ECLI:CZ:US:2007:1.US.310.04
sp. zn. I. ÚS 310/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti I. J., t.č. věznice, 507 11 Valdice, zastoupeného JUDr. Karlem Jarešem, advokátem v Praze, Prokopská 8, 118 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.10.2002, sp.zn. 5 Tdo 494/2002, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.2.2004, sp.zn. 7 Tdo 143/2004, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18.12.2002, sp.zn. 8 To 159/02, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.6.2001, čj. 1 T 31/95-5300, uznal stěžovatele vinným organizátorstvím trestného činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a), §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zákona. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudek městského soudu usnesením ze dne 30.4.2002, sp. zn. 8 To 25/2002, zrušil a trestní stíhání stěžovatele zastavil. K dovolání státního zástupce Nejvyšší soud usnesením ze dne 23.10.2002, sp.zn. 5 Tdo 494/2002, usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu přikázal v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 18.12.2002, sp.zn. 8 To 159/02, odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku Městského osudu v Praze zamítl. Dovolání stěžovatele proti tomuto usnesení Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 18.2.2004, sp.zn. 7 Tdo 143/2004, odmítl.
Stěžovatel se domnívá, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18.2.2004, sp.zn. 7 Tdo 143/2004, byla porušena jeho základní práva podle čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž došlo i k porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Ze zásady presumpce neviny, která je v uvedených dokumentech vyjádřena, vyplývá pravidlo in dubio pro reo, jež platí ve všech fázích trestního procesu, tedy i v řízení o dovolání.
Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to, že Nejvyšší soud dospěl k závěru (vyjádřeném v odůvodnění usnesení ze dne ze dne 23.10.2002, sp.zn. 5 Tdo 494/2002), že jednání, která jsou kladena za vinu jemu a T. J. (tj. příprava vraždy L. J. a příprava vraždy T. W.) jsou ve skutkových větách určeny natolik nekonkrétně a že závěr o jednotě skutku je na podkladě učiněných skutkových zjištění nemožný. Nejvyšší soud tedy měl mít pochybnost o tom, zda obě předmětná jednání tvoří jeden skutek. Měl proto rozhodnout ve prospěch obviněného a již tehdy dovolání státního zástupce zamítnout. Jestliže tak neučinil, ale dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení - přičemž vyslovil závazný právní názor, že se v posuzovaném případě jednalo o skutky dva - zasáhl tím do stěžovatelových základních práv.
Stěžovatel dále namítá, že byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27.6.2001, čj. 1 T 31/95-5300, odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 18 let. Výjimečný trest však bylo možné - podle trestního zákona do novely k 1.1.2002 - uložit jen tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je velmi vysoký a možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. Přitom znalecký posudek z odvětví psychiatrie a klinické psychologie ve svém závěru v bodě 7) uvádí, že u stěžovatele jsou v obecné rovině dobré možnosti resocializace. Na zpracování uvedeného posudku, avšak k otázkám věnovaným psychologickému profilu stěžovatele, se podílel i znalec PhDr. S. H., který však při výslechu uvedl, že dobrá resocializace je možná pouze v případě přiznání se obžalovaného k jednání kladeného mu za vinu. Z toho také vycházel soud. Takový závěr je však nepodložený a nemůže sloužit jako podklad uložení výjimečného trestu odnětí svobody. U stěžovatele tedy nebyly splněny podmínky uložení takového trestu, neboť jeho resocializační schopnost byla hodnocena jako dobrá.
Podle mínění stěžovatele bylo porušeno také jeho základní právo podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle kterého má každý právo dosáhnout výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Nalézací soud však výslech obhajobou navrhovaných svědků (R. V., K. B., Z. P., I. R., K. B., V. Ch., T. R., O. S., R. P., I. R. a V. K.) nepřipustil. Stěžovatel konečně prohlásil, že bylo porušeno i jeho základní právo podle čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť byl v průběhu řízení odňat svému zákonnému soudci J. Horkému.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.10.2002, sp.zn. 5 Tdo 494/2002, jakož i související usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.2.2004, sp.zn. 7 Tdo 143/2004 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18.12.2002, sp.zn. 8 To 159/02, zrušil.
II.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Rovněž Vrchní soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud se vyjádřil především k otázce tvrzeného porušení čl. 40 Listiny, tedy k námitce stěžovatele, že v jeho případě šlo o nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. 1 písmeno f) tr. řádu. Podle Nejvyššího soudu však o nepřípustnost trestního stíhání nešlo, protože odsouzení obviněného ve věci Městského soudu v Praze sp.zn. 1 T 31/95 a ve věci téhož soudu sp.zn. 4 T 20/98 se netýkala téhož skutku. Vyplývá to ze skutečnosti, že šlo o usmrcení dvou osob, k usmrcení každé z nich směřovalo jiné jednání a každé z těchto jednání bylo provedeno v jiném čase, na jiném místě a jiným způsobem. V tomto ohledu dále odkázal na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.10.2002, sp.zn. 5 Tdo 494/2002. Ostatní stěžovatelovy námitky pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů nespadají.
Městské státní zastupitelství, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření uvedlo, že považuje ústavní stížnost za účelovou a nedůvodnou. Pokud jde o rozhodnutí soudu nepřipustit výslechy dalších svědků, šlo o výslechy osob, které prokazatelně nemohly podat konkrétní svědectví a nemohly tak ovlivnit rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele. Co se týče námitky, že stěžovatel byl v průběhu řízení protizákonně odňat svému zákonnému soudci, je nedůvodná, protože Vrchní soud v Praze ve svém usnesení podrobně a logicky zdůvodnil, proč využil ust. §262 tr. řádu a nařídil, aby věc, kterou vracel soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí, projednal jiný senát.
Nejvyšší státní zastupitelství a Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka vzdaly.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení bylo zasláno advokátu stěžovatele. Ten v reakci na ně uvedl, že nadále považuje za nesprávnou argumentaci Nejvyššího soudu týkající se jednoty skutku stěžovatele a odkázal na odůvodnění ústavní stížnosti. Pokud jde o námitku odnětí stěžovatele jeho zákonnému soudci, vrchní soud ve svém usnesení nařídil, aby věc projednal jiný senát, čímž prý porušil ust. §262 tr. řádu, neboť to dává možnost toliko rozhodnout, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 1 T 31/95, vedený u Městského soudu v Praze. Zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze čj. 1 T 31/95-5300 ze dne 27.6.2001 (spolu s obžalovaným T. J.) uznán vinným organizátorstvím trestného činu vraždy L. J. podle §10 odst. 1 písm. a), §219 odst. 1,2 písm. f) tr. zákona a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou (č.l. 5300 - svazek 35 soud. spisu). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30.4.2002, čj. 8 To 25/02-5365, rozsudek městského soudu zrušil a řízení zastavil. Toto usnesení odůvodnil tím, že stěžovatel již byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20.5.1999, čj. 4 T 20/98-843, z přípravy vraždy T. W., a dovodil jednotu skutku s touto souzenou věcí.
K dovolání státního zástupce, podaného v neprospěch stěžovatele, Nejvyšší soud usnesením ze dne 23.10.2002, sp. zn. 5 Tdo 494/2002, usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu přikázal k novému jednání a rozhodnutí. Vyslovil přitom závazný právní názor, že z popisu provedených útoků je zřejmé, že mělo dojít ke vzniku dvou různých následků významných pro trestní právo hmotné a to k usmrcení L. J. a k přípravě usmrcení T. W.. Ze skutkového stavu, který byl vzat za podklad rozhodnutí, vyplývá, že jednota skutku, respekt. jeho totožnost, jím není potvrzena. Závěr Vrchního soudu v Praze o vzájemném vztahu útoků, které byly předmětem trestního stíhání ve věcech vedených u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 1 T 31/95 a sp.zn. 4 T 20/98, spočívající v jejich posouzení jako jednoho a téhož skutku, se jeví jako pouhá spekulace bez přesvědčivého podkladu. Z procesního hlediska jsou skutkové závěry, k nimž soudy v obou předmětných trestních věcech dospěly a vyjádřily je v popisu skutku, natolik odlišné, že neumožňují dovodit existenci téhož skutku ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu jako překážky dalšího trestního stíhání stěžovatele. Ani z hmotněprávního hlediska nelze dovodit, že by jednání popsané ve výroku Vrchního soudu v Praze ze dne 23.11.1999, sp.zn. 7 To 99/99, bylo kauzální i pro následek popsaný ve skutkových zjištěních obsažených v napadeném usnesení téhož soudu ze dne 30.4.2002, sp.zn. 8 To 25/02.
Následně Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele usnesením ze dne 18.12.2002, sp. zn. 8 To 159/2002, zamítl. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že se odvolací soud podrobně zabýval rozsudkem soudu I. stupně a byť mu vytkl některé vady, dospěl k závěru, že se nejednalo o vady podstatné, které by vyžadovaly jeho zrušení. Ve vztahu k námitkám uplatněným v ústavní stížnosti vrchní soud podrobně odůvodnil rozhodnutí o uložení souhrnného výjimečného trestu odnětí svobody. Nad rámec argumentace obsažené v napadeném rozsudku městského soudu odvolací soud k problematice vysokého stupně společenské nebezpečnosti trestného činu vyzvedl, že při naprosté absenci polehčujících okolností, "tento" (roz. vysoký stupeň nebezpečnosti) rozhodující měrou odůvodňuje skutečnost - vedle klíčového významu účasti stěžovatele na přípravě a realizaci usmrcení manželky a matky společných dětí a osobní ziskuchtivé pohnutky k jeho spáchání - že je stěžovateli ukládán souhrnný trest i za další trestnou činnost, a to především za přípravu trestného činu vraždy podle §7 dost. 1, §219 odst. 1 trestního zákona. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem městského soudu, že u stěžovatele byla naplněna také druhá zákonná podmínka uložení výjimečného trestu, tj. že možnost jeho nápravy je obzvláště ztížena. V tomto směru jsou přesvědčivé závěry znaleckého posudku z odvětví psychologie ohledně stabilních výrazně negativních charakteristik osobnosti stěžovatele ve světle jeho odmítavého postoje k vlastní odpovědnosti za spáchanou trestnou činnost.
Dovolání stěžovatele proti tomuto usnesení Nejvyšší soud usnesením ze dne 18.2.2004, čj. 7 Tdo 143/2004-5760, odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany především svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
1) Stěžovatel především namítal, že soudy, zejména soud Nejvyšší, nesprávně posoudily útoky, které byly předmětem trestního stíhání ve věcech vedených u Městského soudu v Praze pod sp.zn.1 T 31/95 a sp.zn. 4 T 20/98, jako dva skutky, nikoliv jako skutek jeden. Jestliže měl podle stěžovatele Nejvyšší soud pochybnosti o tom, zda lze na podkladě učiněných skutkových zjištění učinit konkrétní závěr, měl dovolání státního zástupce zamítnout. V ústavní stížnosti však stěžovatel v zásadě jen opakuje námitky, které již uplatňoval v dovolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Takové porušení jeho práv však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V rámci volného hodnocení důkazů učinil Nejvyšší soud závěr, že se v konkrétním případě jednalo o dva skutky a své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. K tomu Ústavní soud poukazuje na obsah předmětného spisu, jakož i na vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti, ve kterých Nejvyšší soud dostatečně (a v souladu s dosavadní judikaturou - viz str. 7 napadeného rozsudku sp.zn. 5 Tdo 494/2002 ze dne 23.10.2002) svůj závěr zdůvodnil. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, z mezí ústavnosti nevybočilo.
2) Stěžovatel dále namítá, že byl odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). V tomto směru již Ústavní soud judikoval, že rozhodování každé věci příslušným (a tedy zákonným) soudem a soudcem je neopominutelnou podmínkou spravedlivého procesu, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (v daném případě trestní řád).
Z připojeného spisu Městského soudu v Praze je zřejmé, že vrchní soud si byl vědom mimořádností svého postupu, jestliže v usnesení sp. zn. 7 To 28/2000 ze dne 23.3.2000, kterým zrušoval původní rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 1 T 31/95 ze dne 7.10.1998, nařídil, aby věc byla projednána jiným senátem. V odůvodnění uvedl, že důvodem použití tohoto postupu je skutečnost, že v soudní praxi neexistuje plná shoda o tom, jakým způsobem nakládat s pojmem "v jiném složení senátu". Se záměrem zabránit případným neshodám ohledně této problematiky zvolil odvolací soud formulaci, která jednoznačně ukládá, aby se nového projednání věci nezúčastnil žádný ze soudců rozhodujících v původním řízení. Důvodem uvedeného postupu, jak z rozhodnutí vyplývá, byla řada nedostatků, které rozhodnutí senátu opakovaně vykazovala. Především šlo o neobjektivní hodnocení jednotlivých důkazů a opakování věcných i procesních chyb, vytýkaných již dříve odvolacím soudem apod. (viz str. 4 až 7 usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 28/2000 ze dne 23.3.2000). Z odůvodnění předmětného usnesení je zjevná snaha Vrchního soudu, aby soud I. stupně postupoval v řízení v intencích §2 odst. 5 tr. řádu a důsledně respektoval zásady stanovené v §2 odst. 6 tr. řádu. Nový senát Městského soudu v Praze pak věc znovu v hlavním líčení projednal a ve věci rozhodl.
Z připojeného spisu Městského soudu v Praze je také zřejmé, že stěžovatel se námitkou porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce (ať již důvodnou či nikoli) nebránil ani v novém řízení před nalézacím soudem (po vrácení věci postupem podle §262 tr. ř.), ani v odvolání proti tomuto rozhodnutí, respekt. v dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, a proto se s ní nemohly ani obecné soudy v odůvodnění svých odsuzujících rozhodnutí vypořádat. Ostatně, v ústavní stížnosti samé byla tato nově uplatněná námitka vznesena pouze v obecné rovině a nebyla ani nikterak odůvodněna.
K uvedené námitce lze ještě dodat, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 230/96, www.judikatura.cz) ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 odst. 1 Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Bylo proto na stěžovateli, aby tuto námitku uplatnil včas, tj. bezprostředně poté, co mu skutečnosti ji odůvodňující byly známy. To však podle obsahu spisu neučinil.
3) K další námitce stěžovatele, že nebyly dány podmínky uložení mimořádného trestu, Ústavní soud poukazuje rovněž na obsah připojeného spisu Městského soudu v Praze. Z něj vyplývá, že se jak soud nalézací, tak Vrchní soud v Praze důkladně zabývaly otázkou stupně nebezpečnosti trestné činnosti stěžovatele pro společnost a své rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily. Vzaly přitom v úvahu všechny okolnosti, které v rámci řízení vyšly najevo, jakož i znění a závěry znaleckých posudků. Soud tedy nevycházel při rozhodování o výši trestu jen ze závěrů a z výslechu znalce z oboru psychologie, jak namítá stěžovatel. V rámci posuzování osoby stěžovatele se otázkou jeho osobnosti a možností jeho resocializace zabývali znalci z odvětví psychiatrie (MUDr. M. L. a MUDr. J. M.) a z odvětví klinické psychologie (PhDr. S. H.). Závěry znalců uvedené v posudku (č.l. 334 soudního spisu) soud vzal při rozhodování o výši trestu v úvahu. Znalec PhDr. S. H. v závěru své části posudku sice uvedl, že stěžovatel je schopen resocializace, avšak pozitivní převýchovný efekt lze u něj předpokládat jen za předpokladu systematického převýchovného a psychoterapeutického působení (č.l. 330 soudního spisu). Obecné soudy tyto závěry spolu s ostatními významnými okolnostmi zhodnotily a pokud usoudily na splnění podmínek uložení výjimečného trestu, nelze to chápat ani jako závěr svévolný či neadekvátní, neboť uvedenou úvahu znalce H. nelze vytrhávat z celkového kontextu věci (srov. též str. 4 shora). Ústavní soud proto i tuto námitku stěžovatele odmítl.
4) Stěžovatel konečně namítal, že soud neprovedl výslechy některých jím navržených svědků. V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl.
Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18.12.2002, sp.zn. 8 To 159/02 (str. 6 odůvodnění), ve kterém tento soud - i s poukazem na přezkoumávaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27.6.2001, čj. 1 T 31/95-5300 - uvedl, proč nepovažoval za důvodné provést důkaz výslechem navrhovaných svědků. Dovodil totiž, že tito svědci nemohli přinést žádný konkrétní poznatek k okolnostem souvisejícím s posuzovanou trestnou činností. Ústavní soud proto ani této námitce stěžovatele nevyhověl.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu