ECLI:CZ:US:2007:1.US.308.07.1
sp. zn. I. ÚS 308/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2007 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudkyň Dagmar Lastovecké Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. P. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jiráskovo náměstí 8, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2006, č. j. 57 Co 566/2006-87 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2006, č. j. 82 C 206/2004-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a řádnou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit 14.539,- Kč a tvrdil, že jejich vydáním bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Porušena měla být i zásada rovnosti účastníků řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy do jeho základních práv zasáhly tím, že na něj v rozporu s ust. §101 odst. 1 o. s. ř. přenesly povinnost důkazní a povinnost tvrzení, čímž navíc zvýhodnily žalobkyni. Stěžovatel se navíc nedozvěděl, že soud považuje pro posouzení věci za rozhodující, jaké úkony stěžovatel provedl k zamezení zneužití platební karty svého otce, poté co otec zemřel. Jinak by učinil patřičné procesní návrhy. Žalobkyně však nikdy netvrdila, že by stěžovatel výběr provedl a tato skutečnost nebyla nikdy spornou. Stěžovatel tak před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu neměl možnost vyjádřit se ke všem rozhodným skutečnostem, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel následným podáním upozornil Ústavní soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 1149/2004, z něhož mělo podle něj vyplývat, že věc nespadala do pravomoci civilního soudu, ale rozhodovat měl správní soud.
Ústavní soud vyzval k vyjádření Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Ostravě, jako účastníky řízení a Českou správu sociálního zabezpečení (dále "ČSSZ"), jako vedlejší účastnici řízení. Za Okresní a Krajský soud v Ostravě se k ústavní stížnosti vyjádřily předsedkyně příslušných senátů, a to v podstatě shodně s odůvodněním napadených rozhodnutí. Stížnostní námitky označily za nedůvodné. Vedlejší účastnice na výzvu k vyjádření nereagovala. Obě vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí s upozorněním, že se k nim stěžovatel může v soudem stanovené lhůtě vyjádřit. Ústavní soud však žádné vyjádření neobdržel.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 82 C 206/2004, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2006, č. j. 82 C 206/2004-69, bylo vyhověno žalobě České republiky - České správy sociálního zabezpečení a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit 14.539,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení dvěma přeplatky na starobním důchodu, jež byly vyplaceny po smrti oprávněného na postžirový účet, ke kterému měl stěžovatel dispoziční oprávnění a jehož zůstatek stěžovatel nabyl jako dědic (ke dni úmrtí zůstavitele).
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání (č. l. 72 a 73), kde tvrdil, že se nemohl obohatit, neboť nenabyl účet svého otce, ale pouze zůstatek na tomto účtu ve výši 28.196,99 Kč, což vyplývá i z usnesení o vypořádání dědictví. Stěžovatel by se navíc obohatil jen tehdy, když by omylem vyplacené prostředky vybral a použil, což se nestalo. Stěžovatel rovněž nesouhlasil s tím, že by měl povinnost zamezit neoprávněným výběrům. Finanční prostředky došlé na účet po smrti otce nejsou stěžovatelovy prostředky a pokud by nebyl proveden nadlimitní výběr, pak by banka peníze vrátila žalobkyni. Obohatila se tedy osoba, jež peníze vybrala, nikoli stěžovatel.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 10. 2006, č. j. 57 Co 566/2006-87, odvolání stěžovatele nevyhověl, a napadený rozsudek potvrdil. Soud rozhodoval bez účasti stěžovatele, který se z jednání omluvil a nežádal jeho odročení.
Z kopie usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 1149/2004, vyplývá závěr, že ve sporech o vrácení neoprávněně poukázaného důchodu musí být podle Nejvyššího soudu ČR ve správním řízení jednáno s dědici oprávněného (viz závěr odůvodnění).
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Okresní soud v napadeném rozsudku (str. 3) zřetelně a srozumitelně vysvětlil, z jakých skutkových zjištění vyšel a k jakým právním závěrům na základě těchto zjištění dospěl. Výslovně rovněž uvedl, že bylo na stěžovateli: "aby zamezil neoprávněným výběrům nahlášením ztráty platební karty. Škodu nebo bezdůvodné obohacení způsobené neoprávněnými výběry kartou může stěžovatel uplatnit vůči tomu, kdo neoprávněný výběr uskutečnil.". Krajský soud označil skutková zjištění okresního soudu za správná a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Stěžovatel podle rozsudku krajského soudu (str. 3) nezpochybnil tvrzení žalobkyně, že měl i za života zůstavitele dispoziční právo k předmětnému účtu, s účtem nakládal, přičemž po úmrtí zůstavitele nežádal domov důchodců o vydání platební karty zůstavitele, ačkoli dle stěžovatelova tvrzení měl kartu v držení zůstavitel. Krajský soud shodně se soudem okresním konstatoval, že obraně stěžovatele neuvěřil. Krajský soud v závěru napadeného rozsudku (str. 4) též vysvětlil, proč není důvodná námitka, že ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení nedopadají na právní vztahy týkající se důchodového pojištění, neboť vztah mezi stěžovatelem a žalobkyní nebyl právním vztahem vyplývajícím z důchodového pojištění.
Obecné soudy své závěry odůvodnily náležitě. Stěžovatel byl okresním soudem opakovaně upozorněn, že musí tvrdit skutečnosti, na nichž staví svou obranu proti žalobě (č. l. 22, č. l. 56 verte a č. l. 67 verte spisu Okresního soudu v Ostravě). Stěžovatel musel na základě vývoje řízení vědět (nejpozději z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2006, č. j. 82 C 206/2004-69, když ne na základě téměř shodného odůvodnění zrušeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2005, č. j. 82 C 206/2004-31), jaké má činit procesní návrhy, aby dosáhl vyvrácení závěrů okresního soudu, o něž se opřel i krajský soud. Přesto zůstal stěžovatel (resp. jeho právní zástupce), v tomto směru nečinným a nevyvíjel žádnou řádnou důkazní aktivitu (např. nebyli navržení svědci z domova důchodců, nebylo zjišťováno, kdo bance již v březnu 2002 oznámil úmrtí zůstavitele - viz dopis banky na č. l. 65, atd.). Z čistě formálních aspektů by snad bylo možno některým výtkám stěžovatele přiznat opodstatnění, avšak stěžovatel ve vztahu k těmto výtkám v řízení neuspěl díky nečinnosti své, resp. díky nečinnosti svého právního zástupce. V řízení o ústavní stížnosti však nelze úspěšně žádat nápravu vad, které vznikly nedostatkem procesní aktivity, resp. nepřiléhavou procesní aktivitou, či zvoleným stylem procesního vystupování, což plyne jak ze subsidiarity ústavní stížnosti, tak ze zásady vigilantibus iura. Nahrazení takto event. vzniklých škod může být např. řešeno v rámci vztahu advokát - klient, nikoli cestou ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. září 2007
František Duchoň
předseda senátu