ECLI:CZ:US:2007:1.US.35.06
sp. zn. I. ÚS 35/06
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 28. února 2007 sp. zn. I. ÚS 35/06 ve věci ústavní stížnosti Dr. J. T. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. 10. 2005 sp. zn. 35 Co 144/2005, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. 19 C 120/2001, kterým byla zamítnuta stěžovatelova určovací žaloba týkající se specifikovaných nemovitostí.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. 10. 2005 sp. zn. 35 Co 144/2005 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. 10. 2005 sp. zn. 35 Co 144/2005, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. 19 C 120/2001. Uvedeným rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal proti žalovaným M. a E. H. určení, že dne 16. 3. 1978 zemřelá zůstavitelka L. T. byla ke dni své smrti vlastníkem jedné ideální poloviny domu č. p. 831 spolu s ideální jednou polovinou stavební parcely č. 148 a ideální jednou polovinou pozemkové parcely č. 149, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj - Katastrální pracoviště Rumburk na LV č. 1778 pro katastrální území a obec Rumburk.
Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť jeho právní postavení jakožto zákonného dědice L. T. by bez tohoto určení bylo nejisté. Z poznámkové části pozemkové knihy č. vložky 1672 a 831 pro katastrální území Rumburk zjistil, že dne 3. 2. 1938 bylo vloženo vlastnické právo k předmětným nemovitostem L. T. na jednu polovinu podle odevzdací listiny z 23. 6. 1937 D 178/27-3 a dne 16. 5. 1928 bylo vloženo vlastnické právo pro R. F. na jednu polovinu podle odevzdací listiny z 27. 9. 1927 D 3/26/4. Dále okresní soud z konfiskačního výměru Okresního národního výboru (okresní správní komise) v Rumburku ze dne 15. 5. 1946 č. j. 12567/46 dovodil, že tímto výměrem jim byly předmětné nemovitosti zkonfiskovány jako osobám německé národnosti podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a fondech národní obnovy, ke dni účinnosti citovaného dekretu (30. 10. 1945) a přešly na československý stát. Konfiskační výměr, přestože podle okresního soudu trpí některými nedostatky, není dle jeho názoru nicotným právním aktem, a proto je jím soud ve smyslu §135 odst. 2 občanského soudního řádu vázán. Skutečnost, že výměr zní na dvě osoby, L. T. a R. F., nezpůsobuje podle soudu prvního stupně jeho nicotnost. Konfiskační výměr byl prý vydán Okresním národním výborem (dále též "ONV") v Rumburku, do jehož pravomoci rozhodovací činnost ve věci konfiskací podle §1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. náležela. Soud doplnil, že věcnou správnost tohoto výměru v tomto řízení přezkoumávat nemůže, neboť mimo rámec správního soudnictví jsou soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jsou nicotné. Takovým by byl podle okresního soudu správní akt tehdy, pokud by byl vydán zřejmě nad rámec pravomoci správního orgánu; v daném případě však tomu tak nebylo. Pokud jde o zpochybňovanou otázku správného doručení, vyšel okresní soud ze zjištění, že výměr byl doručen řádně, neboť je na něm vyznačena doložka právní moci dnem 1. 7. 1946. Protože předmětné nemovitosti byly L. T. podle soudu řádně zkonfiskovány a ke dni smrti je nevlastnila, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Jako druhý důvod zamítnutí žaloby okresní soud uvedl, že žalovaní drží předmětné nemovitosti po zákonem stanovenou desetiletou lhůtu, takže i námitka vydržení nemovitosti vznesená žalovanými je důvodná.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací citovaný rozsudek potvrdil a uvedl, že je důvodná pouze námitka stěžovatele, že konfiskační výměr nevydal ONV a že žalovaní majetek nevydrželi, což však podle tohoto soudu nemá vliv na správnost napadeného rozhodnutí; to proto, že závěr okresního soudu, že L. T. ke dni své smrti předmětné nemovitosti nevlastnila, je (prý) správný. V daném případě je však - podle odvolacího soudu - přesto třeba poukázat na to, že (některé) závěry okresního soudu nejsou zcela správné. Z konfiskačního výměru č. j. 12567/46 ze dne 15. 5. 1946 odvolací soud zjistil, že jako orgán, který tento konfiskační výměr vydal, je ve výměru uveden ONV (okresní správní komise; dále též "OSK") v Rumburku. Protože, jak správně namítá žalobce, v této době ONV v Rumburku neexistoval, jelikož zde působil až od července 1946, nemohl být konfiskační výměr vydán ONV a v tomto směru je tedy závěr okresního soudu nesprávný. Je třeba vyjít z listinných důkazů, které jsou dostupné a z těchto důkazů - podle odvolacího soudu - nelze dovodit, že by tento konfiskační výměr vydala konfiskační komise, jak tvrdí žalobce, ani usuzovat, že by jej vydal ONV. K dispozici je pouze konfiskační výměr č. j. 12567/46 ze dne 15. 5. 1946, na kterém je uvedeno, že byl vydán ONV (OSK) v Rumburku. Za situace, kdy ONV v Rumburku neexistoval, je podle soudu nepochybné, že tak musila učinit OSK (okresní správní komise). Navíc je konfiskační výměr podepsán panem H. a panem P.; z protokolu o schůzi OSK v Rumburku, konané dne 30. 4. 1946, okresní soud zjistil, že pan H. byl členem OSK, a z protokolu o schůzi téhož orgánu z 26. 3. 1946, že byl zvolen zemědělským referentem. Tyto skutečnosti tedy svědčí o tom, že předmětný výměr byl vydán OSK v Rumburku.
Krajský soud dodal, že neplatnost či nicotnost výměru nelze dovodit ani ze způsobu označení příslušných osob za situace, kdy bylo nepochybné, koho se měly týkat. V konfiskačním výměru jsou totiž uvedeni L. T. a R. F. Jako předmět konfiskací je v něm uveden dům, zahrada č. p. 831, zapsané na vložce 831, 1672 pozemkové knihy pro katastrální území Rumburk. Výkladem konfiskačního výměru ve spojení se zmíněnými vložkami pozemkové knihy je podle odvolacího soudu jednoznačně dovoditelné, že se konfiskace týkala jak R. F., tak L. T., vždy ohledně jedné poloviny předmětných nemovitostí, kterou každý z nich vlastnil.
Krajský soud však dále (zejména) uvedl, že má za to, že dalším důvodem, proč nelze žalobě vyhovět, je i nedostatek naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví. Stěžovatel se jako žalobce domáhal určení vlastnictví s odkazem na ochranu poskytnutou mu §126 odst. 1 občanského zákoníku s tvrzením, že jeho právní předchůdkyně vlastnictví nikdy nepozbyla a že jí byl pozemek odňat bez právního důvodu. V posuzované věci dospěl krajský soud k závěru, že sice došlo ke konfiskaci předmětného majetku ke dni 30. 10. 1945, kdy nabyl účinnosti dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., avšak až podle vyhlášky ministra financí ze 17. 10. 1952 bylo vloženo právo vlastnické pro československý stát - Rumburk ohledně parcely č. 2714/2 - zahrady, jak vyplývá z vložky č. 1672 pro kat. úz. Rumburk a až podle rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku z 10. 11. 1949 č. Ú III. 1/49 bylo vloženo vlastnické právo pro československý stát - Městský národní výbor Rumburk ohledně parcely č. 726 a domu č. p. 831 na stavební parcele č. 726 v katastrálním území Rumburk, jak vyplývá z knihovní vložky č. 831 pro katastrální území Rumburk. K odnětí majetku tedy podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci došlo v době rozhodné pro uplatnění restitučních nároků (dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku), tedy v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Odnětí majetku musí být podle zmíněného soudu trvalé, vlastník musí být zbaven všech atributů vlastnictví. Není jím proto národní správa mající přechodný charakter (§3, §11, §24 odst. 4 dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů).
Odvolací soud v tomto směru připomněl, že speciální restituční zákony - ve vztahu k obecnému občanskému zákonu - upravují zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo zejména vůči fyzickým osobám právě v tomto období a pamatují i na případy převzetí věci bez právního důvodu [§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.]. Uplatnit nárok (ať již na vydání věci podle §126 občanského zákoníku či na určení vlastnictví) podle obecné právní úpravy by bylo proto podle právního názoru odvolacího soudu možné pouze tehdy, chyběla- li by speciální úprava v zákoně zvláštním. Taková speciální úprava však v daném případě nechybí, neboť nárok na restituci majetku převzatého státem v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu je přiznáván výše uvedenými dvěma ustanoveními v restitučních zákonech. Odvolací soud doslova uvedl, že restituční předpisy totiž vycházejí z předpokladu, že majetek v rozhodné době přešel na stát, a bez ohledu na to, zda (to bylo) na základě platného titulu, stal se vlastnictvím státu (soud zde odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005 sp. zn. II ÚS 528/02; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 23). Proto lze toto vlastnictví "zvrátit" ve prospěch předchozích vlastníků pouze při splnění podmínek restitučních zákonů a na jejich základě. Pokud se tedy v posuzované věci domáhal žalobce určení vlastnického práva podle obecných předpisů (občanský zákoník), nemá na tom naléhavý právní zájem.
Dále Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pouze stručně uvedl, že nesprávný je i závěr okresního soudu o vydržení vlastnictví žalovanými, neboť není podložen žádnými důkazy, z nichž by šel vyvodit. Tato nesprávnost však vzhledem k výše uvedeným důvodům zamítnutí žaloby nemá prý žádný význam.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že se jako zákonný dědic (pozůstalý vnuk) žalobou domáhal určení, že jeho babička L. T. byla ke dni své smrti dne 16. 3. 1978 vlastnicí ideální jedné poloviny v žalobě blíže určených nemovitostí; její vlastnické právo k nim nikdy nezaniklo, předmětné nemovitosti platně nabyla, na žádný jiný subjekt vlastnické právo nepřešlo a to ani na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Okresní soud v Děčíně žalobu zamítl, jelikož usoudil, že došlo k platné konfiskaci majetku zůstavitelky dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., a to na základě konfiskačního výměru ONV (OSK) v Rumburku ze dne 15. 5. 1946 č. j. 12567/46, č. seznamu osob 30/3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, proti jehož rozhodnutí směřuje ústavní stížnost, poté uvedený rozsudek potvrdil. Stěžovatel předně namítá porušení svých práv v souvislosti se zjištěními, která učinil krajský soud ohledně výměru ONV (OSK) v Rumburku č. j. 12567/46, č. seznamu osob 30/3 ze dne 15. 5. 1946. Za zjevně nesprávný považuje názor, že nicotnost (neúčinnost) tohoto výměru není způsobena tím, že z tohoto právního aktu není zřejmé, jaký orgán jej vydal. Označení správního orgánu jako okresní národní výbor (OSK) považuje stěžovatel za neurčité. Je zřejmé, že pod zkratkou OSK je nutno chápat okresní správní komisi. Z odůvodnění rozsudku lze dovodit, že krajskému soudu bylo známo, že nebylo možné, aby v jedné obci působily zároveň ONV i OSK, neboť OSK vykonávaly pravomoci národních výborů pro dočasnou správu obcí nebo okresů. OSK tak nemohla být jakousi komisí přidruženou k ONV, jak by bylo možno se domýšlet. Jestliže výměr mohl být vydán pouze jedním ze dvou uvedených orgánů veřejné moci a na správním aktu jsou uvedeny oba orgány, pak podle názoru stěžovatele nelze než konstatovat neurčitost správního aktu. Podle mínění stěžovatele nebyl konfiskační výměr zůstavitelce doručen, a to ani veřejnou vyhláškou. Důkaz, který by případně dokazoval opak tohoto tvrzení, nebyl proveden, naopak dle sdělení příslušných archivů žádná konfiskační vyhláška se seznamem osob neexistuje, resp. není v jejich archivu uložena.
Stěžovatel dále poukázal na to, že podle názoru krajského soudu měl stát převzít předmětný majetek teprve v rozhodném období dle restitučních předpisů, t. j. po 25. 2. 1948. Stěžovatel však zdůraznil, že k této otázce nebylo prováděno dokazování a on sám ani nebyl poučen o této změně právního náhledu na věc; tím prý došlo ke zkrácení jeho práv. Uvedl, že krajský soud pro účastníky řízení nesrozumitelným a nepřípustným způsobem dotvořil jejich skutková tvrzení o to, kdy došlo k převzetí předmětných nemovitostí státem. V řízení nebyl otázka data převzetí nemovitostí vůbec řešena a proto ani dokazována. Pokud krajský soud zjišťuje převzetí věci státem pouze ze zápisů v pozemkové knize, pak se podle stěžovatele jedná o zcela zjednodušující přístup. Je prý zřejmé, že k přechodu vlastnictví na stát konfiskací docházelo k datu účinnosti dekretu. Okamžikem, kdy stát vydal výměr, o němž dodnes prohlašuje, že je konfiskačním výměrem na předmětné nemovitosti, převzal tyto nemovitosti i fakticky, obzvláště pokud byly před vydáním výměru pod státní správou. Lze totiž jen těžko předpokládat, že by stát po vydání konfiskačního výměru nemovitosti opustil a převzal je teprve několik let po jejich uvolnění. Úmyslem státu bylo zřejmě nemovitosti držet a jinak s nimi nenakládat pro případ, že by měly být přiděleny v rámci osídlení oblasti. Ze zápisu v pozemkové knize nelze podle názoru stěžovatele dovozovat datum převzetí věci státem. Stěžovatel je však prý připraven polemizovat i o tom, že by v jeho případě byl dán restituční důvod převzetí věci bez právního důvodu. Jak bylo totiž již opakovaně judikováno, převzetím věci bez právního důvodu je převzetí, které není podloženo žádným titulem. V dané věci se však stát odvolával na proběhlou konfiskaci majetku a v takovém případě je prý i podle Ústavního soudu možné domáhat se ochrany práva vlastnickou žalobou podle obecného předpisu.
V další části ústavní stížnosti se proto stěžovatel obsáhle vymezuje vůči stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 č. 477/2005 Sb., se kterým nesouhlasí a považuje je za nesprávné a nespravedlivé. Navrhuje, aby Ústavní soud citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci zrušil.
III.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci uvedl, že odkazuje na skutkové i právní závěry obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku. Rovněž Okresní soud v Děčíně ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění rozsudků obecných soudů. Vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem, paní E. H. a pan M. H., se k zaslané ústavní stížnosti přes výzvu Ústavního soudu nevyjádřili.
IV.
Po celkovém zhodnocení podstatných okolností daného případu a přezkoumání napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. 10. 2005 sp. zn. 35 Co 144/2005 shledal Ústavní soud, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů a správních orgánů, ani nahrazovat jimi provedená dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn a povinen posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, mezi nimi především právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces. Opakovaně zdůrazňoval povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení právních předpisů v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.
V předmětné věci mělo zásadní význam posouzení otázky, kdy, resp. zda vůbec byl právní předchůdkyni stěžovatele její nemovitý majetek odňat. Základním pochybením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, které Ústavní soud zjistil, je skutečnost, že se tento soud v podstatných okolnostech odchýlil od závěrů soudu prvního stupně, aniž - v zásadě - v tomto směru umožnil stěžovateli právně argumentovat (protiargumentovat) a navrhovat důkazy. To se týká zejména shora uvedené stěžejní otázky, kdy došlo k přechodu nemovitostí na stát a zda měl tedy stěžovatel postupovat podle restitučních přepisů či zda mohl použít předpisů obecných. Jak je zřejmé z již výše řečeného, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že konfiskační výměr nevydal ONV, ale OSK, že žalovaní v dané věci majetek nevydrželi a zejména, že se stěžovatel mohl věcí domáhat pouze při splnění podmínek restitučních zákonů a na jejich základě; právě v tomto směru - opět na rozdíl od soudu prvního stupně - shledal i údajný nedostatek naléhavého právního zájmu stěžovatele na určení vlastnictví (poznámka: v bližších podrobnostech lze odkázat na str. 3, 4 tohoto textu). Samotný závěr okresního soudu, že L. T. ke dni své smrti předmětné nemovitosti nevlastnila, je však podle odvolacího soudu správný.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadní změna právního náhledu, jež neodůvodňuje změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, musí obvykle vést ke kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu. Z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům řízení otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního třeba nebyly relevantní; přinejmenším má-li soud za to, že věc je možno posoudit jinak než podle názoru jedné ze stran, má vždy tohoto účastníka vyzvat k doplnění podstatných skutečností a v tomto směru jej i řádně poučit, v čem má svá tvrzení doplnit. V každém případě tedy musí být účastníkům řízení umožněno právně argumentovat, aby nedošlo k situaci, kdy s ohledem na stav řízení, dokazování a existující procesní situaci může účastník oprávněně považovat výsledek řízení za nespravedlivý.
V posuzované věci je z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu patrno, že se tento soud částečně odchýlil i od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, zejména však - jak je výše uvedeno - měnil právní náhled na věc v okolnostech pro jeho závěry podstatných. Za tohoto stavu měl tedy odvolací soud - byť i s přihlédnutím k tomu, že podle současné právní úpravy je jeho činnost do jisté míry činností přezkumnou - při dodržení zásad spravedlivého procesu rozsudek soudu prvního stupně zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení, nebo stěžovatele alespoň ve smyslu výše zmíněném upozornit na možnost jiného právního náhledu na daný případ a dát mu možnost na takovou změnu reagovat (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 218/95 nebo sp. zn. I. ÚS 336/99; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 160, a svazek 25, nález č. 5). Námitky stěžovatele jsou proto v tomto směru důvodné. Oba obecné soudy hodnotily základní okolnosti zkoumané věci právně značně odlišně; zejména odvolací soud nejednal v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť v podstatě odňal stěžovateli reálnou možnost jednat před soudem, spočívající - jak již bylo uvedeno - v oprávnění právně a skutkově argumentovat. V důsledku toho došlo k vydání napadeného rozsudku, jehož charakter lze považovat ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu za překvapivý (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 654/03; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 27). Tímto postupem zároveň došlo i k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jelikož Ústavní soud zjistil uvedené pochybení, nezbylo mu, než napadený rozsudek zrušit. Proto se již podrobně nezabýval ostatními námitkami stěžovatele, jakož i skutkovými zjištěními a dalšími právními závěry obecných soudů, jež jsou výše zmíněny, neboť by to bylo - s ohledem na vytknuté pochybení - nadbytečné; Ústavní soud by pak v zásadě překračoval své kompetence, pokud by bez řádně provedeného dokazování jakkoliv předjímal výsledek řízení, které je v dané fázi zcela v pravomoci soudů obecných.
Ústavní soud však považuje za vhodné připomenout, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na řádně zjištěných skutkových okolnostech. Je tedy toho názoru, že zjištěné skutečnosti, vycházející z dostupných listin týkajících se majetkoprávního osudu předmětných nemovitostí, prozatím nejsou zcela jednoznačné, že dosud není dostatečně podložen závěr, kdy vlastnictví na stát přešlo a že nelze plně vyloučit ani to, že v souladu s tvrzením stěžovatele na stát nikdy řádně nepřešlo. Nezbývá než konstatovat, že jakkoliv se může dokazování v naznačeném směru jevit jako obtížné, orgány veřejné moci nelze vyvázat z ústavní povinnosti zajistit spravedlivou ochranu oprávněným zájmům všech účastníků řízení. Různé nejasnosti, resp. pochybení v postupu státních orgánů, které rozhodovaly v daném případě v období nástupu totalitního režimu, nelze podle přesvědčení Ústavního soudu vykládat pouze v neprospěch stěžovatele. Restituční zákony jsou samozřejmě založeny na zásadě, že se restituuje to, co na stát přešlo v tzv. rozhodném období; podle názoru Ústavního soudu však nelze stěžovatelovu žalobu zamítnout, aniž by bylo najisto postaveno, kdy k přechodu předmětných nemovitostí na stát skutečně došlo, přičemž při tomto posuzování je nutno vycházet z celého komplexu právních předpisů, platných v době tvrzené nebo v úvahu přicházející ztráty vlastnického práva právní předchůdkyně stěžovatele. Ani v tomto směru nebylo totiž stěžovateli umožněno, aby proti názoru krajského soudu argumentoval, či navrhoval důkazy.
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci zrušil.