ECLI:CZ:US:2007:1.US.348.07
sp. zn. I. ÚS 348/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. B., zastoupeného JUDr. Janou Graňákovou, advokátkou se sídlem v Českém Těšíně, Štefánikova 34, proti rozhodnutí Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 13 Nt 11/87, ze dne 16. března 1987 a přípisu Ministerstva spravedlnosti ze dne 7. prosince 2006 č. j. 1104/2006-ODS-SPZ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. února 2007, napadl stěžovatel rozhodnutí Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 13 Nt 11/87, ze dne 16. března 1987 a dále přípis Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 7. prosince 2006, jímž byl jeho otec A. B. vyrozuměn o tom, že ministr neshledal důvody k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu ust. §266 odst. 1, 2 trestního řádu ve věci obviněného Ing. J.B. (stěžovatele) a podnět byl odložen.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl dne 16. března 1987 nuceně převezen do psychiatrické léčebny v Opavě, usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 2. června 1987, č. j. 13 Nt 11/87, bylo následně rozhodnuto o uložení ochranného léčení psychiatrického, a to ústavní formou. Toto usnesení nabylo právní moci dne 2. června 1987 (správně 4. července 1987). Ochranné léčení pak bylo usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 2. září 1987, č. j. Nt 240/87, změněno na léčbu ambulantní a dne 19. března 1997, č. j. 13 Nt 11/87, bylo Okresním soudem v Karviné rozhodnuto o jeho propuštění z ochranného léčení. Již od roku 1987 se stěžovatel domáhá vyslovení nezákonnosti těchto rozhodnutí, neboť má za to, že žádným psychickým onemocněním netrpí a je s to tuto skutečnost doložit, což mu dosud umožněno nebylo. Ve věci podal naposledy dne 2. května 2006 podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Ministerstvo spravedlnosti na něj dosud nijak nezareagovalo, pouze o odložení podnětu vyrozumělo jeho otce A. B., který však podnět ve věci nepodával. Takový postup jeví se stěžovateli jako nezákonný a v rozporu s právy zakotvenými v čl. 38 Listiny základních práv a svobod, proto navrhuje, aby Ústavní soud stanovisko Ministerstva spravedlnosti, jakož i rozhodnutí Okresního soudu v Karviné ze dne 16. března 1987, sp. zn. 13 Nt 11/87, zrušil.
Podáním (vlastním) ze dne 16. února 2007 doplnil stěžovatel svou ústavní stížnost o návrh na zrušení celého řízení vedeného u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 13 Nt 11/87 pro porušení práva na spravedlivý proces a pro jeho celkovou nezákonnost. V podání rovněž uvedl, že byl dne 16. března 1987 převezen do psychiatrické léčebny bez vydání jakéhokoliv rozhodnutí soudu. Jak zjistil Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Karviné, dne 16. března 1987 byl stěžovatel usnesením krajského prokurátora v Ostravě, sp. zn. 1 Kv 12/87, vydaným dle ust. §72 odst. 1 tr. řádu propuštěn z vazby na svobodu a podle příkazu Věznice v Ostravě z téhož dne, č. j. 1 Kv 12/87, předán vyšetřovateli k provedení eskorty do Psychiatrické léčebny v Opavě.
Dle ust. §72 odst. 1, 3 a 5 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost přitom lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
Ústavní soud, byť nemá na jisto postaveno, proti jakému rozhodnutí nebo zásahu učiněnému v roce 1987 vůči stěžovateli podaná ústavní stížnost směřuje (stěžovatel mu žádné rozhodnutí ze dne 16. března 1987 nepředložil, ani nebylo nalezeno ve spise Obvodního soudu v Karviné, sp. zn. 13 Nt 11/87, datum pak přísluší k okamžiku, kdy byl stěžovatel převezen do psychiatrické léčebny, o takovém postupu však formálně žádné rozhodnutí vydán nebylo), může pouze konstatovat, že v této části jde o stížnost nepřípustnou, neboť byla podána zjevně po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to jak po stanovené lhůtě šedesátidenní (pokud stěžovatel napadá rozhodnutí o uložení ochranného léčení ústavního, které nabylo právní moci dne 4. července 1987, jakož i případná další rozhodnutí v řízení, sp. zn. 13 Nt 11/87, z nichž poslední - rozhodnutí o stížnosti stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. března 1997 o propuštění z ochranného léčení nabylo právní moci dne 4. srpna 1997), tak i (pokud stěžovatel brojí proti zásahu ze dne 16. března 1987) po lhůtě jednoho roku plynoucího od okamžiku, kdy k tvrzenému zásahu do základních práv došlo. Na tomto závěru nemůže změnit ničeho ani jeho tvrzení, že mu rozhodnutí o uložení ochranného léčení nikdy nebylo doručeno, neboť ani s okamžikem, kdy se o něm prokazatelně dozvěděl, včasnost podání ústavní stížnosti zřetelně spojovat nelze. Za dané situace se tak jevilo nadbytečné odstraňovat případné vady v podání stěžovatele, neboť takový postup by byl evidentně nadbytečný a odstranění vady spočívající v nejasnosti, které rozhodnutí nebo jiný zásah je vlastně ústavní stížností napadán (shodně lze v tomto ohledu uzavřít, že celý proces vedený pod příslušnou spisovou značkou napadnout ústavní stížností nelze), by k závěru o projednatelnosti ústavní stížnosti nevedl.
Stran vyrozumění Ministerstva spravedlnosti ČR o odložení podnětu otce stěžovatele předně konstatuje Ústavní soud, že v této části je podaná ústavní stížnost nepřípustná. Podle ustanovení §266 odst. 1 trestního řádu proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu ČR stížnost pro porušení zákona. S ohledem na uvedené, nepodá-li ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práv stěžovatele, zejména nikoliv tehdy, jestliže se s podnětem k případnému podání stížnosti na ministra neobrátil sám. Jak Ústavní soud ze zaslané dokumentace Ministerstva spravedlnosti ČR, jíž si k věci vyžádal, zjistil, jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona bylo posouzeno podání otce stěžovatele A. B. ze dne 14. listopadu 2006 Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě (označené jako žádost o trestní stíhání v podání vyjmenovaných osob), které bylo příslušným státním zastupitelstvím Ministerstvu spravedlnosti postoupeno dne 23. listopadu 2006. Vyrozumění o vyřízení podnětu, které stěžovatel napadá, bylo i stěžovateli zasláno na vědomí. Ústavní stížnost proti písemné informaci, že důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu §266 odst. 1, 2 trestního řádu shledány nebyly, není přípustná, neboť takový postup nelze považovat za procesní prostředek k ochraně tvrzených práv stěžovatele ve smyslu §72 odst. 2 a §75 zákona o Ústavním soudu.
Z uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle ust. §43 odst. 1 písm. b), písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti učiněný po lhůtě stanovené pro jeho podání, zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj