním líčení na svou výpověď z přípravného řízení. Obecné soudy se nezabývaly tvrzeními svědkyň D. K. a RNDr. K. K., že si poškozená ráda vypila a pak byla agresivnější a že manželství poškozené nebylo harmonické, což potvrzuje i fakt, že manžel poškozené, svědek K. Š., oznámil zmizení své manželky až po dvou dnech. Stejně jako nebylo zmíněno svědectví H. B., že stěžovatel nepil a k ženám se choval uctivě. Významným důkazem nemůže být ani znalecký posudek z odvětví psychologie a psychiatrie, z něhož nevyplývá, že by měl stěžovatel výrazné agresivní rysy a že by byl sadista a sexuální agresor. Současně předložil vlastní hodnotící úvahy.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), vyjádřil Nejvyšší soud ČR, odvolací soud a soud prvního stupně.
Nejvyšší soud ČR a Vrchní soud v Praze plně odkázaly na argumentaci obsaženou v odůvodnění svých rozhodnutí a navrhly ústavní stížnost odmítnout. Nejvyšší soud ČR navíc uvedl, že obsah a rozsah provedeného dokazování není se skutkovými zjištěními v rozporu, a proto nelze hovořit o svévoli soudů při hodnocení důkazů. Opodstatnění nebylo přiznáno ani argumentaci stěžovatele, že skutek popsaný ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví, neboť mezi tímto právním závěrem a vykonanými skutkovými zjištěními nelze dovodit extrémní nesoulad. V tomto směru poukázal na vybraná rozhodnutí Ústavního soudu.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření konstatoval, že řada nepřímých důkazů tvoří ucelený, logicky na sebe navazující řetězec, který odůvodnil nepochybné hodnocení, že jednání stěžovatele mělo za následek úmrtí poškozené. Stěžovatel z důvodu odlišného hodnocení důkazů s tímto závěrem soudů nesouhlasí. V průběhu řízení se soud zabýval všemi námitkami stěžovatele a jeho obhájce, a to i svědectvím svědkyně D. K.é, RNDr. K. K., které mělo nasvědčovat, že manželství poškozené nebylo harmonické, a výpovědí svědkyně H. B., že se stěžovatel choval k ženám uctivě a nepil alkohol. Ke čtení výpovědi svědka A. K. uvedl, že tato byla čtena z důvodu odstranění rozporů mezi výpovědí svědka v přípravném řízení a u hlavního líčení. Důkazy provedené u hlavního líčení byly hodnoceny v souladu s trestním řádem a ani změny v právní kvalifikaci neznamenaly stěžovatelem tvrzené porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní stížnost považoval za nedůvodnou a navrhl její odmítnutí.
K vyjádřením obecných soudů stěžovatel uvedl, že soud prvního stupně sice konstatoval, že manželství poškozené bylo harmonické a poškozená neměla důvod od svého manžela odejít, ale už neuvedl, že jedna z vyšetřovacích verzí byla, že poškozená je naživu, změnila identitu a žije na jiném místě. K přečtení výpovědi svědka A. K. namítl, že postup podle ustanovení §211 odst. 3 TrŘ připadá v úvahu pouze pokud se ve výpovědi svědka vyskytují určité nepřesnosti. V tomto případě si svědek nemohl na nic vzpomenout a jedná se o osobu méně inteligentní, s bohatou kriminální minulostí. Na rozdíl od soudu prvního stupně je stěžovatel přesvědčen, že změnami právní kvalifikace bylo zasaženo do jeho práv. Nejdřív byl označen pachatel a pak se hledal způsob, jak subsumovat tvrzené jednání pachatele pod tu kterou skutkovou podstatu. Navíc, obecné soudy situovaly jednání stěžovatele na den 8. 4. 1993 okolo 02.30, ale právnímu zástupci stěžovatele se podařilo zjistit, že den úmrtí poškozené je stanoven na den 9. 4. 1993. V dalším odkázal na podané odvolání, dovolání a ústavní stížnost.
Ústavní soud si rovněž vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 46 T 6/2003, a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je svým obsahem v podstatě nesouhlasnou polemikou s postupem a závěry obecných soudů a opakováním námitek, kterými se již zabýval a vypořádal nejen soud prvního stupně, ale i soud odvolací a Nejvyšší soud ČR. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu zjevně, s ohledem na jeho roli soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nepřísluší. Konečně nutno uvést, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, obsažená mj. v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Pokud obecné soudy respektují zásady dané tímto ustanovením, jak tomu bylo v projednávané věci, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Skutečnost, že soud vyslovil v řádně vedeném procesu závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces nezahrnuje právo na úspěch ve sporu. V dané věci Ústavní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených základních práv.
Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je patrno, že jmenovaný soud se námitkami stěžovatele, týkajícími se naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §221 odst. 1, 4 TrZ, a to i z hlediska subjektivní stránky, které stěžovatel v ústavní stížnosti opakoval, podrobně zabýval, vypořádal se s nimi a pochybení obecných soudů neshledal, když konstatoval, že mezi vykonanými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením není extrémní nesoulad. Obecné soudy svůj závěr, že to byl právě stěžovatel, kdo poškozenou fyzicky napadl přinejmenším v nepřímém úmyslu způsobit jí prostou újmu na zdraví a v nedbalosti jí způsobil smrt, založily na řadě nepřímých důkazů, které by bylo možné zpochybnit, pokud by připouštěly ještě jinou verzi činu, jež by byla pro stěžovatele příznivější. Taková situace v souzené věci nenastala. Se závěry Nejvyššího soudu ČR tak, jak jsou uvedeny v odůvodnění jeho rozhodnutí, Ústavní soud souhlasí a odkazuje na ně, aniž by bylo účelné tyto znovu opakovat či dále argumentačně rozvíjet.
Lze souhlasit s tím, že právní kvalifikace skutku byla třikrát změněna, ale nutno doplnit, že po celou dobu trestního stíhání bylo stěžovateli kladeno za vinu jednání mající za následek smrt poškozené, tzn. jednání, které bylo v příčinné souvislosti s jejím úmrtím a následným zmizením. V této souvislosti je pak nepřípadná námitka stěžovatele, že obecné soudy ve skutkové větě situovaly jeho jednání na den 8. 4. 1993, ač za den úmrtí poškozené byl stanoven den 9. 4. 1993. K tomu lze uvést následující. Den úmrtí byl stanoven rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. Nc 1052/97. V době, kdy jmenovaný soud rozhodoval o prohlášení poškozené za mrtvou, tj. v roce 1999, bylo trestní stíhání přerušeno. Proto civilní soud stanovil za den smrti poškozené, tzn. den, který poškozená, jako nezvěstná, nepřežila, den oznámení o pohřešování nezvěstné, které učinil manžel poškozené K. Š. dne 9. 4. 1993 (č. l. 335 spisu).
Jestliže odvolací soud změnil popis skutkové věty, když z ní vypustil větu "(...) v úmyslu vykonat s ní soulož, se kterou poškozená nesouhlasila (...)", bylo to z důvodu, že tato okolnost byla sice velmi pravděpodobná, ale nebyla z provedených důkazů spolehlivě zjištěna. Proto není tvrzení stěžovatele, že odvolací soud pozměnil popis skutkového děje, aniž by ve věci provedl jakékoli nové důkazy, opodstatněné.
V projednávané věci postupovaly obecné soudy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 TrŘ), dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 TrŘ), který vedl k závěru o vině stěžovatele. Síla nepřímých důkazů nespočívá v jejich nezvratnosti, jak se snažil naznačit stěžovatel, ale v jejich vzájemné návaznosti. V projednávané věci obecné soudy postavily svůj závěr o vině stěžovatele na uceleném řetězci nepřímých důkazů, které na sebe logicky navazovaly, doplňovaly a opravňovaly obecné soudy k nepochybnému závěru, že to byl stěžovatel, který dne 8. 4. 1993 v nočních hodinách po odchodu z vinárny, vylákal poškozenou do prostoru Vinohradského hřbitova, kde pracoval a přespával, a v těchto prostorách ji napadl přinejmenším v nepřímém úmyslu způsobit jí "prostou" újmu na zdraví a v nedbalosti jí způsobil smrt.
Ve věci provedené důkazy vedly k závěru, že se trestný čin stal, že se jedná o trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení §221 odst. 1, 4 TrZ, účinného v době spáchání činu, a svědčily proti stěžovateli jako pachateli trestného činu. Poškozená byla naposledy viděna ve společnosti stěžovatele, což nepopřel ani stěžovatel, a i přes její vázanost na rodinu nebyla od této doby zaregistrována její fyzická existence; v inkriminovanou dobu měla na sobě džínové kalhoty, které byly nalezeny rozřezány ostrým řezným nástrojem a silně znečištěné zeminou na Vinohradském hřbitově, kde stěžovatel pracoval a přespával, se stopami lidské krve, přičemž krevní skupina odpovídala krvi poškozené a stěžovatele; dále zde byly nalezeny kalhotky a ponožka poškozené; policejní pes sledoval pachovou stopu poškozené nejméně sto metrů do prostoru Vinohradského hřbitova; prokázaná záliba stěžovatele ve zbraních a jeho zvyk nosit u sebe nůž; svědkyně I. T. slyšela dne 8. 4. 1993 v 02.30 hod. ženský výkřik, vycházející z míst, kde se stěžovatel podle své výpovědi s poškozenou pohyboval; I. N. viděla stěžovatele, jak si dne 9. 4. 1993 šel prát do šatny své svršky a odmítl její nabídku, že mu prádlo vypere v pračce; svědek A. K. uvedl, že se mu stěžovatel ve výkonu trestu svěřil, že se na hřbitově postaral, aby nějaká žena už nepromluvila; svědkyně H. H.a J. K. popsaly násilnické chování stěžovatele vůči ženám v minulosti, a to i za použití nože; to potvrdila i svědkyně E. R., která konstatovala, že je ve stěžovateli asi nějaká zloba vůči ženám, která vyplývá na povrch, když je opilý; závěry znaleckého posudku (č. l. 212 spisu), že má sklon ve vypjaté situaci agresivně jednat a v dané věci "šlo o afektivní agresi, v jejíž motivační struktuře dominovala potřeba odstranit frustrující podnět či snížit nahromaděné vnitřní napětí (...), když takovým frustrujícím podnětem mohla být obrana oběti při útoku stěžovatele, příp. neočekávaná defekace oběti při znásilňování (...)" - defekaci poškozené potvrdil ve výpovědi i sám stěžovatele, který tvrdil, že poškozená s pohlavním stykem souhlasila, ale po její defekaci k jeho dokonání nedošlo; závěr znalců o agresivitě stěžovatele a jeho sklonům k sadismu (č. l. 210, 950 spisu); reálná možnost spálení těla poškozené v kremační peci; fakt, že rozhodné skutečnosti stěžovatel popisoval v rozporu s prokázanou realitou (str. 15 rozsudku soudu prvního stupně). Z uvedeného vyplývá, že svědectví A. K. nebylo korunním důkazem, jak tvrdil stěžovatel, ale jedním z mnoha dalších důkazů hodnocených samostatně i ve vzájemné souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy.
Obecné soudy se rovněž vypořádaly se svědeckou výpovědí H. B., kterou, s ohledem na její obsah, považovaly za okrajovou a svědectvím D. K. a RNDr. K. K., které sice konstatovaly, že si poškozená ráda vypila a občas byla agresivnější, ale slovně, ve smyslu "proč se nemají lidi rádi". D. K., která byla blízkou přítelkyní poškozené, uvedla, že manželství poškozené bylo harmonické (č. l. 469 spisu). Jen RNDr. K. K. (č. l. 480 spisu) uváděla, že se "povídalo" o mileneckém vztahu poškozené s panem J. Č.. Tato "informace" byla vyvrácena výpovědí pana J. Č. (č. l. 955 spisu). Důvodem, proč byla poškozená manželem pohřešována až dne 9. 4. 1993, nebyla disharmonie v manželství, jak se snažil naznačit stěžovatel, ale skutečnost, že poškozená občas přespala u přítelkyně D. K., zejména pokud byly společně v restauraci, jak tomu bylo dne 8. 4. 1993. Tento fakt, kromě manžela poškozené, potvrdila i D. K. (č. l. 45, 956 spisu).
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí obecných soudů porušila ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem, stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (trestní řád a trestní zákon) a nebylo mu bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, v přítomnosti stěžovatele, který se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, za plného respektování presumpce neviny a práva na obhajobu (po celou dobu trestního řízení byl stěžovatel zastoupen advokátem).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Počení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu