ECLI:CZ:US:2007:1.US.334.05
sp. zn. I. ÚS 334/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., Z. Š., zastoupeného Mgr. Michalem Zahradníkem, advokátem se sídlem Praha 5, E. Peškové 15, PSČ: 151 31, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, čj. 30 Co 551/2004 - 218, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost je včasná, splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je tedy způsobilá dalšího projednávání. Stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 2. 2003, čj. 9 C 1311/1996 - 148, vydanému v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Stěžovatel uvedl, že jako právní laik netušil, jaké důsledky má vzdání se práva na odvolání do rozsudku, které u jednání před okresním soudem učinila jeho tehdejší právní zástupkyně a především neočekával, že již nebude moci využít žádný z opravných prostředků. Tím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozsudek okresního soudu totiž nabyl právní moci, aniž by se rozhodlo o celém předmětu řízení, zejména o movitých věcech ze společného jmění.
Protože došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv, považuje se, s odkazem na ustanovení §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, za aktivně legitimovaného k podání návrhu na zrušení §41a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 59/2005 Sb. (dále jen "OSŘ"), a §207 odst. 1 OSŘ pro jejich rozpor s čl. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Krajský soud sice správně aplikoval příslušná ustanovení OSŘ, jeho rozhodnutí je v plném souladu s občanským soudním řádem. Neústavnost napadeného rozhodnutí spočívá v přímém rozporu s Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť došlo k odepření práva na projednání věci (na spravedlivý proces). Rozhodnutí je v rozporu také s Ústavou ČR, protože skutečnost, že rozsudek okresního soudu je již zcela nenapadnutelný, byla pro stěžovatele nepředvídatelná.
Stěžovatel poukázal na odlišnou koncepci institutu vzdání se odvolání v trestním právu. V něm obsažená konstrukce umožňuje, aby obžalovaný mohl řádně a důkladně zvážit pro něj nejvhodnější řešení. Absence obdobné konstrukce v civilním řízení vedla k neústavním důsledkům v jeho věci.
K ústavní stížnosti se vyjádřil, jako účastník řízení před Ústavním soudem, Krajský soud v Praze, který jen odkázal na obsah svého usnesení a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že toto vyjádření neobsahovalo žádné nové skutečnosti, Ústavní soud z něj nevycházel, a nebyl tedy ani důvod zasílat jej stěžovateli k případné replice.
II.
Z rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud, že okresní soud, rozsudkem ze dne 25. 2. 2003, čj. 9 C 1311/1996 - 148, vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví stěžovatele a jeho bývalé manželky. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo odmítnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, čj. 30 Co 551/2004 - 218. Krajský soud v odůvodnění usnesení uvedl, že právní zástupkyně stěžovatele se dne 25. 2. 2003, po vyhlášení rozsudku okresního soudu, vzdala před soudem práva na odvolání. Pokud se účastník řízení práva na odvolání vzdá vůči soudu po vyhlášení rozsudku, může vzdání se odvolání revokovat jen tehdy, jestliže revokace dojde soudu nejpozději současně s úkonem vzdání se odvolání. Z charakteru ústního vzdání se odvolání vyplývá, že je neodvolatelné.
III.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 39, str. 281). S ohledem na uvedené posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Jakkoli to může znít tvrdě, ani v daném případě není možné neuplatnit zásadu neznalost práva neomlouvá. I právnímu laikovi musí být zřejmé, jaké následky bude mít, pokud se něčeho "vzdá". Ústavní soud nemůže být orgánem, který by zkoumal motivaci právní zástupkyně či soudu, kteří měli údajně stěžovatele přesvědčit, aby se vzdal svého práva podat odvolání. Pokud krajský soud shora popsaným způsobem interpretoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu a odmítl stěžovatelovo odvolání, nijak nezasáhl do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces. Komparace s právní úpravou vzdání se odvolání v trestním právu procesním je, z hlediska posuzování ústavní stížnosti, zcela irelevantní.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, odpadla i podmínka projednání návrhu na zrušení zákona podle §74 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se proto návrhem na zrušení §41a odst. 4 OSŘ a §207 odst. 1 OSŘ, již zabývat nemohl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu